web-rozehrana-partie

Setkala jste se tam také s nějakými negativy
Italská mentalita je odlišná, jak už jsem řekla. V oblasti vědy, alespoň humanitních oborů, je to svět sám pro sebe.
Panuje tam silný klientelismus a velmi konzervativní prostředí ve smyslu autorit. Na univerzitě je jasně daná
hierarchie a velký odstup mezi lidmi jednotlivých pracovních pozic a zvlášť tradiční univerzity nepřipouštějí inovace.
Například doktorand a postdoktorand, neboli asistent profesora, jsou v Itálii neplacené pozice. Takže jste do
čtyřiceti či pětačtyřiceti let dobrovolník. To platí v jakémkoliv oboru na univerzitě. Funguje to tak, že existuje jedna
profesorská pozice pro obor na pracovišti a profesor si vyhlédne svého asistenta, obvykle nejlepšího nebo
nejoblíbenějšího studenta. Tomu umožní dělat doktorskou práci jako interní doktorát. Stipendium má ovšem
výjimečně. Pokud se chce uživit, musí si k tomu najít nějakou plnohodnotnou práci. Vedle toho si dělá doktorát
a asistuje profesorovi: vykonává administrativní práci – připravuje konference, provádí rešerše a další práci, zkouší
se svým profesorem. V Itálii probíhá většina zkoušek v mém oboru komisionální formou. Má pak lepší pozici pro
postup na profesorské místo. Nicméně pro to, aby se stal profesorem, musí mít habilitaci (to neznamená
docenturu, takový titul v Itálii neexistuje a docentem je kdokoli, kdo učí). Habilitaci uděluje ministerstvo školství,
může ji teoreticky získat kdokoli, a usilovat tak o profesorský post. Vedle toho jsou na univerzitách vědecké pozice.
Tito vědci by teoreticky neměli učit, ale v praxi učí víc hodin než profesoři, jen za to nejsou placeni… Všichni,
s výjimkou profesorů, jsou se systémem velmi nespokojeni.
To je ale velice demotivující. Mají tam vůbec mladí lidé zájem jít do vědy, když vidí, jak to funguje
Myslím si, že výzkum v technických, medicínských a přírodovědných oborech je z velké části realizován za podílu
soukromého sektoru a do toho úplně nevidím. O práci na univerzitách v humanitních oborech mezi mladými
zájem je. Humanitní obory mají v Itálii totiž velmi vysoký společenský kredit a jsou uznávány. V Čechách má člověk
pocit, že musí pořád vysvětlovat, k čemu jsou historie, dějiny umění či archeologie dobré. První místo, kde se
v České republice v rozpočtu škrtá, je kultura. V Itálii tvoří daleko větší podíl v rozpočtu, uvědomují si tam, že
z kulturní tradice žijí – na turistickém ruchu stojí značná část ekonomiky. Zároveň znalost průměrného Itala
v oblasti historie je daleko větší než u průměrného Čecha.
Co vám váš pobyt v Itálii dal Kam vás to posunulo
Jedna věc je jezdit někam na čtrnáct dní, na tři neděle, studovat v archivu a potkávat se s lidmi ze svého oboru,
ale druhá věc je v nějaké zemi žít. Tuto zkušenost, rozdíl mezi návštěvou a pobytem, myslím může člověk zažít až
tak od tří měsíců. Jednak se musíte postarat o praktické záležitosti a řešit různé situace běžného života, jednak
tam začnete nějak normálně fungovat, navazovat kontakty s místními lidmi, chcete rozvíjet své koníčky
a podobně. Pochopíte aspoň trochu místní systém, zvyky. Zůstalo mi samozřejmě několik kontaktů, jak pracovních,
tak přátelských, které dodnes rozvíjím.
Pozitivní bylo také to, že jsem měla možnost tu zemi procestovat, vrátit se na některá místa, vyhledat ta neokázale
krásná, která nejsou na prvních stránkách průvodců. Najít to ve všech ohledech zajímavé, což nemusí být vždycky
to, čemu se dělá největší reklama. A především nejen místo vidět, ale zažít ho, nechat ho na sebe působit.
50