dipl.pdf

tak ve formální struktuře věty postradatelné (Uličný 2000, 23). 59 Obligatorní
doplnění jsou považována za intenční. Fakultativní doplnění jsou buď
intenční, nebo neintenční – fakultativní doplnění je intenční tehdy, „má-li
nejméně jedna lexikální třída z jeho lexikálně-morfologických reprezentací
aspoň jeden sémantický rys společný s lexikální sémantikou sententému“
(Uličný 2000, 44), ostatní fakultativní doplnění jsou chápána jako
neintenční. 60
Pro stanovení funkcí pádů na sémantické rovině 61 je důležitý počet,
druh i pořadí sententémových doplnění. Pořadí doplnění je vztah, který
lineárně stylizuje „prostorové i neprostorové denotativní vztahy předmětné,
pro něž je ve většině jazyků vyhrazeno substantivum“ (Uličný 1973, 349).
Doplnění mohou být uspořádána podle několika principů, základním
principem je směr sententémové intence (o „směru intence“ hovoří už Miko
– kap. 3.3.2). 62 Pádová sémata (jako relátory) 63 vyjadřují vztah pořadí mezi
doplněními (nikoli mezi sententémem a doplněním; Uličný 1973, 349; 2000,
51n.) 64 – za základní se považují tři vztahy: vztah / relace typu Z (tj. „být na
59
Uličného protiklad obligatornost – fakultativnost je zřejmě paralelou Danešova
protikladu obligatornost – potenciálnost (poměr těchto protikladů k protikladu intenční –
neintenční je však v obou koncepcích různý). Pak i určení obligatornosti / fakultativnosti
členu se zřejmě řídí kritérii Danešovými (představíme je v kap. 3.3.6) – Uličný žádná
(vlastní) kritéria pro toto rozlišení (kromě požadavku smysluplnosti, který odkazuje právě
ke kritériím Danešovým) explicitně neudává. Pro účely popisu pádové sémantiky,
soustředící se plně na rovinu významu, však Uličný (2000, 39) označuje protiklad
obligatornost – fakultativnost za nerelevantní a hodnocením doplnění jako obligatorních či
fakultativních se v analyzovaných příkladech nezabývá.
60
Uličného rozlišení doplnění intenčních od neintenčních vychází tedy z porovnání
sémantiky sententému se sémantikou daného doplnění (srov. Uličný 2000, 45) – intence
spočívá hlavně v lexikálním významu sententému (srov. pozn. 57). Ke stanovení „intenčně
relevantních sententémových sémantických rysů“ srov. Uličný (2000, 50n.). K členění
intenčních doplnění obligatorních i fakultativních srov. Uličný (2000, 35nn.).
61 Uličný (2000, 18n.) ostře nerozlišuje mezi syntaktickou a sémantickou funkcí pádů (srov.
pozn. 26).
62 Uličný (2000, 77n.) vymezuje celkem 9 typů tzv. uspořádávacích substantémových /
sémantémových principů, v této práci se však jimi nebudeme blíže zabývat. Podle Uličného
(2000, 52) nelze postulovaný vztah uspořádanosti doplnění ztotožňovat ani s povrchovým
slovosledem, ani se základním uspořádáním doplnění na rovině sémantické.
63 Specifikum kategorie pádu v porovnání s jinými morfologickými kategoriemi spočívá
podle Uličného (2000, 13) v její „primární interní, větně relátorové povaze“. Jazykový
vývoj modifikoval „zřejmě morfologický význam pádových morfémů tak, aby ve stále
vyšší míře vyhovovaly větným mezisémantémovým vztahům“.
64 Pomocí pádového sématu jsou ale zároveň substantiva vztažena k sententému, který
rozvíjejí, a jsou tak prezentována „ve funkci participantů jako složek sémantické větné
struktury“ (Uličný 2000, 52). Uličný (2000, 52) tak rozlišuje dvě složky pádového sématu:
složka, která určuje statut doplnění vůči zbytku větného významu, se nazývá funktorová;
druhá složka usouvztažňuje „vzájemně nezávislé, avšak na stejném stupni závislosti se
nalézající a na tomtéž dominantním prvku závisející substantémy“, tedy vyjadřuje vztah
29