dipl.pdf

příčiny, účelu a řadou dalších doplnění (srov. zvl. Hajičová – Panevová –
Sgall 2001, 10nn.).
Na závěr výkladu o valenční teorii FGP tedy můžeme shrnout:
doplnění slovesa jsou rozlišována na aktanty a doplnění volná, doplnění
obou typů jsou vzhledem k sémantice slovesa buď obligatorní, nebo
fakultativní. Protiklad vnitřní – volný postihuje sémantický typ samotného
doplnění, tj. jaký druh informace daný člen do struktury přináší: zda
informaci o objektu děje, adresátovi či původu (počítá se pouze s pěti
aktanty) nebo informaci o okolnosti časové, místní apod. (doplnění volná).
Protiklad obligatorní – fakultativní postihuje „nutnost“ tohoto doplnění
vzhledem ke slovesu: bez sémanticky obligatorního doplnění není význam
slovesa kompletní. Některá obligatorní doplnění slovesa musejí být
v povrchové stavbě věty realizována, jiná nikoli. Valenční rámec slovesa
tvoří jeho vnitřní doplnění obligatorní (bez ohledu na jejich povrchovou
vypustitelnost) i fakultativní a obligatorní volná doplnění, o těchto třech
typech hovoříme jako o doplněních valenčních. Mimo valenční rámec
naopak stojí vždy fakultativní volná doplnění, jsou doplněními
nevalenčními.
Na problematiku valence narazíme už v následující kapitole, která
přibližuje pojetí pádu ve FGP a pojetí této kategorie v dalších teoretických
koncepcích. Podrobně budou ve smyslu valenční teorie FGP probrány
funkce prostého dativu jako slovesného doplnění v hloubkové a povrchové
stavbě věty v kapitole 4.
15