Struktura disertační práce

pěstovat, ale že je to člověk. J. J. Rousseau se domníval, že čím je tělo slabší, tím více
přikazuje, čím je silnější, tím více poslouchá.
Zcela novou epochu započal Descartes. Descartes se stal, i když neuvědoměle, zakladatelem
karteziánského dualismu. Při zkoumání člověka dospěl k závěru, že existují dvě základní
ideje:
idea Boha jako nestvořené a nekonečné substance,
idea dvou substancí stvořených, které se týkají člověka. Za substanci stvořenou považuje
především ducha či myšlení, mající neprostorový a netělesný charakter. Druhou stvořenou
substancí je pro něj svět těles, která mají charakter rozlehlosti a vyplněnosti prostoru. Tělesa
a prostor se vzájemně doplňují. Na úrovni těchto vzájemně neslučitelných „substancí“ chápe
i člověka. Všechno, včetně procesů v lidských tělech, lze podle něj vysvětlit mechanicky
a matematicky. Tělo i duch jsou pro něj naprosto odlišné, odporující si substance, které jsou
v člověku nějakým způsobem udržovány pohromadě. Skutečnost této vzájemné koexistence
však nedovede vysvětlit.
Uváděné chápání je základem pozdějšího chápání těla jako stroje. Přispívá k němu i rozvoj
biologických věd, odhalování biologických zákonitostí existence lidského těla. Behaviorismus
chápe tělo jako prostý druh organického stroje.
Zvláštní pohled na tělo má nacismus, který biologické paradigma (mechanismus) spojuje
s politickým paradigmatem (nacismus). Na základě tělesných znaků zdůvodňuje biologickou
kulturní a spirituální nadvládu arijské (světlé) rasy. Podobná ideologie těla byla a je ovšem
zřetelná i v otroctví, kolonialismu a sexismu.
Značně mechanistický přístup k chápání těla měla i marxistická filozofie, u níž dualistické
chápání člověka vychází ze základního vnímání dvou protikladných pólů – „animality“
a „ducha“. V souladu s pojmem animalita je člověk chápán jako součást přírody, živočišný
druh, těleso, živý organismus, tvor, který je podle Kanta hmotou, jež byla po určitou dobu
naplněna „silou k životu“. Duchovost, duch naproti tomu člověka vytváří, je vším, je
nezávislý, je jím podmíněno všechno objektivní, empirické. Tělo, těleso, organismus, je
vyjádřením hmotné existence a konečnosti, zániku. Duch, duchovost je vyjádřením nehmotné
existence, stálosti, nekonečnosti.
Z dualistického chápání člověka tedy vyplývá nesmiřitelnost těla a duše, jejich naprostá
protikladnost. Vyplývá z něj i často se vyskytující pohrdání tělem, jeho chápání jako něco
22