Struktura disertační práce

2. paralelní herní aktivita, ve které dítě napodobuje to, co dělají ostatní, ale nezapojuje se
do jejich aktivity,
3. asociativní herní aktivita, začínající kolem 3. roku věku, kdy herní chování je
v přímém vztahu k ostatním – dítě sice dělá to, co ho napadne, ale všímá si i činnosti
ostatních a reaguje na ni,
4. kooperativní herní aktivita začíná kolem 4 let, při kterých je již nezbytná vzájemná
spolupráce, související s napodobováním a učením se různých rolí.
I když první dětské hry mají převážně pohybový charakter, významně ovlivňují celkový
rozvoj dítěte. Mnohé výzkumy dokazují, že nedostatek pohybové hry má vážné následky
projevující se opožděným vývojem fyzickým, pohybovým i intelektuálním. Spontánní hra má
v prvních fázích charakter poznávání sebe sama a okolního světa. V dalších vývojových
fázích tento svět odráží. Každá hra je postupně tvořena a účastníci si do ní transformují různé,
ve světě vnímané situace, příběhy i sociální role. Tím, že je hráč účastníkem světa hry, ve
které plní různé poznávací role, připravuje sám sebe na jejich realizaci ve světě skutečném.
Spontánně vzniklá hra jako „nevážná“ činnost má „vážný“ dopad. S dospělostí se však
charakter hry mění. Jde již méně o reflexi světa a přípravu na život, ale hra plní více funkci
odpočinkovou.
Hru považuje Černý 80 zvláštní fenomén. Hra, dejme tomu hra divadla, je cosi na jedné straně
reálného, neboť se děje v našem světě, děje se na skutečném jevišti se skutečnými herci,
skutečně ji v našem čase i prostoru sledujeme, a na straně druhé nás tato přenáší kamsi mimo
skutečnost, do sféry snu, představy, nereálna, iracionálna a snad se pokouší nás přiblížit
i sféře nemožného, neuskutečnitelného, nevyslovitelného, neprožitelného. Tato schopnost
integrovat v sobě reálné s nereálným je bytostnou podstatou hry, neboť kdyby jeden
z těchto rysů pozbyla, přestala by být hrou, stala by se buď čistým snem, nebo čistou
každodenní skutečností.
Metodou k nahlížení mimo sféru zkušenosti je hledání analogie, která přiblíží to, co je mimo
sféru zkušenosti něčím, co se ve sféře zkušenosti nachází. Takovou analogii lze přiblížit
analogií se zrcadlem: zrcadlo nám dokáže zprostředkovat obraz něčeho, co je za námi, co
nevidíme. Zpředmětní nám to v jakémsi obraze, který je ve své podstatě neskutečný, avšak
80 ČERNÝ, M. Hra. 2003. s. 1–3
42