001 titulka.indd - Hospodářská komora České republiky

praha, Traiskirchen, new York a naposledy londýn.V londýně už chystáte „zapustit“ kořeny?Já a kořeny? (směje se) Bydlíme tu s přítelem tři rokya on kořeny zapouští, mně to moc nejde. Nejradšibych zas někam vypadla – napůl plánuji pár let v Austrálii,ale těžko říct, jestli to v dohledné době vyjde.opět se živíte jako taxikářka. proč?Už neživím... zrovna teď jsem tu práci, domnívám se,že jednou provždy, pověsila na hřebík. Teď v doběkrize se tím člověk těžko uživí. Navíc mám dojem, žejsem se dost dobře seznámila se životem řidičů londýnskýchminicabů, přestalo mě to fascinovat a stal sez toho džob.a co vás tedy aktuálně zaměstnává? nová kniha?Teď zrovna nakladatel připravuje k vydání knížkublogů o taxikaření – je to taková mozaika z osudů,příhod a postřehů posbíraných během mé „taxikářskékariéry“. Rychle dodělávám čtvrt milionu psacíchrestů (hlavně povídek a článků, které jsem různýmlidem naslibovala) a hodlám se vrhnout na psanídalšího románu, opět s „černobílou“ tematikou, takjako můj poslední, Sloni v soumraku. Zjistila jsem, žeo „černobílých“ vztazích evidentně hodně vím, takproč to nevyužít? Kromě toho překládám, tlumočím –rozhodně je pořád co dělat.Taxikaření je ale pro spisovatelku podnětné, ne?dost si vyslechnete, zažijete život v jeho rozmanitosti…Ano, právě o tom mluvím. Poznala jsem spoustulidí – kolegů šoférů, dispečerů, zákazníků i všemožnýchpodivných existencí, které se vyskytují v okolí„základny“. Ve čtvrti, kde pracuji, mě zná každý druhý.Navíc měla naše společnost spoustu stálých zákazníků,takže člověk měl možnost sledovat jejich osudy.(To v New Yorku nešlo – tam jste jen málokdy vidělistejného kunčofta dvakrát.) Taxikaření je zkratka, kterávám umožní poznat své okolí neskonale dřív a důvěrněji,než by se vám to podařilo, kdybyste si vybralinějakou „obyčejnější“ práci.Když mám hodně líné období, nejvícmě těší psát si cestopis: někam jedete,zažijete a hodíte to na papír. Paráda.přijde mi, že vaše knížky hodně čerpají z vašeho života.nikoli ve smyslu přísné autobiografičnosti, spíšejako nasávání prostředí, ve kterém se pohybujete.jeho nálady a aktuálních společenských fenoménů.Snažím se vždycky při psaní vycházet z reality (a tupak, samozřejmě, mírně předělávat k obrazu svému:kdyby pro nic jiného, tak už proto, aby si mě objektya oběti mých knih nevyhledaly a nerozbily mi ústa).Svět, ve kterém žijeme, mi připadá natolik zajímavý,že necítím potřebu vymýšlet si jiné. Když mám zrovnahodně líné období, nejvíc mě těší psát si cestopis:prostě někam jedete, něco zažijete a hodíte to napapír. Paráda.Vaše zatím poslední kniha se věnuje tématu jakési„druhé vlny kolonialismu“, při níž si bílé ženyodvážejí černé kluky z afriky za účelem milostnýchradovánek…Nevím, jestli bych to nazvala „druhá vlna kolonialismu“.Možná spíš jeden z jeho následků. Sexuální turistikastarších žen jistě není nový fenomén, ale teprvev posledních letech se skutečně rozšířil. Bělošky vestředních letech v hojném počtu jezdí právě do Afriky,do zemí považovaných za „bezpečnější“, a hledají sitam partnery o generaci či dvě mladší. Afričtí hoši,kteří se chtějí uživit, případně dostat do „bílé země“,se chopili příležitosti a souloží o sto šest. Fakt je, žeAfričani i Afričanky nahlížejí na sex jinak než běloši.A spousta afrických hochů vládne záviděníhodnouschopností s nadšením a potěšením souložit praktickys kýmkoli. To bělošky mate. A z masivního kulturníhoneporozumění pak vznikají podivné situace jako třebata, o které píšu v knížce Sloni v soumraku. Na rozdíl odřady jiných knih o zhrzených běloškách a jejich proradnýchčerných milencích se ve Slonech pokoušímvysvětlit, že svůj podíl viny na zapeklité situaci majíoba... ani jeden z nich není svatý. Mimochodem, postavuAnne bych se neodvážila vyfabulovat. Právě díkylondýnskému drožkaření jsem měla šanci nahlédnoutdo duše takové ženštiny a byl to hrozný pohled.Takže postava anne má skutečný předobraz?! jakdobře jste ji znala?Jednou jsem v taxíku vezla předobraz jejího senegalskéhomanžela. Vyprávěl mi o svých osudech,mě to zajímalo, slovo dalo slovo a šli jsme spoluna pivo. Chlapík byl moc milý, ale na první pohledbylo jasné, že je to typ mimořádně životaschopnéhovykuka. Vyslechla jsem se zájmem příběh, vypila dvěnebo tři piva – a časem na setkání pozapomněla.Nebyla jsem si jistá, jak moc můžu věřit tomu, comi vyprávěl o své anglické manželce. Dokud mi, asipo roce, nezačala jeho manželka posílat sprostée-maily! Zjistila ke svému velkému překvapení, že její manžel nevěrný, a začala z toho obviňovat mě. No,se mnou jí nevěrný nebyl, ale předpokládám, že asitak s patnácti jinými... Pokusila jsem se jí vysvětlit, žeto opravdu není moje vina, ale ona mě obviňovaladál a dál a tím přede mnou odhalila své nitro dalekovíc, než tušila. Nechtíc mě přesvědčila, že všechno,co mi její manžel vykládal, je pravda... a zanedlouhose stala hrdinkou mé knihy.Mohla byste být „profesionální spisovatelkou“,která jen doma sedí, píše a nechodí nikam do práce?není to v konečné fázi vlastně omezující a neinspirativní?Taky mi to tak připadá. Profesionální spisovatelé,aspoň ti, co se nevěnují podřadnějším žánrům, příliščasto skončí tak, že píšou o radostech a strastechprofesionálních spisovatelů... docela nuda. Já rádapoznávám lidi, kteří jsou úplně, ale úplně jiní nežjá – lidi, kteří v životě nepřečetli knížku, kteří nevědí,co je to „beseda se čtenáři“, dokonce i ty, kteřínerozlišují mezi jednotlivými knihami. Jedna z mýchafrických „příbuzných“, manželka Kennyho bratra,mě v Nigérii jednou doprovázela na tržiště – toužilajsem lacino nakoupit co nejvíc knih od nigerijskýchautorů. Koupili – tady by asi mělo být koupily – jsmejednu knížku, pak druhou, načež mě Oyoha chytila zarameno a povídá: „Prosím tě, pojď domů! Máš už dvěknížky, k čemu potřebuješ víc?“ Oyoha k velkým čtenářkámevidentně nepatří, ale přitom je to zajímaváženská, se kterou se „profesionální spisovatel“ asihned tak nepotká.65