dipl.pdf

domluvám), způsobu (př. vryla se mi do paměti k nevymazání), míry (př. les
se táhl až k horám) nebo zřetele (př. ocenit práci vzhledem k výsledkům).
Sémantika dativního tvaru v sekundární substantivní funkci „být neshodným
atributem“ vyplývá plně ze sémantiky konstrukce, jejíž transformací
atributivní konstrukce vznikla (příkaz vojákům – přikázal vojákům).
3.3.7 Pád v modifikované valenční teorii P. Karlíka
Z Danešova dvourovinného popisu větné stavby vychází také P. Karlík
(2000) ve své „modifikované valenční teorii“, která chce naznačit nové
směřování valenční teorie. 84 Karlík rozlišuje sémantickou valenci od
valence syntaktické, 85 dále rozlišuje jednak syntaktickou valenční strukturu
makrovalenční a mikrovalenční, jednak syntaktickou valenci interní a
externí. Nositel valence (substantivum, adjektivum, adverbium a sloveso,
které nás v této práci zajímá především) určuje jak počet doplnění a jejich
gramatickou formu, tak obligatornost / fakultativnost 86 jejich realizace. Jako
makrovalenční jsou chápána ta doplnění, která jsou realizována ve
valenčních syntaktických pozicích. Mikrovalenční doplnění jsou realizována
morfémem. 87 Doplnění obsazující interní valenční pozici jsou vybrána na
základě lexikálního významu slovesa, 88 jsou realizována různými pádovými
tvary i jinými slovními druhy než jmény, jejich tvar se však v závislosti na
tvaru slovesa nemění. Jako externí valenční pozice je v této koncepci
chápána pozice subjektová: slovesný morfém vyžaduje doplnění
84 Karlík (2000, 171n.) zdůrazňuje, že valenční teorii lze považovat pouze za jednu z částí
gramatiky (takto už ovšem většina koncepcí valenci chápe). Karlík (2000, 172) však další
části vlastní gramatiky prozatím nespecifikuje.
85 Pojetí sémantické valence je blízké pojetí valence ve FGP (kap. 2.3). Terminologicky
odpovídá Karlíkova sémantická valence intenci v Danešově pojetí, Danešova valence je
v Karlíkově pojetí syntaktickou valencí (srov. kap. 3.3.6).
86 Karlík nerozlišuje mezi doplněním potenciálním a fakultativním (jako to činí koncepce
Danešova): jako protiklad pojmu „obligatornost“ uvádí ve svém textu dvojici
„potenciálnost / fakultativnost“, kterou jsme v naší charakteristice této koncepce
zjednodušili pouze na „fakultativnost“.
87 Rozdíl mezi makrovalenční a mikrovalenční pozicí je ilustrován následujícím příkladem.
Makrovalenčně je realizován agens i patiens ve větě Petr vidí Pavla, ale i agens i patiens ve
větě Já vidím tebe. Ve druhé větě je agens vyjádřen dvakrát: makrovalenčně osobním
zájmenem já a mikrovalenčně slovesným morfémem. Jako mikrovalenční je chápána také
realizace doplnění krátkým tvarem zájmena (př. Vidím tě, oproti makrovalenční realizaci
tvarem dlouhým: Vidím tebe; Karlík 2000, 173nn.)
88 Lexikální význam slovesa jako podstatnou složku slovesné (sententémové) intence
podtrhuje také Uličný (2000) – srov. pozn 57.
35