Struktura disertační práce

jejich určení je vždy vztažené k danému pozorovateli. Rozpor či shoda ve výpovědích
různých pozorovatelů budou záviset na tom, zda se vůči sobě navzájem pohybují nebo ne.
Absolutní klid v tomto pojetí neexistuje, naopak pohyb, i když jeho jednotlivé dílčí momenty
(zrychlení, směr) závisejí na volbě souřadné soustavy, je univerzální charakteristikou vesmíru.
Hogenová 6 se domnívá, že vstup do platnosti jedinečného bytí jakékoli „věci“ zapříčiňuje
jediné médium, a tím je pohyb. Růst stromu, lidský život, formulace myšlenky
prostřednictvím slov, řízený gymnastický pohyb, podvědomé hnutí mysli atd. to vše vstupuje
do ontické platnosti, stává se „jsoucím“ jen díky pohybu. Pohyb se tak stává základní
podmínkou bytí věcí, vztahů a všech ostatních fenoménů. Pohyb nese svět, pohyb je příčinou
i účelem, prvním a posledním důvodem vší platnosti a existence.
Pojetí pohybu činilo filosofii vždy nemalé potíže. V jejích dějinách můžeme snadno najít
zcela protikladné koncepce. Část řecké filosofie pohyb dokonce naprosto popřela, tvrdila, že
pohyb se nekoná, neplyne, dokonce ani nerealizuje. Ale i v našem běžném vyjadřování vždy
se "něco hýbe", něco mění, prostě pohyb – narozdíl od času a i prostoru – je mnohem pevněji
spjat se svým materiálním substrátem. Důvody budou velmi pravděpodobně evoluční. Pro
člověka bylo – a nakonec i dnes je – mnohem důležitější vědět co se hýbe, než prosté
registrování pohybu. Percepce pohybu na přírodním pozadí byla spojována s nositelem tohoto
pohybu, ať už byl člověk lovcem či možnou kořistí. Nakonec ani dnešní ulice není z tohoto
hlediska příliš odlišná. 7
Pohyb z pohledu Aristotela
S pojetím pohybu u Aristotela nás seznamuje Berka 8 a uvádí, že pohyb je především
nejobecnějším projevem přirozenosti všech smyslově vnímatelných věcí. Aristoteles chápe
pohyb mnohem šířeji. Rozlišuje totiž ve spojitosti se svou naukou o kategoriích šest druhů:
vznik a zánik, zvětšování a zmenšování, přeměnu a změnu místa. První dvě dvojice jsou
navzájem komplementární: vznik a zánik, které se nejmarkantněji projevují v organické
přírodě jako zrození a skon, jsou spjaty s kategorií podstaty. Zvětšování a zmenšování jsou
konkretizací kategorie kvantity. Přeměna je spjata s kategorií kvality. V tomto případě
dochází ke změně nepodstatných vlastností jednotlivých objektů. Konečně změna místa
6 HOGENOVÁ, A. Pohyb & tělo. 2000. s. 24–25
7 ŠMAJS, J., KROB, J. Úvod do ontologie. 1994.
8 BERKA, K., In: HOGENOVÁ, A. Pohyb & tělo. 2000. s. 17-18
12