dipl.pdf

2.3.3 Dialogový test
K určení sémantické obligatornosti jak aktantů, tak doplnění volných
slouží tzv. dialogový test (také test dialogu nebo test Nevím; Panevová 1974,
17nn.; 1978; 1980, 29nn.; Hajičová – Panevová – Sgall 2002, 93n.).
V testovacím dialogu 17 není na otázku po obligatorním doplnění přípustná
odpověď Nevím (př. k obligatornímu vnitřnímu doplnění: Pomoz mu –
S čím? – *Nevím, Odpovězte písemně – Na co? – *Nevím, stejně nepřípustné
je *Karel potkal; k obligatornímu doplnění volnému: Rodiče už přijeli –
Kam? - *Nevím, Karel odjel včera – Odkud? – *Nevím, nepřípustná je také
věta *Karel se chová). Neobligatorní vnitřní doplnění jsou fakultativní a –
jak už bylo řečeno – jsou spolu s obligatorními součástí valenčního rámce
(př. Karel včera napsal dopis – Komu? – Nevím, Babička přešila Evě šaty –
Na co (na sukni nebo na košili)? – Nevím). Neobligatorní volné doplnění je
rovněž fakultativní, nepatří však do valenčního rámce slovesa (př. Rodiče už
přijeli – Odkud? – Nevím, Karel odjel včera – Kam? – Nevím nebo Proč? –
Nevím).
Uvedený dialogový test určí jako sémanticky obligatorní doplnění
slovesa také dosud neprobraný agens (také konatel / aktor). 18 Ačkoli je
postavení agentu mezi ostatními aktanty speciální – může u jednoho slovesa
vystupovat pouze jedinkrát, přitom se však vyskytuje (téměř) u všech sloves
–, počítá s ním FGP jako s jedním ze sémanticky obligatorních valenčních
doplnění slovesa (Panevová 1980, 33).
2.3.4 Obligatorní doplnění povrchově vypustitelná
Jak plyne z příkladů ilustrujících testování pomocí dialogu, mezi
sémanticky obligatorními doplněními (vnitřními stejně jako volnými)
existuje rozdíl: některá z nich nemusejí být na rovině povrchové syntaxe
realizována, jiná však povrchově realizována nutně být musejí. 19 Přijatelné
17 Nejedná se o autentický dialog – tento dialog je test, „umělá situace vytvořená za účelem
testování hypotézy (hypotézy o obligatornosti)“ (Panevová 1978, 34).
18 FGP nerozlišuje mezi činitelem a nositelem – tento rozdíl je považován za rozdíl
obsahový, vyplývající z lexikálního významu slovesa (Panevová 1978, 37; 1980, 51).
19 Někdy však i věta jako *Karel potkal, která se v běžném kontextu jeví jako neúplná, pro
českého mluvčího nepřijatelná, může dobře fungovat v komunikaci: nejčastěji jako
odpověď na zjišťovací otázku (např. Potkal Karel Martinu? – Potkal.). Takové užití
slovesa bez jeho sémanticky obligatorních a povrchově (běžně) nevypustitelných doplnění
11