dipl.pdf

smutný“). V češtině se tedy s dativním agentem setkáváme jak ve větách
dvojčlenných, tak ve větách jednočlenných. 94
V obou typech vět tedy lze užít uvedeného postupu k určení dativního
tvaru jako agentu – kdybychom však postupovali od funkce k formě, vzniká
otázka: v čem spočívá fakt, že některá slovesa vyjadřují agens právě
dativem? Domníváme se, že v lexikálním významu daného slovesa. Takové
sloveso vyjadřuje děj nebo stav, který sice vyžaduje životného (lidského)
účastníka, ale účastníka víceméně pasivního, který vystupuje jako nositel
(vlastně „proživatel“) pocitů vyvolaných předmětem (Nakladateli se kniha
líbila.), jindy jako nositel děje / stavu vyjádřeného slovesem (Petře se zdál
strašný sen. Petrovi bylo smutno.) nebo nositel důsledků takového děje /
stavu (Dědovi se už daří lépe.). Tato pasivita agentu (specifikovaného jako
nositel) k ději se v povrchové stavbě věty odráží v jeho vyjádření tvarem
nikoli nominativním, ale dativním: agens je „odsunut“ z centrální pozice
subjektu do pozice jiné, nejčastěji objektové. Ve dvojčlenné větě je pak
94 K termínům „věta jednočlenná / dvojčlenná“ v diplomové práci: naše rozlišení vychází
z práce P. Trosta (1962), který rozlišuje tyto dva typy vět na základě sémantického vztahu
predikace jakožto hlavního determinačního vztahu. Tím se Trostovo pojetí liší od pojetí
Hrbáčkova, který vztah predikace a determinace považuje za dva samostatné vztahy – Trost
chápe determinaci šíře: predikaci v Hrbáčkově pojetí označuje jako hlavní determinační
vztah, Hrbáčkovu determinaci chápe jako determinační vztah vedlejší (srov. Hrbáček 1997,
60; Čechová a kol. 1996, 249). „Věty zpravidla obsahují hlavní determinační vztah, tj.
vztah predikační, i vedlejší determinační vztahy. Hlavní determinační vztah předpokládá
hlavní člen determinovaný a hlavní člen determinující; hlavní člen determinovaný je člen
nezávislý a hlavní člen determinující je takový, který může determinovat jen nezávislý člen.
Gramatická forma hlavního členu determinujícího může ve větě suplovat hlavní člen
determinovaný. To jsou věty dvoučlenné, se subjektem a predikátem: není-li subjekt
přítomný, je aspoň možný.“ (Trost 1962, 267) Pojem „dvoučlenná věta“ se tedy týká
výhradně povrchové stavby věty, nikoli její struktury TG. Nominativní subjekt dvojčlenné
věty může reprezentovat TG funkci ACT, PAT nebo jinou.
Budeme-li v diplomové práci hovořit o jednočlenných větách, myslíme tím výhradně
jednočlenné věty slovesné a slovesně-jmenné (nikoli jednočlenné věty neslovesné; srov.
např. Šmilauer 1969, 97nn., nebo Kopečný 1958, 293nn.). Věta jednočlenná obsahuje
jediný hlavní člen, „který nedeterminuje a nemůže determinovat jiný člen věty, ale sám
může být determinován“ (Trost 1962, 267). Centrem jednočlenné věty je predikát (sloveso;
nehovoříme o základním větném členu, jak je u jednočlenných vět zvykem, ale o predikátu
/ slovesu shodně jako ve větách dvojčlenných), jehož sémantika vyžaduje doplnění určitého
typu (třeba i agens), žádné z nich však není vyjádřeno nominativním subjektem, dokonce
jím ani být vyjádřeno nemůže. Přítomnost dativního agentu tedy neznamená, že je věta
dvojčlenná. Také věty se slovesy, které běžně vyjadřují agens nominativem, v daném
případě jsou však užita ve tvaru reflexivního pasiva, který vyjádření agentu nominativem
neumožňuje, považujeme za jednočlenné, nevystupuje-li jiné slovesné doplnění jako
subjekt (např. Pracovalo se dlouho / Pracovalo se nám dobře; naopak, je-li do pozice
subjektu „posunut“ např. PAT, jde o větu dvojčlennou: Studie se mi četla dobře).
Domníváme se, že takovéto vymezení protikladu jednočlennosti – dvojčlennosti nám
umožňuje obejít se bez rozlišení vět / užití osobních – neosobních (k němu srov. např.
Šmilauer 1969, 147).
43