Proč to v Gazenefunguje?Maličký (363 km 2 ) pruh země, napěchovanýpřemnohým obyvatelstvem – jedena půl milionu jich, podle nejposlednějšíhoodhadu. V roce 2005 Izrael pod značným,zejména americkým tlakem toto územíopustil, totálně je vyklidil. Na televizníchobrazovkách jsme sledovali nešetrnoulikvidaci při odsunu sveřepě se bránícíchžidovských pionýrů.Záměrem bylo zbavit se dějiště nekonečnýchkonfliktů, předat je Arabům, ti ať sepostarají, končinu zvelebují a tak započnouproces, který povede ke vzniku samostatnéhopalestinského státu a k budoucí kýžené koexistencise státem Izraelem. To tedy byla teorie,pramálo podobná výsledné realitě. Zanechánívšech těch majetků, zdárně fungujícího podnikání,zemědělského i jiného, vedlo k jehodůkladnému rozkradení, zplundrování, kolapsu,a pro islámské radikály toto vstřícnégesto, ústupek odtáhnuvších židovskýchnepřátel, bylo důkazem jejich slabosti, popudemk vlastní kuráži se s nimi třeskutě vypořádat.Washington prosazoval uspořádánívoleb za pošetilého předpokladu, že demokracieje to nejsprávnější řešení. RadikálníHamas je vyhrál, převálcoval méně krvelačnékonkurenční seskupení Fatah, onu značnězkorumpovanou Palestinian Authority s prezidentemMahmoudem Abbasem v čele.Hamas, s notnou podporou fundamentalistickéhoÍránu, se rovněž otevřeně domáházničení Státu Izrael a slova začal dokazovatčiny – každodenním vysíláním raket s cílemzabíjet co největší množství židovského obyvatelstva,čím víc, tím lépe.Z Íránu dodávané, dosud nepřesné raketynaštěstí nedoletí daleko, ale na vylepšení sepilně pracuje. Představme si životní pohoduv prostředí, kde kteroukoliv hodinu ve dne čiv noci něco hodně ničivého může dopadnout.A to je v podmínkách, kdy Izrael posílalpalestinské správě peníze vybrané nadaních od palestinských gastarbeiterů.„Není naší mezinárodní povinností spáchatnárodní sebevraždu,“ světu kdysi oznámilaGolda Meir a měla svatou pravdu.Taková pravda naštěstí dosud trvá. Izraelskáopatření zabránit přísunu zbraní se přílišnedařila, dosažená příměří Hamas pravidelněporušil, od svého kýženého cílekompletně zničit sionistického nepříteleneustoupil.Takže Izraeli nezbylo nic jiného, nežvojensky zasáhnout, a to pořádně, což sestalo koncem roku 2008. Oheň vzplál namnohých, zejména těch metaforických střecháchmediálních, vesměs politicky tuzekorektních – onen předpokládaný Hypocrisy--Fest. S porovnáváním počtu ztrát na oboustranách, s obviněním, že počínání to je disproportionate(„nepřiměřené, nepoměrné“).Z toho bych se jako měl domnívat, že seHamas úmyslně nestrefuje víc a lépe? Avšakkýženého míru, totálního klidu zbraní by sedalo okamžitě dosáhnout změnou postojefundamentalistů. Když přestanou raketyvystřelovat, Izrael se rád stáhne – však vojenskáexpedice do městských oblastí s velkýmmnožstvím civilního obyvatelstva není ➤Je izraelská politika „přiměřená“ ?Kdo jsou skuteční váleční zločinciIzraelské akce v Gaze jsou obhajitelnépodle mezinárodního práva a Izrael by mělbýt pochválen za jeho sebeobranu proti terorismu.Paragraf 51 Charty Spojených národůzaručuje každému národu právo zajistit svousebeobranu proti ozbrojeným útokům.Jediné omezení, které mezinárodní právoukládá, je to, že akce napadeného musí uspokojitprincip přiměřenosti.Od doby, kdy Izrael ukončil okupaciGazy, vystřelil Hamas tisíce raket. Jejichcílem bylo zabít civilní obyvatelstvo v jižnímIzraeli. Obyvatelé Sderotu, který neslbřemeno útoku, mají přibližně 15 vteřin odokamžiku odpálení, aby utekli do krytu.Přestože úmyslné útoky na civilní obyvatelstvoje válečný zločin, teroristi střílející naSderot jsou tak hrdi na své akce, že svérakety podepisují.Když v loni v létě navštívil BarackObama Sderot a viděl zbytky těchto raket,řekl, že kdyby jeho dvě dcery byly domavystaveny raketovým útokům, učinil by takévše, co by bylo v jeho silách, aby takovéútoky zastavil.V nedávném incidentu, o kterém mivyprávěl bývalý velitel izraelských leteckýchsil, se izraelské zpravodajství dozvědělo,že jeden rodinný dům v Gaze je používánna výrobu raket. Izraelští vojáci daliobyvatelům lhůtu třiceti minut, aby mohlidům bezpečně opustit. Místo toho zavolalvlastník domu Hamas, který poslal matkys batolaty zpět do domu. Hamas dobře věděl,že Izrael nikdy nebude střílet do domu, vekterém budou civilisti. Věděli ale také, žeizraelské úřady se nedozvědí, že civilistézůstali v domě, a dům zasáhnou. Hamas byzískal další body u veřejného mínění tím, žeby ukazoval mrtvé civilisty a jejich děti.Izrael se ale v tomto konkrétním případěpalby na dům zdržel. Rakety Hamasu, které➤6 Únor 2009
analýza➤maličkost. Hamas používá civilisty jako svéochranné štíty, jako rukojmí na střechách,aby Izrael nebombardoval. Izraelské letectvoreagovalo rozhazováním letáků, armádavarovala s použitím megafonů, též se hodnětelefonovalo do domácností, s urgentnímdoporučením k evakuaci v dotyčné oblasti.Arabští bojovníci převlečení do civilních šatůse stejně jako policisté pohybovali v terénujim dobře známém, s nastraženými výbušninami– booby traps, roadside bombs, mannequins– figuríny, jež izraelský voják ve tmězasáhne a tím způsobí explozi budovy, kteráho pohřbí. Zaminovaná bludiště tunelů, jimižse pašují zbraně, uskladněné pak ve školách,mešitách, nemocnicích. Hlavní vojenskévelitelství Hamasu fungovalo v podzemíhlavní nemocnice Shifa, než se do ní izraelskéletectvo strefilo, jednoho z nejvyššíchkomandantů Hamasu zabilo – čímž ovšemvyvolalo značné morální rozhořčení všude vesvětě.Na základě zkušenosti, že Arab respektujesílu, to je to jediné, co na něj platí, Izraeludeřil značně. Bude se ale opakovat precedentz roku 2006 – válečný střet s fundamentalistyHizballah v Libanonu? Sice došlok uklidnění na tamější hranici, ale Hizballahznačně posílil. Nejeden analytik předpovídá,že taková situace by se mohla v Gaze opakovats tím, že Hamas převálcuje Fatah nacelém palestinském území.Názor arabských států na situaci v Gazea její nejlepší možné vyřešení se liší. Většinaarabských vládců má strach z islámskýchfundamentalistů jako Hamas – této odnožepůvodního Muslimského bratrstva (MuslimBrotherhood) – ohrožujících jejich vlastnílegitimitu. Současně nechtějí příliš provokovatUSA a Izrael (s nímž Egypt a Jordánskopřece uzavřely mírovou smlouvu). Však tobyly důvody, proč nejen Egypt, ale i SaúdskáArábie odmítly zúčastnit se nedávného zasedáníArabské ligy v Kataru.Nebylo by radno podceňovat roztříštěnostpolitiky, která je do značné míry kmenová,s významnou rolí jednotlivých osobností,že pak dochází ke konfliktům někdyhlubším než jaké způsobují neshody náboženskýchinterpretací. V současné situaci, zazávažnou se považuje urážka saúdskéhokrále Abdullaha, způsobená syrským prezidentemBašarem al-Assadem, Sýrie profitujeze spojenectví s Íránem, zemí nearabskou,v jejímž zájmu je prodlužovat násilí v Gaze,a tím i podněcovat obyvatelstvo proti vlastnímvládám.Chci se podělit o pár poznatků, které jsemobjevil ve výtečném měsíčníku Commentary(září 2008) v pojednání autora Bret Stephenses názvem „How to Manage Savagery“– Jak zvládnout, vypořádat se s krutostmi.Začíná Huntingtonem a jeho nyní jižtolik proslulým konceptem střetu civilizacía zabývá se hodně košatým, komplikovanýmkonfliktem uvnitř islámského světa. Tamdochází k pořádným svárům už od dobMohamedových a dodnes tamější násilnostinepominuly. Od konce druhé světové válkydošlo k zabití, násilné smrti aspoň stovkyvládnoucích veličin.Z této krvavé žně jen malé ukázky:Egypt: jeden prezident, dva premiéřiBangladéš: dva prezidenti, jeden premiérPákistán: jeden prezident, dva premiéřiÍrán: jeden prezident, tři premiéřiIrák: jeden král, jeden premiér(odsouzeného Saddama nepočítám)Jordánsko: jeden král, dva premiéřiLibanon: tři prezidenti, jeden premiérSýrie: jeden prezidentSaúdská Arábie: jeden králSeznam pokusů o takové násilnosti a seznampřevratů by byl rovněž značně dlouhý.Například od roku 1949 jich už v Sýrii bylodevět.Vzájemně si podpůrných příčin se uvádíněkolik: kmenová loajalita, sounáležitost,důraz na příbuzenských vztazích, velká váharodinné cti, neexistující demokratická tradice,kletba ropného bohatství (oil curse)selhání tamějších intelektuálů, notný důrazna vojenském vítězství a porobení, a v neposlednířadě řízné zacházení s nepřáteli, heretiky,všemožnými úchylkáři.Na závěr posloužím zmínkou o článku„Facing Reality“ v časopise The WeeklyStandard (19. 1. 2009), jehož autorem jeDavid Gelernter, profesor computer sciencena univerzitě Yale. Zabývá se izraelsko--palestinským konfliktem a vychází z tvrzenímnohých pozorovatelů, že prapříčinou jsou„irreconcilable differences“ – rozdíly neslučitelné,nesmiřitelné. Obě strany baží potémže území a obě ho ovšem nemohou mít.Jenže tento profesor to vidí jinak. Za prapříčinusváru pokládá LAKOTU a ZÁVIST,s tímto vysvětlením: teprve moderní sionismuspodnítil vznik jakéhosi palestinskéhonacionalismu. Začali přijíždět Židé z Evropydo země zaslíbené, tehdy ubohé, převážnějen bídný kamenitý suchopár. Ten si tamřádně kupovali a začali obhospodařovat.Časem, s notným úsilím, se jim podařiloz hanebné bezútěšné pouště vytvořit prosperujícíkončinu, náramné plantáže s všemožnouúrodou. Nevěřící ať se tam jedou podívata seznámit se s kontrasty, tak jak jsem tohobyl sám svědkem. Cesta depresivním terénem,pár arabských usedlostí, ubožáckýchchatrčí, nečinně civících vesničanů, a paknajednou před očima úplně jiný svět – velikánskézelené údolí, plno činnosti, energie,plantáže radost, prostě radost pohledět.Jaká by pak byla reakce původního vlastníka,který někdejší úhor prodal za pakatel?Cituji autora profesora z Yale: „Za takovýchokolností abych byl deprimován, cítil seukřivděn, ošizen, podveden, měl bych vzteka zejména bych si připadal jako pitomec –pokud bych byl tím typem člověka, který sihoví ve starých bolístkách a pocitech pomyslnéhoubližování.“◗ Ota Ulč➤ byly takto chráněny palestinským lidskýmštítem, byly později použity proti izraelskémucivilnímu obyvatelstvu.Tyto opovrženíhodné taktiky – míření naizraelské civilisty, zatímco útočníci jsouschováni za palestinskymi civilisty – můžea také tak funguje proti demokratickémurežimu, který se snaží minimalizovat civilníoběti konfliktu. Nikdy nefungovaly a stálenefungují proti totalitním režimům, zemím,kde vládne náboženský či jiný fanatismus,zemím, kde hodnota lidského života je zcelaminimální.Tvrzení, že Izrael porušil princip přiměřenostizabitím více teroristů Hamasu, než jepočet izraelských civilistů, zabitých raketamiHamasu, je absurdní. Za prvé, neexistujelegální rovnocennost mezi úmyslným zabíjenímnevinných civilistů a úmyslným zabíjenímbojovníků Hamasu. Podle zákonů války,jakýkoliv počet bojovníků může být zabit, abyse předešlo zabití jednoho nevinného civilisty.Za druhé, přiměřenost se neměří počtemskutečně zabitých civilistů, ale spíše rizikem,které existuje. Příkladem je úterní incident, kdyraketa Hamasu zasáhla školu v Beersheve, přestožetam žádni studenti v té době náhodounebyli. Podle mezinárodního práva není povinnostíIzraele dovolit Hamasu hrát ruskou ruletuse životy židovských (ale i arabských) dětí.Zatímco Izrael v takové situaci instalujevarovné systémy a staví kryty, Hamas takovouochranu civilního obyvatelstva odmítá.Je to přesná kalkulace. Je zapotřebí maximalizovati ten malý počet nevinných palestinskýchcivilistů, které se stali nechtěnouobětí izraelských vojenských akcí. Hamasví ze zkušenosti, že dokonce malý početnevinných palestinských civilistů zabitýchnedopatřením bude mít za následek trpkéodsouzení Izraele částí mezinárodního společenství.Izrael to samozřejmě ví také,a proto se tolik snaží snížit počet civilníchobětí – dokonce tím, že přechází legitimnícíle, které jsou příliš blízké civilistům.Dokud svět neuzná, že Hamas se dopouštítřech válečných zločinů – zaměření na izraelskécivilní obyvatelstvo, používání palestinskýchcivilistů jako lidských štítů a snahazničit členský stát Spojených národů – a žeIzrael jedná v sebeobraně a z vojenské nutnosti,dotud konflikt bude pokračovat.◗ Alan M. Dershowitzprof. práva na univerzitě v HarvarduŠvat 57697