Struktura disertační práce

druhem dějinného pohybu, dějinného zjevování, jímž se něco otvírá, nabízí k nahlédnutí,
podsouvá k možnosti porozumět nedanému. 23
Můžeme nyní charakterizovat člověka jako
bytost mající svět, přitom svou tělesností ve světě obsaženou a pomocí této tělesnosti žijící
v kontaktu s jinými předměty tohoto světa. Žije v něm především s jinými subjekty, na
prvním místě s bližními. 24
Při filosofickém zkoumání konkrétních forem pohybu můžeme vyčlenit tři základní momenty,
které nás mohou zajímat. Např. J. Zeman 25 sleduje tyto otázky:
zdroj a příčinu pohybu,
vlastní průběh procesu,
výsledek pohybu.
Zdroj a příčina pohybu jsou hledány ve střetu protichůdných tendencí, pohyb je pokládán za
výslednici střetávajících se, často protikladných, sil. Pohyb je vysvětlován jako řešení
rozporných stránek skutečnosti a popis s vysvětlením vzájemného působení protikladných
tendencí je již objasněním vlastního mechanismu pohybu. Můžeme naznačit tři základní
úrovně strukturní formy pohybu. Je to ovšem schéma, které je, jako každé jiné, nedokonalé,
zjednodušující a pouze inspirující k dalším úvahám.
První úroveň by tvořily anorganické systémy od jednotlivých elementárních částic až po
celou metagalaxii. Tato úroveň je charakteristická vysokým stářím (cca 15 miliard let),
poměrně nízkým stupněm uspořádanosti a dominují zde formy pohybu, které se obvykle
označují jako nižší. Druhou úroveň tvoří živé systémy včetně člověka, jejichž stáří je
podstatně (podle našich znalostí) nižší (asi 3,8 miliardy let), převládají tu – nikoli
kvantitativně, ale kvalitativně – biologické, resp. psychické formy pohybu, stupeň
uspořádanosti je na této úrovni nejvyšší. Kulturní systémy vytvářejí třetí úroveň, jsou
nejmladší (řádově statisíce let) formy pohybu charakteristické pro společnost – sociální pohyb
– se obvykle označují jako nejvyšší, avšak míra uspořádanosti tu nedosahuje úrovně
uspořádanosti živých systémů. Je to však uspořádanost jiného řádu. Toto schéma je antropoa
sociocentrické. Pohyby člověku a společnosti evolučně vzdálenější, tedy dřívější, ale
v současném vesmíru samozřejmě existující, se označují jako nižší (myslí se primitivnější)
23 HOGENOVÁ, A. Etika & sport. 1997. s. 8
24 PATOČKA, J. Přirozený svět jako filosofický problém. 1992.
25 ZEMAN, J. In: ŠMAJS, J., KROB, J. Úvod do ontologie. 1994.
18