web-rozehrana-partie

chybí – nevím, co lidi řeší, kam teď směřují, jakými problémy se zabývají. A když něco potřebuju, vždycky to
znamená e-mail nebo telefon. Za normálních okolností někoho uvidíte a vybaví se vám, že od něj něco
potřebujete. Teď to musím řešit oficiálnější cestou. Osobně se takové věci přitom často vyřeší mnohem rychleji než
e-mailem nebo telefonem. Na druhou stranu si zpravidla důkladněji rozmyslíte, co opravdu potřebujete.
Jaké je koordinovat pracovní skupinu na svém grantu, když s těmi lidmi fyzicky nejste
To nemůžu posoudit, protože jsem doteď svůj grant neměla. Ale myslím, že to funguje trochu hůře. Když mě lidé
nevidí, mají pocit, že tam nejsem, a když se neozývám, tak to vlastně nespěchá. Je to pro mě poučení do
budoucna.
Jak se vám daří získávat granty
Musíme se snažit. Aplikujeme všude, kde se dá, a aplikují všichni, kteří můžou. Jaká je úspěšnost, víte sama. Ale
myslím, že se nám daří. A vzhledem k tomu, že se rozrůstáme, se nám asi daří docela dobře. Ke grantům máme
ještě tak zvané hospodářské smlouvy, tedy komerční zakázky, kdy si nás najme třeba povodí na odhad osádky na
nějaké nádrži. To jsou pro nás další peníze, z nichž můžeme platit studenty a vybavení, což nám hodně pomáhá.
Je to dost významný zdroj peněz. Teď se nám rozjela práce na severu Čech pro Palivový kombinát Ústí nad Labem.
V současnosti se tam zkoumají tři nebo čtyři nádrže v této oblasti ročně.
Jak se vám daří sladit práci a rodinu a jak to odpovídá vašim původním představám
V těhotenství jsem si představovala, že dítě přece hodně spí, takže budu mít spoustu času. Realita byla samozřejmě
odlišná. Dítě sice ze začátku hodně spalo, ale mně nějak nedošlo, že k tomu mám ještě na starost dům
a domácnost a že také musím něco jíst, občas i něco uvařit. Hodně jsme s manželem zvažovali, jestli nemám grant
raději odmítnout. Dokonce i šéf se mě ptal, jestli ho nechci odmítnout, a upozorňoval mě, že to bude složité.
Tenkrát jsem si říkala, že já to přece zvládnu! A vypadá to, že zvládnu, ale není to jednoduché. Moje představy
byly naivní.
Nejhorší pro mě byly asi první měsíce, než jsem se smířila s určitou ztrátou svobody, s tím, že teď se musím starat
o dítě v čase, kdy chce ono, ne kdy chci já nebo kdy mám čas. Trvalo mi pár měsíců, možná i celý první rok, než
jsem to pochopila. Pořád pracuju, ale dřív jsem třeba od syna, který se plazil v obýváku, neustále odbíhala
k počítači aspoň si přečíst e-mail nebo odepsat a byla jsem z toho hrozně nervózní, vystresovaná. Syn to
samozřejmě cítil a nevyhovovalo mu to. Teď už to dělám tak, že sice ráno zapnu počítač, ale jdu si k němu
sednout, až když syn usne, protože kdybych si k počítači sedla, přiběhne ke mně a tahá mě pryč. Při tom se nedá
pracovat, natož něco vymyslet.
113