dipl.pdf

tj. je učitelem, Žák rychle chápe – rozumí se „všechno“, tj. je chápavý;
podmínkou je zde neaktuální význam slovesa). (Srov. Daneš 1971; Daneš –
Hlavsa 1987, 61nn.; Mluvnice češtiny 3 1987, 25n.) Specifickým případem
mezi potenciálními pozicemi je pozice levointenční (člen levovalenční,
tradičně označovaný jako subjekt) – je potenciální téměř u všech
predikátů. 77 Zatímco pozice obligatorní a potenciální, které se podílejí na
vytváření větné struktury (jako pozice konstitutivní), 78 jsou součástí zápisu
GVV a SVV, stojí členy fakultativní (nekonstitutivní) mimo větný vzorec. 79
Členy fakultativní vstupují do větné struktury na základě tzv. rozvíjecích
pravidel, stávají se součástí (konstitutivních) větných pozic nejčastěji jako
jmenné přívlastky (specifikují vlastnosti objektu) nebo jako příslovečná
určení (specifikují okolnosti děje) (Daneš 1971; Daneš – Hlavsa 1987, 64n.;
Mluvnice češtiny 3 1987, 37nn.).
3.3.6.3 Pojetí pádové kategorie a funkce dativu
Pád je v této koncepci chápán jako nejvýznamnější gramatický
prostředek, pomocí kterého substantivum vstupuje do jednotlivých pozic
větné struktury. 80 Pádový význam je vyjádřen tzv. komplexní výrazovou
strukturou pádu – na této struktuře se podílejí nejen deklinační morfém
(který vedle pádového sématu vyjadřuje i sémata jiná; je považován za jádro
této struktury), popř. ještě předložka (tak je vyjádření pádového významu
popsáno ve většině předchozích koncepcí), ale také funkční pozice
deklinovaného substantiva v GVV (Mluvnice češtiny 2 1986, 53; Kořenský
77 Specifičnost potenciálnosti této pozice spočívá v tom, že informace o subjektu je
vyjádřena už slovesnou koncovkou. Přitom je nutno rozlišovat 1. a 2. slovesnou osobu od
osoby třetí: lexikální realizace subjektu (možná jen osobním zájmenem) je v 1. a 2. osobě
příznaková. Srov. také uchopení této problematiky u P. Karlíka (2000) – zde kap. 3.3.7.
78 Pozice obligatorní a potenciální mají syntakticky distinktivní charakter: odlišují daný
větný vzorec od vzorců ostatních (Daneš – Hlavsa 1987, 61nn.).
79 Fakultativní členy ve větě distinktivní funkci nemají. Pro členy fakultativní je vyhrazeno
označení „suplement“ („rozvití“; Daneš 1985, 67; Mluvnice češtiny 3 1987, 37) – ani to
však v našem přehledu nebudeme zavádět. Jako fakultativní (rozvíjecí) vzhledem
k predikátoru jsou v této koncepci chápány i členy vyžádané valencí jiného prvku věty než
valencí predikátoru: např. fakultativním členem vzhledem k predikátoru je přívlastek
neshodný (k) nemocem ve větě Je náchylný k nemocem – tento přívlastek je valenčním
doplněním adjektiva náchylný (Daneš 1985, 67).
80 Kořenský (1972, 14) zdůrazňuje, že pro pád chápaný důsledně jako vztah (přesněji, jako
„forma vztahu“; srov. také Uličného koncepci navazující na toto pojetí) je charakteristický
rys „pasivnosti“ / vztažnosti z hlediska substantiva. Tento rys vztažnosti je společný všem
pádům s výjimkou nominativu a vokativu. Pro zápis pádového vztahu zavádí Kořenský
(1972, 26nn.) tzv. pádový vzorec (p-vzorec) – v naší práci však s tímto pojmem
nepracujeme.
33