č.5 - Maskil

8Cesta z tohoto světado světa lepšíhoa o těch, kdo v tomto světě zůstaliV minulých číslech jsme probírali celý životní cyklus podle židovské tradice, až jsme se dostali na jeho konec na tomto světě, a toje smrt. Stejně jako pro všechny životní situace během života, tak má i jeho konec v židovské tradici své místo a také svůj řád.Nic není ponecháno náhodě. Teprve člověk,který prožil smrt blízkého, pochopí,kolik je právě v tomto řádu jasně stanovenýchpravidel útěchy a možností se s touto situacívyrovnat. Pro všechna pravidla spojená sesmrtí nalezneme nejeden náznak v Tóře.Především je třeba nalézt pro zemřeléhodůstojné místo na pohřbení, podobně jako toučinil Abrahám pro Sáru. Chtěl mít jistotu, žehrob – jeskyně Machpela – zůstane v majetkurodiny po generace a právo na něj nebudenikdy zpochybněno. Proto jeskyni koupil za400 stříbrných šekelů od Efrona Chetejského.Po staletí a tisíciletí sice bylo někdy právoŽidů na tuto jeskyni, v které jsou pochováninejen Abrahám se Sárou, ale i Jicchaks Rivkou a Jákob s Leou, zpochybňováno,ale nikdy nebyla zpochybňována skutečnost,že jsou zde pochování naši praotcové se svýmimanželkami. Bohužel, také v současnostičasto vidíme, že jediné, co po židovskýchobcích zbylo, jsou hřbitovy, které vždy bylyžidovskou pospolitostí zakoupeny a důslednězapsány v pozemkových knihách, abyprávo na hřbitov, zvaný také dobré místo –ži- („makom tov“) – nebo zahrada מקום טובvota – גן החיים („gan ha-chajim“), nemohlobýt nikdy zpochybněno. Stejně tak náhrobníkámen se považuje za majetek zesnulého,a proto je nedotknutelný. Bohužel v historii,a i nedávné, byly náhrobní kameny kradenya ničeny. Od Abraháma se také učíme, ženad hrobem se kromě předepsaných modlitebpronáší řeč zvaná hesped – ‏,הספד kdyhovoříme o tom, jak zemřelý žil a jaké bylyjeho zásluhy.Období truchlení je rozděleno na tři fáze,první trvá týden, nazývá se šiva – שבעה – tedy„sedm (dní)“ a je to období těžkého smutku,kdy nejbližší pozůstalí – manžel, manželka,děti, rodiče a sourozenci – oplakávají zesnuléhoa nevěnují se ničemu jinému. Zůstávajídoma a přicházejí k nim známí a příbuzní,aby je utěšili a také se postarali o jejich dennípotřeby. Toto se učíme od Josefa (1. knihaMojžíšova 50,10), který v Egyptě oplakávaltýden smrt svého otce Jákoba. V Izraeli jena tuto důležitou micvu pamatováno i v pracovně-právníchustanoveních, člověk má podobu šivy právo na náhradu mzdy a i velminereligiózní lidé tuto micvu dodržují,a mnohdy se právě šiva stane obdobím, kdyse přiblíží k dávno zapomenuté tradici svýchpředků. Možná že v České republice, kdepracovní právo nepamatuje na volno po dobutýdne smutku, si někdo může položit otázku,zda má na šivu „obětovat“ dovolenou. Odpověďje jednoznačně kladná. Proč? Je to přecemicva a micvy jsou tu proto, abychom jeplnili. Možná, že někdo řekne OK, ale jsoui jiné micvy, které já stejně neplním, tak pročbych měl plnit zrovna tuto. Toto je micva,která člověku dává také možnost jednoznačněse vyrovnat se ztrátou blízkého člověkajaksi do dna, a možná ten týden dovolené prošivu je důležitější než dovolená u moře, kdyse neustále uvažuje nad tím, udělal-li jsempro zesnulého dost. Při pohřbu a během šivyje nezastupitelná přítomnost minjanu – desetimužů, kteří provázejí zesnulého na hřbitově,a pouze v jejich přítomnosti mohou být přednesenypředepsané modlitby. Stejně tak je tradicí,že minjan přichází do bytu truchlícího,a tam se konají denní modlitby, aby pozůstalýmohl pronést Kadiš. Šabat a svátky přerušujísedmidenní období a pozůstalí s pomocí obceslaví šabat jako obvykle. Je důležité také říci,že pokud byla naplánovaná svatba, tak tatose neodkládá, i když někdo v rodině zemřela například matka nevěsty je v sedmidennímobdobí smutku. Pouze v případě, že ženich činevěsta jsou truchlícími, tehdy se svatba odloží.Z toho se učíme, že život a jeho pokračovánímá přednost před smrtí.Další etapa smutku trvá do třicátého dneod smrti. Toto se učíme z 5. knihy Mojžíšovy(34,8), kdy synové Izraele po dobu třiceti dnůoplakávali smrt Mojžíše. V té době pozůstalýpomalu přechází do „normálu“, a je třeba takovémučlověku pomáhat hlavně psychicky,ale současně mu být nápomocen v návratudo obvyklého života a plnění každodenníchpovinností. Jako symbol smutku si muži neholívousy a nestříhají vlasy a nehty. Ženy sinekupují nové oblečení a nenosí šperky.Dalším obdobím smutku je následujícíchjedenáct měsíců, tedy rok od úmrtí. Tuto tradicise učíme z toho, jak bylo vysvětleno našimiučenci v traktátu Ketubot 103b, že nejenomměsíc truchlili synové Izraele po smrtiMojžíše, ale celých dvanáct měsíců, jak jeuvedeno: prvních třicet dní truchlili ve dnea v noci a zbylých jedenáct měsíců truchlilia učili se. To je období, kdy se pozůstalí neúčastnírůzných radostných událostí a nechodínapříklad na koncerty apod.Se smrtí a pohřbem souvisí mnoho dalšíchvěcí, o kterých zde není dostatek prostoruhovořit, ale kdo se chce poznat na tuto tématikupodrobněji a přitom jí nechce věnovatmoc času, může se podívat na cyklus obrazůpražského Pohřebního bratrstva z doby kolemroku 1780. Tam jsou názorně popsányvšechny situace kolem úmrtí. Od té doby sev tradicích nic nezměnilo, ustanovení pražskéChevra Kadiša se stala vzorem pro jiné a pohřbyjsou takto prováděny. Modlitby, které sepři pohřbu pronášejí, jsou vzaty z Žalmů, dáleje to modlitba El Male Rachamim a modlitbaKadiš, která se nepronáší v hebrejštině, alev aramejštině. Modlitba Kadiš se může říkatpouze v přítomnosti minjanu, a to souvisís tím nejdůležitějším, co truchlící potřebuje,totiž podporu společenství jako takového.Nenechat ho s jeho žalem samotného, aleukázat mu, že jsme s ním nejen tehdy, kdyžje mu dobře a slaví něco anebo když je veselýa dobře naladěný, ale právě tehdy, kdyžje mu zle a je smutný a možná si neví rady.Proto jsme tu, abychom jej svou přítomnostípodpořili a ukázali mu, že není sám. A pokudmáme nějaký problém se takto k truchlícímuobrátit, tak budiž řečeno, že to je také velmidůležitá micva, kterou můžeme plnit bez většínámahy, stačí pouze chtít.◗ Hana MayerováÚnor 2009