web-rozehrana-partie

Nevím, jestli to bude práce, kterou budu chtít dělat celý život. Teď mi absolutně vyhovuje. Je fajn, že úkoly jsou
jasně definované, jsou dost malé a jsou relativně rychle hotové. A já mám pocit, že mi to jde, že pracuju, že
odvádím svou práci dobře, vidím za sebou dokončené věci, i když jsou to třeba maličkosti. Potřebuju za sebou
vidět výsledky a potřebuju je vidět docela rychle. Když jsem pracovala na vědeckém projektu, až třeba po dvou
letech z toho byl článek. Člověk z toho sice má pak radost, ale…
Můžeme se podrobněji vrátit k období, kdy jsi dokončila doktorát
Doktorát jsem dokončila v roce 2007. Ke konci už mě moc nebavil. Neznám mnoho studentů, kteří by celou dobu
s nadšením pracovali, dokončili doktorát a vrhli se hned na postdok. Myslím, že na doktorátu nebo po dokončení
nastane určitá krize – máš pocit, že je to hrozně otravné, nikam to nevede a nevíš, co se sebou. A najednou už si
člověk přijde docela starý na to, aby začínal něco nového. Měla jsem velkou krizi, skoro jsem si i chvílemi říkala,
že snad doktorát ukončím, aniž bych ho dodělala. Pak jsem ale spolupracovala s jedním kolegou na projektu a to
mě tak nakoplo, že jsem disertaci dopsala.
Když jsem dokončila doktorát, už jsem byla dva roky vdaná, takže jsme chtěli děti, ale to se nedá úplně
naplánovat. Říkala jsem si, že zkusím postdok. V momentě, kdy jsem o postdok zažádala a už se to začalo
realizovat, zjistila jsem, že jsem těhotná. Musela jsem proto stáž odmítnout. Napsala jsem o tom dotyčnému a on
mi poslal velice nepříjemný a hrubý e-mail, že jsem nezodpovědná a jak si můžu dovolit žádat o postdok, když
jsem těhotná. V kopii to zaslal ještě dalším dvěma lidem, kteří mě doporučili. Byla jsem z toho dost špatná. Ale
musím říct, že můj vedoucí, profesor Hobza, zareagoval výborně. Řekl mi: „Evo, to nevadí. Tak vám gratuluju.“
(směje se) Nicméně potom došlo k jedné nepříjemnosti, založené na kompetenčním nedorozumění, na jehož
základě mi neprodloužili v UOCHB pracovní smlouvu a já jsem skončila půl roku před porodem nezaměstnaná na
úřadu práce. Byla jsem tehdy naštvaná, že to tak dopadlo. Já sama jsem do toho nevstupovala konstruktivním
způsobem. Myslím, že kdybych byla trpělivější a míň vznětlivá, asi by to dopadlo jinak… Když se na to ale dívám
zpětně, nemám s nikým ze svých bývalých kolegů problém a normálně se spolu bavíme. Jak říká můj kamarád, je
to, jako když prší a pak přestane. Přesně tak to teď hodnotím i já – bylo to, jako když pršelo, a teď už je to dobré…
Pak jsi tedy odešla na mateřskou…
Ano. Na první mateřské jsem byla doma deset měsíců a pak jsem dostala nabídku od kolegyně Martiny Roeselové.
Ona je takový hnací motor, hodně podporuje jiné ženy ve vědě kolem sebe. Povzbuzovala mě: „Hele, sem můžeš
jet, zkus to.“ Já jsem si říkala: „Ty jo, s desetiměsíčním dítětem půjdu pracovat někam do zahraničí“ To jsem si
vůbec nedokázala představit. Ale ona mě přesvědčila, že to půjde. Pokud totiž někdo dokázal překonat překážky,
je to právě Martina.
91