č.5 - Maskil

Ročník 6Švat 5767Únor 20075Z obsahuSvátek plodnosti země Izrael . . . . . . .2Bar a bat micva v TerezíněÚcta k obětem i naděje pro živé . . . .6HYDE PARKBoží mlýny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .20BAR A BAT MICVAV TEREZÍNĚKrátceTerezín, místo, v němž ti, kteří čekalina transporty a smrt, odříkávali modlitby,aby nebyli zapomenuti a abyžidovství znovu povstalo z bolestiholocaustu, Terezín, místo, které Evaa Daniel zvolili za symbol jejich židovskéhostudia a odpovědnosti zabudoucnost židovského národa svýmčtením Tóry a vyjádřením Š‘ma Jisrael.S radostí odpovídám: am jisrael chaj…Rabín Ronald HoffbergA proto hlediště dýchá jen přítomnosta směje se s Gogolem těm směšnýmloutkám z carského samoděržaví.Směje se těm bezradným hlupákům,kteří žijí ve vzduchoprázdnu někdev hloubi té veliké, nepochopitelnéRusi. Publikům, stejně jako herci, ví,že není žádné východisko. ChápouGogola jako současníka. Reagují,abych tak řekl, unisono. Divadlo přestávábýt divadlem. Protože jevištěi hlediště patří ke stejnému cirkusu.Cirkusu smrti.Jan FischerV Praze Franze Kafky, JaroslavaHaška a Berdychova gangu je možnéúplně všechno. Útěchu nám bohuželposkytují ne parlament, ne ministerstva(ne)spravedlnosti či vnitra, nestátní zástupci a soudy, ale zase jen tyboží mlýny: z policistů, kteří zatýkaliMUDr. Uzunoglu, jsou již nejméně dvav base: jeden, Opava, na celýchčtrnáct let.František Janouchúcta k obětemi naděje pro živé

PATNÁCTÝ ŠVAT –SVÁTEK PLODNOSTI ZEMĚ IZRAELETřetího února budeme spolu sešabatem také slavit Tu-bišvat,který se v Mišně nazývá Nový rokstromu – Roš hašana le-ilan.Tu-bišvat má v moderním Izraeli, alei v zemích diaspory, mnoho podob. Od prostéhoposezení s konzumací sušeného a čerstvéhoovoce, přes tradiční seder Tu-bišvats jeho mystickou symbolikou vína a ovoce.V Izraeli je více než stoletá tradice v tentoden vysazovat nové stromky. Letos však tutotradici nelze stoprocentně dodržet, neboťsázení či vysazování je jednou z 39 prací –melachot – zakázaných o šabatu. Tato skutečnostvšak nikomu nebrání vysazovatmladé stromky i po tomto datu. Naopak,letošní vysazování stromků bude zvláštězáslužné. Vzpomeneme-li si na válečné událostiloňského léta, které postihly sever země,kdy rakety Hizballáhu nezabíjely pouze nicnetušící civilní obyvatelstvo a neničily jenomdomy, ale pokud vybuchly, díky Bohu, vevolné přírodě, byly mnohdy příčinou požárů,jimž padly za oběť stovky hektarů jak lesníhoporostu, tak i ovocných stromů. Samozřejměje prvořadou povinností nás všech zničenoupřírodu opět rekultivovat a ozdravit.Podívejme se nyní, jak naši učenci hovořilio stromech a národu Izraele:Proč přirovnávají Izrael k olivě? Abyvysvětlili, že pokud olivu nedáme do lisu,nedostaneme z ní olej. Podobně je tomui s lidem Izraele – jedině soužení (lis) hovrátí zpět na spránou cestu, z níž sešel. Takjako olivovník neopadává v letním obdobía ani v období dešťů, ani Izrael nepřestaneexistovat na tomto světě – ba-olam ha-ze,a ani v budoucím světě – ba-olam ha-ba (dleMenachot 53b).O holubici, kterou Noe vypustil z archy,aby zjistil, zda vody potopy již opadly, řeklrabi Jermja ben Elazar: Co znamená: „A hle,měla v zobáčku čerstvý olivový lístek (Gn8,11)?“ Holubice řekla Hospodinu: „Vládčesvěta, nechť je má potrava trpká jako oliva,ale tebou daná, než aby byla sladká jakomed, ale závisela od lidí.“ (dle Eruvin l8)K tomu můžeme dodat, že bychom měli býtpodobní oné Noemově holubici. Nemámedoufat v přísliby a ujištění jiných národů, aleMotivy šiv’at ha-minim nás provázejí také na židovských mincích od dob hasmonejských králů až do dnešníchdnů. Izraelské moderní mince s motivy šivat haminim:1 agora z let 1960–80 s motivem tří ječmenných klasů. Replika z bronzové pruty krále Heroda Agrippy I. (41–44 o.l.)25 prutot z roku 1954 s motivem tří vinných hroznů. Replika z mince ražené za Bar Kochbova povstání(132–135 o.l.)1 libra z let 1967–80 s motivem tří granátových jablek. Replika z mince krále Alexandra Jannaje (103–76 př.o.l.)100 prutot z roku 1955 s motivem datlové palmy. Replika z mincí Heroda Antipy, správce Galilee(4 př.o.l.–39 o.l.) a z mincí ražených za Bar Kochbova povstání10 nových šekelů – mince používaná od roku 1995 dodnes s motivem palmy, vedle níž jsou dva koše plné datlí.Replika z mince ražené během prvního protiřímského povstání (rok 69 o.l.)pouze v Hospodina. Takto to napsal předtřemi tisíci lety král David v Žalmu 118:„Lépe utíkat se k Hospodinu, než doufatv člověka. Lépe utíkat se k Hospodinu, neždoufat v knížata.“ Tato moudrá Davidovaslova si připomínáme vždy o svátcích a nanovoluní, neboť v tyto slavnostní okamžikyčteme modlitbu Halel, jejíž součástí jei Davidův 118. žalm.Proč je Izrael přirovnáván k fíkové palmě?Z fíkové palmy se dá vše zužitkovat, nic nepřijdenazmar. Její sladké plody jíme. Mladénerozvité listy používáme jako lulavy o svátkuSukot a držíce je v rukou, velebíme Hospodina.Rozvitými palmovými listy pokrývámestánky. Z vláken fíkové palmy se vyrábějí provazy,suché listy slouží k výrobě košíkůa z opracovaných palmových kmenů se vyrábějístřešní trámy. Podobně je tomu i se synyIzraele, nikdo není zbytečný, neužitečný. Jsoumezi nimi znalci bible, Mišny i znalci agady(midrašů). Jsou mezi nimi ti, kteří plní Božípřikázání – micvot, i ti, kteří se zabývají dobročinností(dle Berešit Rabba 41).Každý pátek večer při kabalat šabata v ranní šabatové modlitbě pronášímeŽalm 92 – Mizmor šir le-jom ha-šabat, v němžse praví: „Spravedlivý roste jako fíkovápalma, rozrůstá se jako libanónský cedr.“ RabiDov Baer, zvaný Maggid z Meziriče (z. 1772),vysvětloval tento verš tak, že jsou dva druhyspravedlivých – cadiků. Spravedliví, kteřímají podíl na změně myšlení lidí tím, že je učí,přibližují Tóře a jejím přikázáním. Druzí spravedlivívyhledávají samotu, kde se ponořují dosamostudia Tóry. Ti první jsou podobní fíkovépalmě, která dává potravu zemi a jejím obyvatelům.Ti druzí jsou podobní libanónskémucedru – vysocí a košatí ve svých znalostech,ale bez plodů, které by sloužily jako duchovnípotrava ostatním.Proč je Izrael přirovnáván k vinné révě?Když chtějí vinaři zlepšit kvalitu révy, abybyla ušlechtilejší, tak ji vezmou z jejíhopůvodního místa a přesadí ji jinam. Podobněje tomu i se syny Izraele. Co udělal Hospodin,když chtěl, aby se Izrael stal ve světěznámým? Vyvedl ho z Egypta a přivedl hona Sinajskou poušť. Synové Izraele si tamvedli úspěšně a přijali tam také Tóru. Poté,kdy přijali Tóru, se zvěst o nich rozšířila pocelém světě (dle Šemot Rabba 44).Tóra výstižně popisuje plodnost zeměIzraele, kterou symbolizuje sedm druhů rostlin– dva druhy obilí a pět druhů ovoce(Dt 8,7-8): „Hospodin, tvůj Bůh, tě uvádí dozemě... do země, kde roste pšenice i ječmen,vinná réva, fíkoví a granátová jablka, dozemě olivového oleje a (datlového) medu...“Odtud se učíme, že zásluhy našich otců bylytak veliké, že díky jim je Všemohoucí uvedldo tak bohaté země, s přírodou v její panenskéčistotě. Je pouze na nás, na jejich potomcích,abychom ovoce zásluh našich otcůnezničili a neproměnili kvetoucí sad v poušťa skládku odpadků. Pravdou však zůstává, žeza posledních třináct století, kdy byla zeměIzraele pod vládou cizinců (Arabů, křižáků,Mamlúků, Turků a Angličanů), nedávalanikdy tak bohatou úrodu jako za posledních58 let, kdy se opět vrátila pod vládu potomkůAbrahama, Izáka a Jákoba, kterým tuto zemiHospodin zaslíbil.◗ Rabín Daniel Mayer2Únor 2007

REFORMNÍMINJANSrdečně zveme všechny zájemce naspolečné šabatové bohoslužbyreformního minjanupod záštitou World Union for Progressive Judaismvede rabín Tomáš KučeraProgram Bejt Simchaúnor 2007pátek 9. února od 16 hodinValná hromada členů Bejt Simchasobota 10. únoraod 10 hodin v Bejt SimchaSobotní ranní bohoslužba s rabínemRonaldem Hoffbergem a Masorti OlamiV pátek 23. a v sobotu 24. února sev Bejt Simcha bohoslužby nekonají– zveme všechny, aby se připojilik reformnímu minjanu, vedenémurabínem Kučerou, na Židovské obci.PRAVIDELNÉ AKCEKabalat Šabat každý pátek od 18 hodinpátek 23. února 2007 od 18 hodinKabalat šabat a následný Oneg šabatsobota 24. února 2007od 10 hodin Šachrit se čtením z Tóryod 12.30 společné studium týdenního oddílu Tórymísto konání:Židovská obec (3. patro), Maiselova 18, Praha 1Kurz liturgie a zpěvu, vedený rabínema kantorem Michaelem Dushinskym –ve čtvrtek od 18.30 h (odpadá 22. 2.);pro přihlášky a bližší informacekontaktujte Bejt SimchaHODINY PRO VEŘEJNOSTkaždý pátek od 16.30 do 18 hodinBejt SimchaMánesova 8, 120 00 Praha 2Telefon: 222 251 641, 724 027 929E-mail: kehila@bejtsimcha.czWeb: www.bejtsimcha.czVALNÁ HROMADA ČLENŮ BEJT SIMCHAse koná v pátek 9. února 2007 od 16 hodinv Bejt Simcha, Mánesova 8, Praha 2Program:Zpráva o činnosti za uplynulý rokZpráva o hospodaření za uplynulý rokDoplňkové volby do představenstvaRůznéPo skončení valné hromady od 18 hodinKabalat šabat, kiduš a občerstvení.JAK ZÍSKÁVAT MASKIL?a) v elektronické podobě nawww.maskil.czb) v tištěné podobě za cenu poštovnéhoa balného; pošlete, prosím, svoji žádost na adresuBejt Simcha, Mánesova 8, 120 00 Praha 2,telefon/fax: 222 251 641, e-mail: maskil@maskil.cz(to je důležité, zejména pokud platíte bankovnímpřevodem, neboť v tomto případě se jinaknedozvíme adresu, na niž máme Maskil zasílat);výše poštovného a balného je v ČR minimálně250 Kč ročně; uvedený obnos nám laskavězašlete složenkou nebo na bankovní účetčíslo: 86-8959560207/0100 u Komerčníbanky, variabilní symbol je 88888 (5x8)Tištěnou verzi časopisu je rovněž možné si vyzvednoutosobně přímo v Bejt Simcha.Švat 5767 3

SPRAVEDLNOST PRO TŘETÍ GENERACIčást II.V lednovém čísle jsme pod tímto titulkem informovali o Centru pro dokumentaci majetkových převodůkulturních statků obětí druhé světové války a na naše otázky odpovídal Ing. Pavel Jirásek, dlouholetý ředitelodboru ochrany movitého kulturního dědictví, muzeí a galerií Ministerstva kultury České republiky.Na téma restitucí uměleckých památek, které byly kdysi v majetku židovských sběratelů, bude dnes hovořitpaní Mgr. Michaela Hájková, kurátorka Sbírky vizuálního umění Židovského muzea v Praze.Jakákoliv restituce je vždy velmicitlivou právní, ale i společenskouzáležitostí. Dvojnásob to platío restitucích židovského majetku,který byl v důs-ledku šoa rozptýlenprakticky do celého světa a dnes jevelmi obtížné vůbec zjistit, kde senalézá. O jaké legislativní nástroje seopírá současné vydávání historickycenných a uměleckých artefaktůz depozit českých sbírkotvornýchinstitucí – tedy především muzeía galerií (včetně Židovského muzea)a jaký je časový rámec tohotoprocesu?Jsem historička umění, nikoli právník,přesto se pokusím odpovědět co možná nejpřesněji.Využiji k tomu jednak zkušenostize své intenzivní roční práce v rámci expertníhotýmu pro objasnění historických a hospodářskýchotázek arizace židovskéhomajetku ustanoveného na podzim roku 1999v rámci Smíšené pracovní komise vlády ČR(tento tým splnil své poslání v září 2000 tím,že odevzdal vůbec první zprávu, zabývajícíse velmi podrobně otázkami osudu uměleckýchděl konfiskovaných v období druhérepubliky a protektorátu), a jednak zkušenostíkurátorky uměleckých sbírek Židovskéhomuzea v Praze, jehož vstřícný přístupk otázce šetření provenience sbírkovýchpředmětů ve vlastních fondech a jejich případnýchrestitucí považuji mezi českýmisbírkotvornými institucemi za ojedinělý příkladhodný následování.Pokud se jedná o restituce uměleckýchděl konfiskovaných původním, převážněžidovským vlastníkům v období mezi29. zářím 1938 a 8. květnem 1945, kteráse dosud nacházejí na území ČR, mohou seopírat zejména o zákon č. 212/2000 Sb.o zmírnění některých majetkových křivdzpůsobených holocaustem, jehož plné zněníje dostupné například na stránkáchwww.restitution-art.cz provozovanýchMinisterstvem kultury České republiky.V paragrafu 1 tohoto zákona jsou stanovenapravidla pro narovnání majetkových křivd,jež „utrpěly židovské obce, nadace a spolkyodnětím jejich majetku v důsledku převodůnebo přechodů vlastnického práva, kterébyly prohlášeny za neplatné dekretem prezidentarepubliky č. 5/1945 Sb. nebo zákonemč. 128/1946 Sb.“, a paragraf 3 pakvymezuje právní rámec pro navrácení uměleckýchděl, „která byla v období od29. září 1938 do 4. května 1945 odňatafyzickým osobám v důsledku převodů nebopřechodů vlastnického práva, jež byly prohlášenyza neplatné dekretem prezidentarepubliky č. 5/1945 Sb. nebo zákonemč. 128/1946 Sb., a která jsou ke dni nabytíúčinnosti tohoto zákona ve vlastnictvístátu“.Myslím, že jste popsala legislativnírámec procesu velmi přesně.Nicméně zákon z roku 2000 je dnesuž šest let starý a vše kolem nás sevyvíjí velmi rychle. Považujete tentozákon za kvalitní normu, nebo by, dlevašeho názoru, snesl novelizaci?Považuji za velmi pozitivní, že citovanýprávní předpis byl v roce 2000 uveden dopraxe, na druhé straně musím říci, že sejedná o zákon, který trpí některými nedostatky,jež mohou jeho provádění do značnémíry negativně ovlivnit. Je sice pravda, žev nedávné době se díky iniciativě FŽO podařiloze zákona definitivně vypustit časovéomezení pro uplatnění restitučního nároku,na druhé straně je ovšem třeba přiznat, žezrušením této „promlčecí lhůty“ došlo pouzek naplnění jednoho ze základních principůobsaženého v závěrečných usneseníchWashingtonské konference (WashingtonConference on Holocaust-Era LootedAssets, Washington DC), konané v prosinci1998, a Mezinárodního fóra ve Vilniusu(Vilnius International Forum on HolocaustEra Looted Cultural Assets), uspořádanéhov říjnu 2000. Není zde prostor k tomu, abychomz těchto dokumentů citovali, ale vřelebych doporučila všem zájemcům o tuto problematiku,aby se se závěrečnými usnesenímiobou konferencí, jakož i dalšími relevantnímidokumenty, seznámili na internetovýchstránkách Evropské komise prouloupené umění (Commission for LootedArt in Europe) na adrese:http://www.lootedartcommission.com/lootedart_internationalprinciples.htmNěkteří kritici tohoto zákona pokládajíza špatná ta ustanovení, kteráredukují okruh možných žadatelůo restituci…Některá další, podle mého názoru neméněproblematická a v podstatě proti smysluzákona jdoucí ustanovení, se dosud upravit čizrušit nepodařilo. Vezměme si napříkladposuzování oprávněnosti restitučních nároků– respektive oprávněnosti osob, které nárokyuplatňují. V již zmiňovaném paragrafu 3zákona 212/2000 Sb. se totiž říká, že předmětymohou být vydány (resp. bezúplatněpřevedeny) buď „do vlastnictví fyzickéosoby, která je před odnětím vlastnila,a pokud tato osoba zemřela, převedou se dovlastnictví jejího manžela anebo do vlastnictvíjejích potomků, pokud původní vlastníka jeho manžel již zemřeli“. Vzhledem k velkémučasovému odstupu, s nímž k nápravěkřivd dochází, nepřekvapuje, že zákonvýslovně počítá s tím, že většina nároků jednes (až na výjimky) mnohem častěji uplatňovánapozůstalými rodinnými příslušníkynež původními vlastníky zabavenéhomajetku. O to více však překvapí, že zákon,jehož smyslem má již podle názvu být alespoňčástečná náprava křivd spáchanýchv období holocaustu, zároveň uplatňujestriktní požadavek přímého příbuzenskéhovztahu žadatelů k původnímu majiteli, tzn. žeoprávněnými restituenty se mohou stát pouzepůvodní vlastníci či jejich potomci v přímélinii. Přitom se ovšem zapomíná na fakt, žežidovský holocaust (šoa) byl genocidou –systematickým vyvražďováním rodin s cílemvyhladit celé etnikum – a že tudíž ti, jejichžnároky by mohly být podle stávajícího ➤4 Únor 2007

téma➤zákona uznány, se v mnohých případechneměli možnost dožít konce války, natož paksoučasných pokusů o nápravu majetkovýchkřivd spáchaných v jejím průběhu a těsněpřed ní. V důsledku tohoto fatálního nepochopenísituace, kterou by měl zákon pomociřešit, tak dochází ke smutným paradoxům,kdy se některé rodiny nemohou úspěšně hlásito vydání majetku, jenž byl sice prokazatelněidentifikován, avšak nadále zůstáváv držení různých, především státních, institucí.Toto je například případ torza sbírkyRicharda Poppera, jejíž díla se dosud nacházejíve fondech pražské Národní galerie,zatímco rodina se již léta marně snaží byť jeno vydání soupisu v NG dosud identifikovanýchděl, která do sbírky kdysi patřila.Předpokládejme, že se podaří určitýhledaný předmět identifikovat, víme,kde se nalézá a žadatel patří dookruhu oprávněných osob, jak jsouv zákoně určeny. Pak snad už nicnemůže restituční proces komplikovata žadateli bude požadovaná věc bezdalších průtahů vydána. Je tomu tak?Za důsledek nedostatečnosti současnýchprávních úprav, v jejichž rámci je možnéřešit restituce uměleckých děl, považuji takéfakt, že i v případech, kdy se na konci častovelmi složitého a zdlouhavého pátrání podaříidentifikovat jak umělecké předměty, takjejich potenciálního oprávněného restituenta(nutno podotknout, že takto šťastné případynejsou až tak časté), nemusí k fyzickémuvydání díla oprávněné osobě přesto vůbecdojít. Stává se to například v případech, kdyje předmět restituce, často na návrh vydávajícíinstituce (!), ještě před vlastním vydáním(avšak prokazatelně až po uplatnění restitučníhonároku, či přímo v souvislosti s ním)navržen na prohlášení kulturní památkou,přičemž restituující oprávněná osoba nežijetrvale na území České republiky. V těchtosituacích sice není novému nabyvateli vlastnicképrávo přímo upíráno, avšak uplatněnímochranného režimu kulturní památkydochází ze strany státu k jeho značnémuomezení, neboť nabyvatel například nemůžepamátku trvale vyvézt na místo svého trvaléhopobytu a prakticky vzato mu zbývajípouze dvě možnosti: buď restituované umělecképředměty dlouhodobě deponujeu některé z tuzemských sbírkotvorných institucí(či kdekoli jinde na území ČR), nebo jeprodá například prostřednictvím některéhoze zdejších aukčních domů, ovšem opět bezmožnosti získání povolení trvalého vývozu,což může v určitých případechpoměrně zmenšitpotenciální okruhzájemců o koupi dílaa současně také dostivýznamně ovlivnit výtěžekz jeho prodeje.K řešení podobnýchproblémů, které vznikajíze zřejmého střetuzájmů a možnosti souběžnéhouplatňovánínejméně dvou dalšíchzákonů (zákon číslo20/1987 Sb. o státnípamátkové péči, zákon71/1994 Sb. ve zněnípozdějších předpisů),jež ovšem s výše popsanýmipřípady restitucínepočítají, by přitomstačilo inspirovat senapříklad v SRN čiRakousku, kde máúplné a dokonalé naplněnífyzické restitucepřednost před zájmystátu promítanými dozákonů o ochraně kulturníhodědictví země.Můžete se zmínit o tom, jak je natento problém nahlíženo v Židovskémmuzeu v Praze?Pokud jde o Židovské muzeum v Praze,které je od října 1994 nestátní organizací,jeho přístup k restitucím se od řady institucív rukou státu či pod správou krajů, města obcí liší. Přestože statut nestátní organizaceje samozřejmě nezbavuje povinnostivycházet ve všech ohledech z platnýchnorem českého právního řádu, muzeum se,pokud jde např. o zákon 212/2000 Sb.,nemusí omezovat pouze na důsledné naplňovánízákonem uložených povinností. VedeníŽidovského muzea si od počátku (tj. od roku1994) uvědomuje závazek tohoto svéhovýsadního postavení a v otázce restitucí seproto snaží o maximálně vstřícný přístupk žadatelům. Od doby, kdy vstoupil v platnostshora citovaný zákon 212/2000 Sb., taknapříklad vždy odmítalo jakékoli časovéomezení pro uplatňování restitučníchnároků. Svoji vstřícnost projevuje muzeumtaké tím, že při posuzování oprávněnosti restitučníchnároků se neomezuje pouze napůvodní majitele předmětů a jejich potomkyv přímé linii, ale v případech, kde žádníC. Vogl, Portrét muže, 1845, olej na plátně, 65,5 x 52 cm. Původně majetekrodiny dr. Emanuela Herrmanna. Byl vydán dědicům po paní Margit Herrmannovév roce 2006.přímí potomci prokazatelně neexistují, jepřipraveno za podmínek řádně doloženéhonároku vydat předměty i dalším, nepřímýmpotomkům (toto je například případ tzv. Freundovysbírky, která má být v brzké doběvydána potomkům sestry původního vlastníkažijícím v USA).Existují ovšem i okolnosti, které muzeumi přes veškeré úsilí o spravedlivou nápravuzpůsobených křivd ovlivnit nemůže. Tak tomubylo například v případě prohlášení 13 dělFreundovy sbírky kulturní památkou. Došlok němu na návrh, který u příslušného odboruMK ČR podala Národní galerie v Praze krátcepředtím, než dotčená díla vrátila Židovskémumuzeu v Praze jako majetek, který byl dojejích sbírek převeden po zestátnění muzeakomunisty (k tomuto převodu došlo v roce1950 s odůvodněním, že jde o úhradu státníchpohledávek za období národní správy). Proti –podle našeho názoru nedostatečně doloženémunávrhu – podalo Židovské muzeumv zákonné lhůtě odvolání a následně takéžalobu, kterou ovšem nakonec soud vyššíinstance zamítl jako nedostatečně odůvodněnou.V této souvislosti je ovšem třeba říci, žeproti argumentům typu „ilustrace VáclavaPokračování na str. 15Švat 57675

BAR A BAT MICVA V TEREZÍNĚúcta k obětem i naděje pro živéJe druhý chanukový den, neděle17. prosince 2006, a dvě děti –Eva Wichsová a Daniel Štolba –vstupují v doprovodu rabína,rodičů a přátel do Dlouhé uliceč. 17, kde se dnes nachází jedináveřejně přístupná synagoga zesedmi skrývaných, které siinternovaní Židé v terezínskémghettu tajně zřídili. Poprvé odkonce holocaustu zde dojde, podlaskavým dohledem rabínaRonalda Hoffbergra, k proměnědětí v rovnocenné členy židovskékomunity. Po obřadu může býtmladý muž počítán do minjanua je povinen dodržovat všechnypříkazy Tóry, stává se tak „synempřikázání“ (bar micva) a z dívky seobřadem stává nábožensky zralážena, která je povinna žít dlepravidel Tóry, neboť se stala„dcerou povinnosti“ (bat micva).Takový je zákon.Daniel ben Michal si navléká tfilinHovoří Chava bat SašaKdyž jsem začala navštěvovat kurzybar/bat micva, byla pro mě bat micva úplněabstraktním pojmem. Pak jsem ale vidělaoslavu bar micva mých kamarádů a rozhodlajsem se, že ji také podstoupím. Trvalo to asirok, než jsme se s Danem dohodli, žechceme mít společný obřad. Věděli jsme, žeto chceme právě v ukrývané terezínské synagoze.Je to pro mě zvláštní místo, velmisymbolické. Asi měsíc před oním dnem jsmes rabínem začali domlouvat podrobnostiobřadu, jakou parašu budeme číst atd. Čímvíc se však blížilo datum naší zkouškydospělosti, tím víc jsem se učila a přemýšlelanad drašou, která pojednávala o místě, kteréjsem si vybrala, o chanukových světlecha jejich vzájemné spojitosti.Ráno 17. prosince jsem už byla opravdunervózní. Měla jsem pocit, že jsem všechnozapomněla, a Dan na tom nebyl o nic lépe.Namačkáni jeden na druhého jsme v maličkésynagoze začali celý obřad. Nic jsme nepokazilia já se cítila výjimečně. Rodiče todojalo a bylo vidět, že jsou šťastní, a to je promě jedna z nejdůležitějších věcí. A děkujivšem, kteří přišli a drželi nám palce.Chava bat Saša se připravuje k obřaduHovoří Sylvie Wittmannová(Bejt simcha)Třetím rokem mám tu čest učit kombinacihistorie, sociologie a judaismu v odpolednížidovské škole Bejt Elend, lépe řečenopro její přípravný kurz bar/bat micva. Navýukovém programu se podílíme s JitkouDavidovou, brachot a čantování učí rabínRon Hoffberg.Bejt Elend nás stmeluje téměřv rodinu. Mnohé trpajzlíky, jak jimříkám, znám od úplného dětství. Dnesjsou z nich mladé dámy a mladí pánové.První dvojice, Eliáš a Robin, měnesmírně dojala, když si pro místo svéhovstupu do dospělosti vybrala Pinkasovusynagogu, právě tu, jejíž stěny jsoupokryty jmény 78 000 českých a moravskýchŽidů zavražděných nacisty v doběšoa. Další dvojice, Eva Wichsováa Daniel Štolba, si zvolila malou ukrývanousynagogu v Terezíně. Chava bat Sašačetla z Tóry klidně, jasně a čistě, jakobyčtení nepunktovaného textu posvátnéhosvitku bylo pro její generaci samozřejmostí.Daniel ben Michal svoji část čantoval.Pan rabín oba mladé lidi naučil vševelmi dobře. Každý z nich přednesl svoudrašu. Žádné dětinské povídačky. Mělyhloubku, ducha a oslovily nejen mladé,ale i nás, kritické dospěláky. V době globalizace,multikulturalismu a asimilace seoba mladí hrdě a se vší vážností připojilik hodnotám a kultuře svých předků. ➤6Únor 2007

aktualitaChava bat Saša čte svůj díl textu z Tóry, rabín Hoffberg a Daniel ben Michal s napětím přihlíží➤Chava i Daniel spojili svou budoucnosts minulostí těch, kteří pro své židovstvíbyli persekvováni, vyháněni a vražděni.Vážím si jich o to víc, neboť vím, že anijeden z nich nemusel. Nevyrostli v religióznímprostředí, oba pocházejí ze smíšenýchmanželství. Mohli bezstarostněsplynout s davem. Naprosto vědomě, zesvého pevného rozhodnutí, se stali dceroua synem židovské pospolitosti a jejíchhodnot. Děkuji za možnost podílet se naprocesu jejich duchovního růstu, děkujitaké jejich rodičům a odpolední školeBejt elend. Je to pro mne životní zkušenost,které si vážím.Hovoří rabín Ronald HoffbergEva a Daniel si pro svou bar/bat micvuzvolili ukrývanou synagogu terezínskéhoghetta. Stál jsem po jejich boku na místě,nesoucím očité svědectví modliteb těch,kteří zde čekali na svou smrt, a přemohl měsilný příval emocí nad tíhou historie a jejichrozhodnutím. Jsou nejspíš prvními potomkyJe po obřadu a Chava bat Saša si prohlíží svátečnítalit, který dostala daremčeských Židů, navrátivších se a žijících poválce v Čechách, kteří po období šoa oslavilina tomto místě bar a bat micvu.Pro mě jsou jako sémě probouzejícía posilující náš budoucí život. Pro mě jsouodpovědí Hitlerově snaze vymýtit naši víru,tradice a vůbec celou židovskou existenciz povrchu zemského.Terezín, místo lží, ponížení a utrpení,Terezín, místo židovského duchovníhoodporu tvořeného hudbou, uměním, vzděláváním,divadlem, poezií a literaturou,Terezín, místo, v němž ti, kteří čekali natransporty a smrt, odříkávali modlitby, abynebyli zapomenuti a aby židovství znovupovstalo z bolesti holocaustu,Terezín, místo, které Eva a Daniel zvoliliza symbol jejich židovského studia a odpovědnostiza budoucnost židovského národasvým čtením Tóry a vyjádřením Š‘maJisrael.S radostí odpovídám: am jisrael chaj…◗ Milan KalinaŠvat 57677

ARABSKÉ REFLEXETady jsem – žena, Židovka, rabínka, kterou čeká půlroční pobyt v Káhiře. Jak budou Egypťané reagovat, ažzjistí, kdo jsem. A budeme schopni překlenout propast mezi našimi, proti sobě navzájem stojícími pohledy naizraelsko-arabský konflikt?Následující text je převzat z deníkurabínky Ruth Sohnové, který si vedla odledna do července 2006, kdy s rodinou pobývalav Káhiře. Ruth vyučuje judaismus nastřední škole v Milken a její manžel, rabínReuven Fireston, je profesorem středověkýchžidovských a islámských studií na HebrewUnion College v Los Angeles. Mají dvasyny, Noama (17) a Amira (12). Reuvenovopůlroční studijní volno se rozhodli strávitv Káhiře, s cílem prohloubit své porozuměníarabskému myšlení a kultuře.24. ledna: Na startuAni tomu nemůžu uvěřit – skutečněsedíme v letadle do Káhiry!Lidé kolem nás mluví arabsky a mýmuším to zní tak tvrdě a nepříjemně. Přímofyzicky cítím tu širokou propast mezi námia doufám, že jsme se rozhodli dobře.Když Reuven poprvé přišel s nápadem,abychom jako rodina strávili půl rokuv Káhiře, zpočátku jsem váhala – ne, vlastnějsem to odmítala. Jaké by to bylo pro nás,pro Židy, žít v Káhiře – bylo by to bezpečné?A jaké by to bylo pro mě jako pro ženu? Protestovalajsem: „Napadá mě sto jiných míst,kde bych ten půlrok strávila radši.“ Ale kdyžjsem pochopila, jak je to důležité pro Reuvena,a uvědomila si, že by to mohla býtnaprosto jedinečná životní zkušenost, nakonecjsem souhlasila. Jak se blížil časodjezdu, začínalo se mě zmocňovat radostnéočekávání, i když jsem se toho zároveň stáleobávala – toho, že budu žít v zemi, která jetak cizí, tak vzdálená… a dokonce i nepřátelskámému světu. Jaké to bude, stát se součástíegyptské společnosti?Očekávám, že pro mě, jakožto Američankua Židovku, bude ze všeho nejtěžšívyrovnat se s tím, když uslyším nenávistnépoznámky o Izraeli a Židech. Většina Egypťanůpovažuje Izrael za nepřítele a přílišnerozlišují mezi „Izraelci“ a „Židy“. Asi sibudu muset vyslechnout leccos, co budenapadat mnohé z toho, čemu hluboce věřím.Jak budu reagovat? Když budu mlčet, budusi připadat jako zrádce? Jak Židé, tak nežidé,kteří pobývali v Káhiře, nám radili, abychomEgypťanům neříkali, že jsme Židé, kromětěch, kteří se stanou našimi blízkými přáteli.Nejde o naše fyzické bezpečí, ale spíš o to,abychom se vyhnuli nepřátelským reakcím,které by znatelně omezily naše možnostikomunikace a kontaktů s lidmi, a tudíži možnost je lépe poznat.25. ledna: První den v KáhiřeDnes ráno jsme nikam nespěchali. Vydalijsme se na procházku a průzkum po Maadi,jedné z nejzelenějších a nejklidnějších čtvrtíKáhiry. Posnídali jsme jako Egypťané – falafel(tady se mu říká taamija) a ful – doměkka uvařené a částečně rozmačkanéfazole fava v pita chlebu – v oblíbeném místnímkiosku. Pak jsme jeli taxíkem do Americkémezinárodní školy, kterou budou podobu našeho pobytu navštěvovat Noama Amir. Podél rušné „Ring Road“, která vedekolem celého města, se staví mnoho novýchbytových domů – klíčový prvek ve snazemagistrátu zajistit bydlení stále vzrůstajícípopulaci – dnes má Káhira osmnáct milionůobyvatel a jejich počet vzrůstá závratnýmtempem. Za izolovanými shluky budov je užjen rozpínavá, neobydlená poušť.27. lednaVčera večer se dvakrát stalo, že poté, cojsme na otázku „odkud jste“, odpověděli, žejsme „Američané“, lidé na nás dál naléhali:„Ale odkud jste skutečně, jaké jsou vašekořeny?“ Nevím, jestli to způsobila Reuvenovapalestinská hovorová arabština, jehosemitský vzhled nebo jména našich synů, aleněkteří lidé se s naší odpovědí „Američané“nechtějí spokojit.Muhamed, majitel internetové kavárny,do které chodíme, je k našim chlapcůmvelmi milý. Nemůžu si pomoct a pořád sesama sebe ptám, jestli by se choval stejně,kdyby věděl, že jsme Židé. Muhamed jemimochodem zdaleka nejčastější egyptskémužské jméno. Už rozlišujeme „Muhamedaz papírnictví“, „Muhameda z internetovékavárny“ a „Muhammeda z pekařství“.Je neuvěřitelné, jak srdeční a přátelštívšichni kolem jsou. Nikdo se nás nesnažípřemlouvat, abychom kupovali a kupovalia kupovali, jako když jsme Káhiru navštíviliJá a moje 23letá učitelka arabštiny Zajnapřed pěti lety. Sem tam se objeví nějaký žebrák,žena nebo dítě, kteří se nám snaží prodatbalíček papírových kapesníků, ale většinoujsou tu lidé pohodoví a vždy ochotní pomoct.A všichni nás maximálně podporují v našísnaze naučit se arabsky.1. únoraVčera večer si Noam asi hodinu povídals Adhamem a Hosnim, kteří pracují v recepcinašeho hotelu. Nevyhnutelně došlo i naotázku: „Jsi křesťan nebo muslim?“ Už se hona to ptali dříve, tehdy odpověděl jen, že věřív jednoho Boha. Včera večer jim řekl, že senerad baví o náboženství. Zdálo se, že jsouzklamaní, ale nenaléhali. Noam je rozpačitýa nesvůj z toho, že o sobě nemůže mluvitotevřeně. Tohle bylo pro nás pro všechnyzatím to nejtěžší.2. únoraJen pár dní poté, co Amir začal chodit doškoly, jeden z jeho spolužáků, Zijad, jejpozval na oslavu konce prvního semestru.Zijad žije v Heliopolisu, velké káhirsképředměstské čtvrti, velmi oblíbené u egyptskéelity. Když jsme si pro Amira v jedenácthodin večer přijeli, Zijadova matka, původemz Libanonu, nás pozvala dovnitř. Ocitlijsme se v nablýskaném a luxusně zařízenémobývacím pokoji s výhledem na Heliopolisz výše 13. patra.Naše krátká návštěva byla velmi zajímavá.Ukázalo se, že Zijadův otec Ahmad jePalestinec, pocházející z Jeruzaléma. Opustilměsto se svojí rodinou jako šestiletý v roce➤8Únor 20071

téma➤1948. Někteří členové jeho rozvětvenérodiny dosud v Jeruzalémě žijí – uvnitř„zelené linie“, jak Ahmad zdůrazňovala naznačoval tak, že jeho domov leží naúzemí dnešního Izraele, a že on, jakožtoPalestinec, se tam nikdy nebude moct vrátit.Ahmad vlastní v Káhiře několik obchodůs oděvy a soudě podle jejich přepychovéhobytu a toho, že Zijad má vlastního koněv módním Heliopolis Clubu, se jejich rodinědaří dobře. Přesto nám jeho žena řekla, žeAhmad v Egyptě trpí, protože Palestinci jsouv Egyptě považováni za nepříliš spolehlivoua destabilizující skupinu, jakousi pátoukolonu – názor, podepřený faktem, že v roce1970 Palestinci v Jordánsku rozpoutali revoluci,která málem svrhla vládu; a tím, žev roce 1974 Palestinci způsobili narušeníkřehké rovnováhy mezi jednotlivými denominacemiv Libanonu a přispěli tak k vypuknutíobčanské války, která trvala patnáct leta přinesla desítky tisíc mrtvých. Podobně sena Palestince dívají po celém Střednímvýchodě. Arabové obecně sice podporujíPalestince v jejich boji za samostatný palestinskýstát, ale zároveň s nimi ve svých vlastníchzemích často jednají jako s občanydruhé třídy.Moc jsem toužila po tom, abych mohlaAhmadovi říct, že jsme Židé a že i když podporujiStát Izrael, hluboce mě znepokojujeutrpení palestinského lidu. Kdybychom sitak bývali mohli otevřeně a upřímně pohovořito tom, čím prošla jeho rodina. A přitomjsem si uvědomovala, že se nesmím přílišvyptávat. Párkrát se stalo, že jsem se popoložení nějaké otázky musela rychle stáhnout.Například, když jsem se Ahmadazeptala, ze které části Jeruzaléma pochází,odpověděl také otázkou: „Byla jste někdyv Izraeli?“ „Moji přátelé tam byli a říkali, žeje to velmi krásné město,“ řekla jsem, anižbych vysloveně lhala, ale vyhýbajíc se úplnémuodhalení.8. únoraPo týdenním hledání jsme našli skvělýbyt ve čtvrti „Staré Maadi“, daleko od hlučnéhocentra Káhiry a jen deset minut pěškyod Nilu. Maadi znamená „přístaviště přívozů“.Očividně dodnes existující přístavištěv Maadi bylo kdysi dominantou města.Bydlíme jen dva bloky od velkého, rušnéhonáměstí Midan al-Ma-hatta. Pětkrátdenně slýcháme volání k modlitbě z mešityna náměstí. Hlavní ulici, Road Nine, lemujímalá tržiště a obchůdky, z nichž mnohé zavírajíaž v časných ranních hodinách. VětšinaNádvoří mešity Al-Azhar: většina egyptských žen stále nosí hidžábmajitelů mluví částečně anglicky, stejně takjako francouzsky a německy (v této čtvrtižije mnoho cizinců). Jsou velmi přátelštía těší je, když se snažíme mluvit arabsky.Náš dům je jen pár bloků od místní synagogy,v níž se, jak nám bylo řečeno, nekonajípravidelné týdenní bohoslužby, ale v roce2005 byla po dlouhých letech otevřena naVysoké svátky.V Maadi neexistují semafory a dokonceani dopravní značky, a řidiči jsou nuceni jezditv menších uličkách pomaleji a často troubit,aby ostatní varovali, že se blíží ke křižovatcenebo že chtějí předjíždět. Je v tomurčitý systém – kratší nebo delší zatroubení– i když já jsem se v něm nikdy úplněnezorientovala.Beru třikrát týdně soukromé hodiny arabštiny.Moje učitelka, Zajna, je ve svých 23letech dost mladá na to, aby mohla být mojídcerou! Ráda mluvím arabsky. Mahabba,žena, která nám pomáhá s úklidem, jevlastně mojí druhou učitelkou. Chodí dvakráttýdně a vždy si tři čtvrtě hodiny povídámeu šálku čaje.13. únoraVčera s sebou Mahabba přinesla plnýhrnec jídla. „Musíte ochutnat egyptské jídlo.Udělala jsem vám mahši,“ řekla nadšeně.Mahši obnáší nejrůznější druhy plněné zeleninya patří k nejoblíbenějším místním jídlům.Mahabba připravila plněné zelí – malézelné závitky velikosti plněných vinnýchlistů, plněné směsí rýže, rajčatové omáčky,sekané cibule, petržele, kopru a koriandru.Bylo to vynikající. Mahabba se nabídla, žemě naučí připravovat mahši a další místníspeciality. Její nabídku jsem ráda přijala.Čtu teď knihu od Margaret K. NydellovéUnderstanding Arabs (Porozumět Arabům).Pomáhá mi to vidět naše zkušenosti v širšímkontextu. Tak například v arabském světělidé očekávají od svých přátel, že se jimbudou snažit pomáhat a prokazovat jim laskavosti,jak jen mohou. Dokonce i kdyžmáte pocit, že nejste v určité situaci schopnipomoci, očekává se od vás, že svou pomocnabídnete. I když u cizích lidí se toho neočekávátolik, obecně se tu lidé snaží navzájemsi pomáhat víc, než je zvykem ve Spojenýchstátech. Když se někoho na ulici zeptám nacestu, většinou mě doprovodí, aby se ujistil,že se dostanu tam, kam potřebuji. Jedinounevýhodou tohoto národního zvyku je to, ženemůžete nikomu říct ne. Výsledkem pak je,že vám lidé vždy slíbí pomoc, ale neznamenáto vždy, že se jí skutečně dočkáte.22. únoraVzpomínám si, jak jsem si během letu doEgypta představovala, jak chodím po ulicíchplných arabských mužů, žen a dětí, a mělajsem z toho nepříjemný pocit v žaludku. Nicméněod okamžiku, kdy jsme sem přijeli,jsou moje zkušenosti tak dobré, že mojepocity vůči lidem, které potkávám, jsouvelmi srdečné. Je zajímavé, jak odlišná jeskutečnost od toho, co jsem si dřív představovala,a jak osobní zkušenost dokáže změnitpohled člověka na celý národ.K tomu, že se zde cítím tak dobře, určitěznačnou měrou přispívá fakt, že žiju v maléčtvrti, kde potkávám denně ty samé přátelskélidi. Majitelé obchodů si mě pamatují,často mě oslovují jménem a jsou vždyochotni si popovídat. Chlapci oblečenív dlouhých galabijích projíždějí ulicemi na➤Švat 57679

➤kolech a na hlavách lehce balancují velképodnosy s pitou. Mladý muž nese podnosplný malých skleniček sladkého čaje, kteréroznáší majitelům blízkých obchůdků.Téměř všechny ženy na ulici nosí hidžáb(nebo higgáb, jak tady říkají), šátek, kterýjim zakrývá vlasy a většinou i krk. Některéjsou oblečené v černém a jsou jim skrz maléškvíry vidět jen oči, ale většina volí hidžáb,který barevně ladí se zbytkem oblečení.Poprvé v životě mám při čtení siduru,židovské modlitební knihy, problém s frází„jeci’at micrajim“ – vyvedení z Egypta. Pročprostě neděkujeme Bohu za to, že nás vyvedlz otroctví; proč mu musíme děkovat za to, ženás vyvedl z Egypta? Jsme my, Židé, schopnijasně rozlišovat mezi starověkým a dnešnímEgyptem? A nesetkáváme se s tím jen jednouročně; při každé bohoslužbě, při každémkiduši nebo při každé recitaci Šema si připomínáme,že v naší tradici je Micrajim synonymemzotročení. Je možné, aby to neměložádný vliv na to, jak se díváme na Egypťany?Neovlivňuje nás naše liturgie tím směrem,abychom chápali Araby jako své utlačovatele,jako svého historického nepřítele?14. března: PurimVčera večer jsme se všichni vydali docentra města do Ša’ar ha-šamajim (Nebeskábrána), jediné káhirské synagogy, která jestále otevřena během většiny svátků. Vystoupilijsme z metra a pokračovali pěšky –věděli jsme, že až narazíme na shluk vojenskýchpolicistů, budeme na místě. Na schodechpřed hlavním vchodem jsme se muselizapsat a zodpovědět řadu otázek izraelskéochranky. Uvnitř jsme byli mile překvapeni,když jsme zde viděli asi padesát lidí, směsicistarších egyptských žen, Izraelců s dětmiv kostýmech a amerických vysokoškoláků,kteří v Egyptě studují. Reuven vystoupil nabimu – Carmen, předsedkyně káhirskéžidovské komunity jej již dříve požádala,aby se ujal čtení megily – ale velmi brzy z nízase sestoupil a řekl mi, že jeden z Izraelců,pracujících na izraelském velvyslanectví,chtěl svitek číst sám.Navrhla jsem, aby se čtení rozdělilo. Reuvense s tímto návrhem vrátil opět na bimu.Za chvíli na mě pak mávl, abych se k němupřipojila. Jestliže předtím onen Izraelecnebyl příliš nadšen tím, že se má o čtení dělit,byl teď ještě nespokojenější s tím, že já, jakožena, jsem byla rovněž vyzvána ke čtení.Protestoval, že je to v rozporu s halachou(židovským právem). Na to jsme s Reuvenemvelmi zdvořile namítli, že podle halachymají jak muži, tak i ženy stejnou povinnostslyšet čtení megily a oběma je povoleno z níveřejně předčítat. Izraelec odpověděl, že jezvykem, aby z ní předčítali pouze muži. Poukázalijsme na to, že zvyk není zákon,a dodali, že jsme o předčítání byli požádánípředsedkyní obce. A kromě toho, zeptali jsmese, na čí zvyk se tady odvolává? „Dobře,“řekl otráveně a opustil bimu.Když začal Reuven číst megilu, všimlajsem si, že Izraelec stojí opodál a předčítáPurim – čtení Megilat Ester v synagoze Ša’arha-šamajimnahlas ze své vlastní megily malé skupinceIzraelců, která se kolem něj shromáždila.Nemohla jsem tomu uvěřit – v Káhiře nejsouv podstatě skoro žádní Židé… a stejně senedokážeme domluvit!3. dubnaRozhodla jsem se, že řeknu Zajně, kterávěděla, že jsme Židé, o našem záměru strávitněkolik prvních dní Pesachu v Izraeli. Sejduse se svým bratrancem, abych s ním probralazáležitosti naší rodinné nadace, která podporujeprojekty zaměřené na zlepšení arabskožidovskéhosoužití. „Takže si myslíš,“ zeptalase Zajna, „že Židé a Arabové spolu můžouv Izraeli žít?“ „Ano,“ řekla jsem, „inša’ala(s boží pomocí).“ Nejsem si jistá, že se mnousouhlasila; přešli jsme na jiné téma.Když jsme druhý den na hodině arabštinyprobírali slovo „názor“, zdálo se mi to jakoideální příležitost zeptat se Zajny na její názorna Izrael. Nejprve řekla, že rozlišuje meziŽidy a Izraelem. Problém je prý s izraelskoupolitikou. Měla zato, že Židé a Arabové bymohli žít spolu, ovšem pokud si budouvšichni rovni. V tom jsem s ní souhlasila. Pakse mě Zajna zeptala, proč Židé cítili potřebuzakládat svůj vlastní stát, když v Egyptě žiliŽidé až do vzniku státu Izrael velmi šťastně.Takže nešlo jen o izraelskou politiku. Taotázka se mě dotkla, ale v tom okamžiku mizároveň došlo, že Zajna asi nikdy od nikohoneslyšela přesvědčivou argumentaci ve prospěchexistence izraelského státu.Odpověděla jsem jí, že přede vším je tuhistorie po staletí trvajícího antisemitismu,která vedla k tomu, že Židé začali pociťovatpotřebu mít vlastní stát, kde by naše bezpečnostnebyla závislá na dobré vůli někohojiného. Přikývla a poznamenala něco o Hitlerovi.Upozornila jsem ji, že touha a snahao založení židovského státu začala ještědávno před Hitlerem. Zdálo se, že ji to překvapiloa že tomu tak úplně nevěří. Vysvětlilajsem jí, že Židé byli v minulosti nuceniopustit různé země a mnohokrát byli obětípronásledování. Zajna se zeptala proč a jájsem řekla, že jako menšina byli Židé častovhodným obětním beránkem; pak jsem se tuideu snažila vysvětlit. Nevím, jestli se mi topodařilo. (O tom všem jsme hovořily směsicíarabštiny a angličtiny!)Řekla jsem jí taky, že uznávám, že je tuproblém s nabytím půdy, která byla po staletíobydlena jinými lidmi, a že Izrael udělalněkteré vážné chyby, stejně jako ostatnístrany zapojené do tohoto konfliktu. Dodalajsem, že stovky let jsme se denně modlili zanávrat do izraelské země, odkud pocházíme.Zdálo se, že i tohle zjištění ji překvapilo.Nabídla jsem se, že jí v naší modlitebníknize ukážu několik příkladů.Rozpor v našich pohledech na svět teďdostává jasnější rysy. Já vidím Izrael jakosvůj historický domov a jeho existenci jakonutnou pro přežití Židů ve světě, který k nimdokáže být nepřátelský. Zajna vnímá Izraeljako evropský imperialistický import na převážněarabský a muslimský Střední Východa jako potupu sebeúcty a důstojnosti Arabů.I když mě zajímají názory zdejších lidí,zjišťuji, že je to těžší, než jsem očekávala.Věděla jsem, že většina Egypťanů je ostře protiizraelské politice – a dokonce proti existenciIzraele jako takové – ale je to něco jiného,když to slyším jasně vyslovené, zejména odněkoho, koho mám ráda a jehož si vážím.Přesto je příležitost dozvědět se z první rukyo názorech Egypťanů na Izrael a podívat se nasvět jinýma očima jednou z nejcennějších zkušeností,které mi pobyt v Káhiřepřinesl. – dokončení příště –◗ Ruth SOHNZ časopisu Reform Judaism přeložilaKateřina Weberová10 Únor 2007

vzpomínkyDIVADLO ZA OPONOU ŽIVOTAPo dřevěných schodech starých kasáren z dob Marie Terezie stoupá skupinalidí. Všichni se těší na vzácný zážitek. Dostali totiž lístek do divadla.Jsme v terezínskémghettu v roce1944. V malém sálkuvelikosti školní třídyse bude hrát GogolovaŽenitba. Pryčjsou časy, kdy sev ghettu hrálo divadlona půdách a vesklepích tajně, aby seRežisér Gustav Schorsch Němci nic nedozvěděli.Dnes je divadloa jiné kulturní události zcela oficiální a jeřízeno oddělením, které dostalo vznešenýnázev Freizeitgestaltung, což znamenátvorba volného času. Zní to jako krutý vtip,jenže Němci po jiném rozhodnutí (též vznešeněznějícím) Endlösung, tedy konečnémřešení, si řekli, proč jim ještě nedovolit trochuzábavy, a povolili takřka veškerou kulturníčinnost. A tak byly hudba, divadlo,kabaret i přednášky celkem bez problémůpovolovány; ještě se tím nakonec pochlubiliMezinárodnímu červenému kříži, kterýposlal do ghetta komisi. Ta si poslušně prohlédlajen to, co jí táborové vedení ukázalo,a po jejím odjezdu se mohlo v klidu pokračovatv dalším vraždění.Vraťme se však do našeho divadélka. Jsoutam jenom dřevěné lavice, opona je sešitá zestarých prostěradel. Místo reflektorů jsou jenžárovky v plechovém kornoutu. Dekorace jevyrobená z dřevěného odpadu, z latí a prken,k tomu staré secesní deky a záclony – a starýruský interiér je na světě. Vytvořil ho skvělýdivadelní architekt František Zelenka. Postaralse také o kostýmy, které vykouzlil ze starýchuniforem i dámského a pánského oblečení,které se našlo ve skladech zabavenýchsvršků pocházejících z nesčetných trans-Snad nejznámějším terezínským představením se staladětská opera Brundibár; scénu rovněž navrhl FrantišekZelenkaportů. Tím vznikla také jejich nadčasovost,kterou nebylo třeba uměle hledat. O divadelníchdílnách přirozeně nebyla řeč. Všechnose vyrobilo na koleně, ve volném čase.Herci jsou lidé všech profesí. Jenom několikz nás mělo zkušenosti z amatérského neboškolního divadla. Vznik našeho představenínebyl věru lehký. Zkoušet se dalo pouze večerpo práci, a ta trvala v Terezíně deset hodindenně. Zkušebnou byl prázdný nepoužívanýsklep. Režisérem představení byl GustavSchorsch, absolvent konzervatoře a asistentrežie v Národním divadle, tedy jediný profesionál.Schorsch byl velký perfekcionista. Vyžadovalna zkouškách maximální soustředěnía také přesnost. Na zkouškách je možné hledat,ale když je scéna nazkoušená, musí vše dokonalefungovat. Skoro všichni herci byli mladí.Jenom mládí mohlo tennápor vydržet. Mládía ohromné nadšení. Popráci ještě několikhodin zkoušek. Strava?Raději obraťme list.Odpočinek? Jaký asi jeodpočinek na pryčnáchv hromadných ubytovnách– muži zvlášť,Autor scény František ženy zvlášť a ještěZelenkak tomu transporty. Ano,transporty do neznáma,které v poslední době odjíždějí dost často,a nikdo se neptá, jestli se zrovna nezkouší nováhra. Asi je to tak, že divadlo má úžasnou vnitřnísílu. Sílu virtuálního světa, kam Třetí říšenemůže. Náš sálek je plný k prasknutí a oponase může otevřít.Stál jsem na tom jevišťátku, a proto můžuvyprávět. Byl to nádherný pocit, ale dá setěžko popsat. Jeviště a hlediště dýchalostejný vzduch, mělo stejný tep srdce, žilostejný život. Život? Byl to ještě život? Titolidé ztratili své zaměstnání, jejich rodinybyly roztrženy. Staří lidé neměli šanci přežít.Zdravotnictví bylo nulové. Žádná nemocnice,spousta lékařů, ale žádné léky. Samozřejměpři té bídné stravě a nulové hygieněbyla ohromná úmrtnost. Dominoval hlad –ukrutný hlad, ale to nejhorší byl zítřek.Zkuste si představit život bez budoucnosti.Žili jsme všichni v hrozném prázdnu, kdePlakát k představení Gogolovy Ženitbynikdo nevěděl, co přijde. Odříznutí od rozhlasu,od novin, od veškerých zpráv o průběhuválky. Byla tu jen šeptanda. Prý se staloto a to. Kdo to řekl? No, jeden tam a tam. Aledruhý řekl něco jiného!? Ale ta válka přecemusí jednou skončit! To jistě, ale dočkámese? A co udělají Němci? Dají nám bochníkchleba a jízdenku na vlak? Ba ne, ten konecnebude žádná idylka.A proto hlediště dýchá jen přítomnostía směje se s Gogolem těm směšným loutkámz carského samoděržaví. Směje se těm bezradnýmhlupákům, kteří žijí ve vzduchoprázdnuněkde v hloubi té veliké nepochopitelnéRusi. Publikům ví stejně jako herci, ženení žádné východisko. Chápou Gogola jakosoučasníka. Reagují, abych tak řekl, unisono.Divadlo přestává být divadlem. Protožejeviště i hlediště patří ke stejnému cirkusu.Cirkusu smrti.Nikde už nemůže, doufám, vzniknoutpodobné divadlo. Když se mě někdo zeptá,jestli si myslím, že to naše divadlo bylodobré, tak musím odpovědět, že nevím. Bylijsme asi poctiví a osvícení amatéři. To mluvímeo formě. Ale o formu tu vůbec nešlo.Naše divadlo nebyla společenská událost.Šlo pouze o obsah, o sdělení, o uvědoměnísi, že jsme stále ještě lidé a že žijeme. Divadloa život se na chvíli propojily, čas usnula my jsme společně prožili to nejkrásnějšía nejhroznější divadlo na světě. Divadlopravdy. Pravdy života a smrti.◗ Jan FISCHERFoto: www.sharat.co.il, www.chgs.umn.edu,www.brekeleyrep.orgŠvat 576711

IVAN VÁVRA: JAK TO VZNIKALO –JAK TO PŘIŠLO?II. částDo vídeňských kanceláří renomovaných,důstojných, leč málo schopných a novépoměry nechápajících advokátů, vstoupilijako „tiší společníci“ Židé, i bez univerzitbystřejší než všichni ti „HERRENDOCTORES“– a podobně se dělo i u notářůnebo v ordinacích věhlasných lékařů, kteřípo válce neměli ani na novou pinzetu: židovskýspolečník vše hravě opatřil za hrst dolarůči franků z bývalých armádních zásob (kdesamozřejmě našel soukmenovce). Přesnětotéž se dělo u všech nakladatelství (sehnánípapíru pak nebyl problém), totéž ve vydavatelstvíchnovin a časopisů, kterým Židédokázali vtisknout patřičný „šmrnc“ a tími čtivost. Tím bylo nasměrováno VEŘEJNÉMÍNĚNÍ, jakož i UMĚLECKÁ KRITIKA,která rozhodovala o tom, co se bude psát,které kusy se budou hrát, který umělec „mápronikavý úspěch“ a který „podává výkonybezbarvé“, který architekt uspěje v „anonymnímkonkurzu“. Dalo se rozhodnout,která vládní zakázka či projekt dostane zelenou,i co se odhlasuje v parlamentu, neboťi poslanec má svou rodinu a žádný mandátnení navěky.Kola BURZY, té gemütlich instituce staréhoRakouska, se roztočila v nevídanýchobrátkách v milionech, miliardách, stamiliardácha bilionech. INFLACE! Houska,která stála před válkou 2 rakouské haléře,stála ráno 22 korun – večer už 83. Koruna seřítila do propadliště a schopní na tom vydělalineuvěřitelné jmění. Celé bloky domů, bacelé ulice, polnosti, velkostatky, stovky hektarůlesů, zámky, továrny měnily majitelea přecházely do nových, schopných rukou.Jako houby po dešti vznikaly dalšíobchodní domy, banky, realitní velkokanceláře,a ty všechny akumulovaly další a dalšíkapitál, který převáděly do zahraničía potom výhodně krachovaly. Statisíce drobnýchlidí přišly o všechno, další desetitisícev následném řetězci krachů ztratily zaměstnání,a nespočetní – zejména mladí – ztratilii naději, naději na umístění, práci a obživu.Jeden z těchto posledních krachů vykázalavídeňská pojišťovna FÉNIX. Její pražskápobočka na Václavském náměstí připravilarovněž tisíce pojištěnců o veškeré úspory.Když apokalypsa inflace skončila a bylzaveden rakouský šilink v poměru1:10 000, zbylo mé mamince – z kdysi krásnéhověna 20 000 starorakouských korun(na dnešní poměry cca 600 000 Kč) jměnívpravdě knížecí – celé 2 šilinky.A v Rakousku s 6 miliony obyvatel(z toho 2,2 miliony ve Vídni) bylo víc než600 000 nezaměstnaných, většinou živitelůrodin; v pracovním poměru bylo pramáložen. Z těch nezaměstnaných – jako vždy –byla nejvýbušnější složkou nezaměstnanáinteligence, odborné dělnictvo a bývalívojáci z fronty, zvyklí mít ukazováček naspoušti. Rakouská vláda, aby je nějak uklidilaa uklidnila, zřídila „Freiwilliger Arbeitsdienst“(Dobrovolnou pracovní službu).V té mladí muži pracovali s lopatamia krumpáči na „veřejně prospěšných pracích“za 0,5 šilinků denně plus jednotnéoblečení (modráky) plus denní strava. Bylato kombinace nejvyšší nebezpečnosti.Pospolitost mladých, silných mužů, o které„svět nestojí“, jednotně oblečených, společněžijících v barácích při polovojenskémrežimu. Pospolitost protkaná vojáky a oficíryz fronty, nesoucí své lopaty jako zbraně.Pospolitost, kterou stmelovala beznaděja jejíž společnou ideologií byla nenávist„vůči tomu celému svinstvu“.Nu a do toho přišla vichřice miliardovýchfinančních skandálů, podvodné krachy firema velkofirem se jmény Sklarek, Weinstein,Frankfurter, Rubin, Krupnik, Baer, Löwi,Wolf-Farkasch... Do toho neproniknutelnépředivo finančně-mocenské, právní, správnía průmyslové s obdobnými jmény, totéž naklíčových místech v tisku, v kultuře, v lékařství,advokacii, notářství, bankovnictví. Kamjen oko dohlédlo. Koho by nenapadlo přirovnáník pavouku či chobotnici?A tak se objevuje další, tentokrát alenešťastná markanta „Vyvoleného národa“.Už nestačí jen úspěch, ale musí to býtÚSPĚCH. Nebetyčný, gigantický, rozpřáhnutý,všeobjímající, řítící se až tam, kde užvšichni křičí: „ZADRŽ! Ještě krok a padášdo PROPASTI!!!“ A Žid ten krok přecejenom udělá…Tak zahynul středověký „ŽidSüss“, tak i bolševičtí vůdci TROCKIJ,BORODIN-GRUNZENBERG, JAGODA,i náš SLÁNSKÝ, REICIN, GEMINDERa mnoho dalších. K zoufání stále totéž! Přestožekoncem dvacátých let pozbyla situacev Rakousku oné hrdelní drastičnosti a užbylo alespoň co jíst, udržela se „chobotnice“při životě téměř do konce let třicátých.Z počátku z tohoto klimatu těžila katolickácírkev, v Rakousku tradičně zakořeněná,neboť evangelíků téměř nebylo, která se odpoloviny dvacátých let opírala o Mussoliniho.Duceho hvězda tehdy prokazatelněstoupala. Odstranil nezaměstnanost pracovnímipříležitostmi při výstavbě skvělých dálnica nového průmyslu, přidal sociální péčedo fašistických odborů, pečoval o děti a mládež(v černých košilích), inicioval prudkouvýstavbu armády a zbrojního průmyslu, takřkavymýtil drobný zločin a žebrotu zapomoci četníků (v černých košilích), neobyčejněpozdvihnul NÁRODNÍ SEBEVĚ-DOMÍ (v černé košili). Všechno to znělokrásně a nadějeplně pro zkřísknutého, ubitéhoa vykořeněného občánka zeměPORAŽENÉ a POSTINFLAČNÍ, zmítanétím nepochopitelným, neprůhledným a neúčinnýmsystémem, kterému se říkaloPARLAMENTNÍ DEMOKRACIE. Do Itáliese dívali nejen Rakušané a Němci, alei Maďaři, Bulhaři a konečně i ti Rumuni.Co se týče Rakouska, tam se etablovanáa tradiční strana katolíků ÖSTER-REICHISCHE VOLKSPARTEI dopouštělasvých tradičních a pro celou Evropu osudovýchchyb a malicherných pitomostí. Doválkou i sociálními podmínkami převrácenéa už docela změněné společnosti rigidněa neúprosně vsazovala své absolutní požadavky– povinnou výuku katolického náboženstvíve školách, povinnou návštěvu kostelav neděli (to i pro státní a obecnízaměstnance!), zákaz nošení kratších suknía krátkých kalhot do kostela (jak prozíravév zemi dirndlů a kožených kalhot!), povinnostpříslušnosti k Církvi pro státní zaměstnance(tedy i pro posunovače na drahách,školníky a uklízečky na obecních úřadech),striktní ZÁKAZ INTERRUPCE (pod hrozbouaž pětiletého vězení), zákaz prodejeantikoncepčních prostředků, ale zejménaABSOLUTNÍ ZÁKAZ ROZVODŮ.Kolik desetitisíců lidí muselo svůj nelegalizovanývztah držet v konspiraci (a býttak sladkou a snadnou obětí vyděračů, počínajesousedy, domovníky až po organizovanou„Katolickou společnosti na ochranu ➤12Únor 2007

vzpomínky➤cti“!). Při absenci antikoncepce (pašovala sez ČSR a z Německa) a naprostého zákazupřerušení těhotenství, byla nechtěná graviditasociální i společenskou katastrofou.Nemanželské dítě totiž NEBYLOPLNOPRÁVNÉ, byl to PANCHART („Panchert“),a muselo tuto skutečnost uvádět vevšech dokumentech a ve škole to panu učiteliVEŘEJNĚ přiznávat. Být rodičemnemanželského dítěte znamenal i konec společenský,včetně rozloučení se z jakoukolivslušnější kariérou. A to platilo i pro řemeslníkya drobné živnostníky, neboť se říkalo:„K tomu nechodíme, ten má parchanta.“Kolik to způsobilo sebevražd, kolik bylovražd novorozeňat při tajných porodech!Tak byl Rakušák drcen dvěma mlýnskýmikameny: „ČERNÝMI FLANĎÁKY“(i když k církvi z tradice inklinoval) a tím, comu bylo cizí, tedy NOVÝMI POMĚRY, cožbyla ta zlořečená, nezbadatelná, neprůhlednáPARLAMENTNÍ DEMOKRACIE. A kdo zaní stál? Kdo tahal za všechny nitky – vevšem a všude? Inu, ŽID přeci!Ale přestože se nemá generalizovat, nelzese tomu vyhnout – Rakušan i NěmecNERAD PŘEMÝŠLÍ. Tomu prvnímu je to„Z’BLÖÖÖD“ („příliš blbé“), a ten druhýmá rád JASNÁ ROZHODNUTÍ, která pakJASNĚ A PŘESNĚ PROVÁDÍ, neboť odpovědnostnese TEN VYŠŠÍ. Rakušanovii Němci bylo jasné, že je CÍRKEV, a tímméně DEMOKRACIE, před ŽIDEM praktickyneochrání, že ho té CHOBOTNICEnezbaví.Byla tu snad ještě jiná síla, která by jesociálně ochránila? Že by tradiční, ještě rozložitáSOCIÁLNÍ DEMOKRACIE, zakořeněnáv DOSUD zaměstnané dělnické třídě?Ale tato „socdem“ byla ležérně rakouská,nic moc nezmohla, a navíc operovala takovýmiteoretickými krámy, jako jeMARXISMUS, který přece, Jesusmaria,také vyžaduje MYŠLENÍ! A na to přeciRakušan kašle („Do scheiss’i’d’rauf!“).Nakonec se v únoru 1934 rozhodli sociálnídemokraté vystoupit v prudké opoziciproti ortodoxnímu kancléři EngelbertDOLFUSSOVI (který obdivoval Mussoliniho),povolali své ozbrojené miliceSCHUTZBUND a šli na vyložený hazard.Shutzbund a dělníci se zabarikádovali vesvých velikánských obytných domech v dělnickýchčtvrtích Florisdorf a Favoriten a navniknutí ozbrojené katolické HEIMWEHR,policie a armády odpověděli střelbouz pušek a kulometů. Vládní síly kontrovalynakonec i palbou z lehkých děl a tanků.Bitva trvala čtyři dny, na obou stranách bylipadlí i ranění. Na straně „RUDÝCH“ to alebyli i dědkové, stařenky, ženy a děti. Zúčtováníbylo řízné – dělníci a jejich vůdci bylipo rychlém soudu oběšeni, včetně předákaBrandstädtera, který měl sedm průstřelů…A to byl konec rakouské sociální demokracie.Její vůdci ji opustili a uprchli do ČSR.Náhodou se jmenovali Bauer a Deutscha byli to – no hádejte? V té chvíli už přes hranicezápadorakouského Vorarlbergu dunělněmecký hlas, znásobený statisíci, ba milionySOUKMENOVCŮ: „Rakousko povstaň– Rakousko probuď se!“ A hesla Třetí říše:„Nikdo nesmí hladovět – nikdo nesmí mrznout!“nebo „Dáme práci každému – stavímespravedlivé, nové Německo. Německo práce,síly, pospolitosti!“A skutečně, v lednu 1933 se moci chopilHitler a už v roce 1934 mizela nezaměstnanost.Při stavbách gigantických, výtečných,ale hlavně strategických dálnic dostali bývalínezaměstnaní najíst z vojenských polníchkuchyní a nemrzli, neboť dostali oblečení,arci pracovní uniformy RAD- Reichsarbeitsdienst.A práce bylo plno v giganticky se rozvíjejícímprůmyslu (ovšem zbrojním). Alekdopak by si tyhle pochybnosti a souvislostibral do hlavy, když ho – a zejména jehorodinu – ničí beznaděj nezaměstnanosti,hladu a zimy? Když mi říkal nezaměstnanýFranzl ROSCHTAPIL: „Proč já jsem radšinechcíp ve válce, aspoň by rodina pobíralanějakou tu penzičku…“ Chápal jsem toa tehdy jsem se styděl za to, že mám co jíst.Hlasy z Hitlerovy Říše volaly: „Balvanemmezi tebou a tvou záchranou je ŽID.Zbav se ho, Já ti k tomu pomohu!“➤Švat 576713

➤ Rakouský kancléř DOLLFUSS se zesvého vítězství dlouho netěšil a nezachránilho ani Bennito MUSSOLINI. V červenci1934 padl za oběť diletanské revoltě rakouských„NAZI“ . Když byl v kancléřství smrtelněpostřelen, komentoval to později druhýmuž Třetí říše Herrmann Göring slovy: „Animířit ti blbci neumějí.“ Hnědá bojůvkanechala „svého“ kancléře vykrvácet jako podsvinče– bez pomoci, bez rány z milosti.Revolta byla potlačena ještě téhož dnea následky represe byly opět nemilosrdné.Rozsudky smrti. Trapné na věci bylo, že vrahembyl československý státní příslušník OttoPLANETTA. Náš vyslanec ve Vídni (a nášvzdálený příbuzný), hrabě „Franci“DOHALSKÝ, musel vzít na sebe tu ostudua doprovázet Planettu k šibenici. Dolfussůvnástupce, kancléř Kurt SCHUSCHNIGG, sesnažil s pomocí Vatikánu a Mussoliniho Itálie(jakož i tvrdé katolické linie) udržet rakouskousamostatnost. Bylo to ale beznadějné,protože v zemi už propukala drobná, leč permanentníguerilla, země byla infikovánanacismem a tištěna německým hospodářskýmtlakem. Sousedé, včetně Československa, anizápadní demokracie Rakousku žádnou pomocneposkytli. Hitlerovi byla ponechána ve všemvolná ruka. Bylo to tak i při remilitarizaciPorýní (první facka do tváře Západu), při přípravěobsazení Sárska, při obludném zbrojenía nelegálním zvětšování Wehrmachtu, přizavraždění jugoslávského krále Alexandraa francouzského premiéra Barthoua, při zřízeníprvních koncentračních táborů v Dachaua Sachsenhausenu, ale i při vyhlášení Norimberskýchzákonů, které stavěly Židy MIMOPRÁVO a míšence (zatím) VEDLE PRÁVA.To v podstatě dávalo každému možnost, že sise Židem může dělat, co chce. Vźdyť to bylazákonem označená ŠKODNÁ. Mohl se muzničit obchod, vybrat byt, odkudkoliv hovyhodit, vykopat, vymlátit – vždyť vinen bylvždy Žid. A už proudil ŽIDOVSKÝMAJETEK do árijských rukou a na árijskákonta v rámci OČISTY VLASTI. Židům byloZAKÁZÁNO sedat na lavičky v parku, navštěvovatbiografy, divadla, koncerty, vozit sev tramvajích mimo plošiny posledníhovagónu (ale nesedat si!) a totéž ve vlacích.Zákazů neustále přibývalo. Kdo proti tomuprotestoval, byl veřejně vyhlášen co BÍLÝŽID a záhy zmizel za účelem převýchovy dokoncentráku. Brzy si TI OSTATNÍ zvykli,nehledě k tomu, že po Židech se tak krásněuprazdňovaly byty, obchody, továrničky,místa v bankách, v novinách a časopisech,v lékařských ordinacích, advokátních a realitníchkancelářích, zkrátka všude, kam okopohlédlo. Stačilo mít jenom průkaz árijce(Ariernachweiss) a dobrou pověst u domovní,místní, obvodní, městské a krajské organizaceNSDAP. (Nepřipomíná nám to cosi?) Mnohý,přemnohý sen se tak naplnil. Rychle a bezpečně…Copak by tohle mohla splnit tanemožná PARLAMENTNÍ DEMOKRA-CIE? Zde jasně vidíte, čemu všemu bránilobludný ŽID, ten NEPŘÍTEL LIDSTVA! Tenznásilňovatel árijských panen!Rakousko bylo očarováno tím, co „TENADOLF DOKÁZAL V TAK KRÁTKÉMČASE“. Stejně byly očarovány našeSUDETY úpějící pod cizáckým jhem špinavých,nepořádných a tudíž nekulturníchČechů (mimochodem čistotě a pořádku jsmedodnes něco dlužní). Všude, kde mateřštinoubyla němčina, se toužilo, aby už KONEČNĚNÁŠ ADOLF PŘIŠEL a udělal nášÁRIJSKÝ POŘÁDEK a dal nám vše, co sineprávem přivlastnili cizáci – hlavně ŽIDÉ!Pak se rozhostí všude klid a mír a to naTISÍC LET. Nic nás pak nepřemůže – aniAnglie, Francie či USA, kde všude financemia mocí vládnou Židé. Adolf s nimizatočí a my mu pomůžeme. Odměna pakbude sladká a hojná.„Anšluss“ Rakouska k Německuv březnu 1938 proběhl hladce a bez závad –jen s trochou potřebného tlaku naSchuschnigga. Toho dáme zavřít, stejně jakopolicejního prezidenta Schobera, který má,ještě z předválečných dob, v šuplíku jakésidoklady na mladého pana Hitlera, o jeho různýchšvindlech a dluzích z dob, kdy seslušně zaopatřen flákal po Vídni.◗ Ilustrace: Lucie LomováČeši, Němci, Židé: Cizí sousedé?Projekt v rámci Theodor-Heuss-Kolleg Nadace Roberta BoscheHledáme zainteresované účastníkyVe dnech 25.–30. března 2007 se v Praze uskuteční projekt, jehož cílem je umožnit setkání patnácti mladýchpotomků sudetských Němců, Čechů žijících v bývalých Sudetech, a lidí přeživších holocaust (pět účastníků z každéskupiny), a uvést je během čtyřdenního intenzivního programu v podnětný dialog o společné minulosti, současnýchvztazích i budoucích perspektivách v rámci spolupráce v Evropské unii. Podněty k diskuzi a zamyšlení naleznouúčastníci při sdílení rodinných příběhů, v rozhovorech s dobovými svědky a prostřednictvím besed a exkurzí do místse společnou historií i budoucností (např. Židovská obec v Praze, Terezín, Collegium Bohemicum v Ústí nad Labem,Zastoupení Evropského parlamentu v Praze). Projekt probíhá mj. za podpory Theodor-Heuss-Kolleg Nadace RobertaBosche, American Joint Distribution Committee, Česko-německého fondu budoucnosti, Židovské obce Prahaa Prager Zeitung a hlavní organizační tým tvoří čeští a němečtí studenti.Účastnit se mohou mladí lidé ve věku přibližně 19–25 let s dobrou znalostí němčiny, kteří mají díky svým předkůmosobní vztah ke společné historii anebo se touto tématikou aktivně zabývají. Výběr účastníků proběhnena základě vyhodnocení esejí v německém jazyce k dané tématice, které vyhodnotí nezávislá porota, a jež mohouzájemci zaslat do 13. února 2007 na adresu: ausschreibungdtj@yahoo.de.Podrobné znění zadání esejí a více informací k projektu lze rovněž získat na výše zmíněnéemailové adrese.Organizátoři se těší na zajímavé příspěvky a na vaši účast.14Únor 2007

témaSPRAVEDLNOST PRO TŘETÍ GENERACIčást IIPokračování ze str. 4Špály k Babičce Boženy Němcové dokládáautorův vřelý vztah k národní české literatuře“,jež se objevily v odborných posudcíchpracovníků pražské NG jako zdůvodněnínávrhu na prohlášení, nebylo možné mnohověcného namítat, a ve sporu o důvodnost prohlášenítedy nakonec stálo tvrzení proti tvrzení.Domnívám se, že zde naznačené příkladyvelmi dobře ukazují, že pražskéŽidovské muzeum je v otázce uplatňování restitučníchnároků vždy na straně spravedlivéhořešení a skutečné nápravy křivd.Existují některé archivní prameny,které jsou v případě restitučního sporupovažovány za nezpochybnitelné?Jak jsem již zmínila, v Židovskémmuzeu klademe velký důraz na průzkumprovenience vlastních sbírkových předmětů.Například v případě Sbírky vizuálníhoumění jsme již před lety elektronicky zpracovaliúdaje o původních vlastnících uměleckýchděl, které bylo možné vyčíst z tzv.německého katalogu (jedná se o katalog sbírekz období existence Ústředního židovskéhomuzea, tj. z let 1942–1945, kdy bylpříliv předmětů do muzea největší). Podlemého odhadu je zhruba u třetiny děl, kterájsou dnes spravována v rámci Sbírky vizuálníhoumění a která byla do muzejních sbírekzařazena během války, možné podle záznamův německém katalogu zjistit původníhovlastníka věci podle záznamu transportníhočísla. Tento údaj je v případěuměleckých předmětů v podstatě jedinýmspolehlivým údajem pro ověření vlastnictvídíla před jeho konfiskací. Pokud vím,obdobný, velmi rozsáhlý a časově náročnýprůzkum provenience prováděný předevšímna základě vlastnických záznamů v kniháchprobíhá již několik let také ve fondu knihovnymuzea.Dnes už se také málo ví, že v roce 1946vycházely na stránkách Věstníku ŽNO napokračování jmenné seznamy původníchmajitelů předmětů, jež se v té době nacházelyve sbírkách muzea. Tyto jmennéseznamy byly sestavovány právě na základětransportních čísel původních vlastníkůzaznamenaných v německém katalogu.Židovské muzeum v Praze bylo také jednouz mála institucí, které bez problémů restituovalypředměty již na základě prvního restitučníhozákona z roku 1946. Tedy bez problémůaž do komunistického převratuv roce 1948. Po něm už restituce začalyváznout, až nakonec zcela ustaly. Z vůlenadřízených orgánů naopak nastal odlivpředmětů do sbírek jiných, státem vlastněnýchinstitucí, jemuž se muzeum nemohlonijak bránit.Když se na muzeum obrátí žadatels dotazem, jak vypadá interní proces„zpracování“ jeho „zakázky“?V případě, že se na nás obrátí žadatels prosbou o pomoc při hledání konkrétníchděl nebo s dotazem, zda se v našich sbírkáchnenacházejí díla, jež byla konfiskovánaz majetku určité konkrétní osoby (v tomtopřípadě je vždy dobré sdělit plné jménoosoby a datum narození, popřípadě dalšízákladní údaje napomáhající jasné identifikaci),jsme, pokud jde o malbu, kresbu, grafikua plastiku, schopni odpovědět v podstatěobratem. Zároveň ovšem všechnyžadatele upozorňujeme, aby pátrali i v jinýchinstitucích a archivech, protože do sbírekŽidovského muzea v Praze se během válkydostal pouze nepatrný zlomek konfiskovanýchuměleckých děl z majetku individuálníchvlastníků. Jednalo se téměř výhradněo předměty, které vybrali pracovníci Ústředníhožidovského muzea v letech 1942–1945ze skladišť pražské Treuhandstelle, kamvplýval pouze majetek po osobách deportovanýchz území tzv. Oberlandratu Prag (tj.Prahy a nejbližšího okolí) do Lodže a Terezína.Měl-li někdo poslední bydliště předtransportem například v Plzni, Hradci Královéči jinde na území protektorátu mimoPrahu, je vysoce nepravděpodobné, že sejeho majetek ocitl ve skladišti, kam měli přístuppracovníci Židovského muzea a tudížnásledně v muzejních sbírkách (jednalo seo vybrané sklady pražské Treuhandstelle,která byla zvláštním oddělením pražskéžidovské obce – tehdy Židovské radystarších – a která jako všechny židovskéinstituce a záležitosti spadala pod přímousupervizi tzv. Ústředny pro židovské vystěhovalectví).Dále je třeba mít na paměti fakt,že zdaleka ne všechen majetek z bytů, kterýbyli deportovaní lidé nuceni odevzdat, skončilve skladištích Treuhandstelle, a zdalekane všechny předměty, které se tam přeci jendostaly, mohly být vybrány k začlenění dosbírek muzea. V pražském Židovskémmuzeu dnes rozhodně nelze hledat nábytek,koberce, porcelán, sklo, šperky apod. Tytopředměty náležející do oblasti uměleckéhořemesla byly většinou distribuovány jinam(například na vybavení bytů tzv. „válečnýchpoškozenců“ nebo do obchodů, které bylypřímo licencovány pro odprodej konfiskovanýchuměleckých předmětů – např. Andrév dnešní Havířské ulici, Vollmer na Staroměstskémnáměstí nebo po jistou dobu třebaaukční dům Kaul & Benz v Celetné).Konečně i většina uměleckých předmětů,které nebyly vysloveně judaikální povahynebo nemohly být například zařazeny dokategorie tzv. „zvrhlého umění“ se domuzea nedostala.Pokud jde o mechanismus posuzovánížádostí o vydání předmětů, které byly jednoznačněidentifikovány v muzejních sbírkách,ve zkratce lze říci, že každou takovoutožádostí se zabývá nejprve Restituční komiseŽidovského muzea. Členy této komise jsoutaké odborní pracovníci, kteří shromáždíveškerou dostupnou dokumentaci k proveniencipředmětů a komisi s touto dokumentacíseznámí. Komise také posoudí, zda žadateldostatečně doložil oprávněnost svého nárokua shledá-li žádost důvodnou a dostatečnědoloženou, vydá stanovisko, které pakpostoupí Správní radě muzea, jež má pravomocrozhodnout o vydání. Součástí celéhoprocesu je také roční ochranná lhůta, kterámusí uplynout ode dne, kdy je zveřejněnodoručení žádosti o vydání konkrétních předmětůs jejich seznamem. Smyslem této lhůtyje učinit maximum proto, aby se mohli přihlásitpřípadní další žadatelé, kteří by mohlivznést nárok na vydání téže věci. Pokud seběhem této roční lhůty od zveřejnění nikdodalší nepřihlásí, má se za to, že žadatel,jehož nárok byl již uznán, je jedinou oprávněnouosobou. Pokud je žadatelem původnívlastník věci, tato roční lhůta samozřejměodpadá. Je-li žadatelů více, nabývají vydanévěci společně a nerozdílně. Podmínky prouplatnění nároku na vydání a mechanismusposuzování oprávněnosti jsou podrobněpopsány na internetových stránkách muzeana adrese www.jewishmuseum.cz.◗ S kurátorkou Sbírky vizuálního uměníŽidovského muzea v Praze hovořilMilan KALINAPokračování rozhovoru v březnovém čísle.Švat 576715

➤ Jan Demčík, Můj útěk dogulaguSmutné vzpomínky namladé chlapce, kteří chtělibojovat proti nacistům,překročili s nadějí hraniciSSSR a místo uvítání jeNKVD zajala, týrala a nakonec umístila dolágru.Viktor Budín, Podkarpatská Rus očimaČechůZajímavá publikace, která obšírně mapujepodkarpatské reálie v české odborné literatuřev období 1919–1929 a v české beletriiv období 1919–1945, včetně přehledu beletristickýchděl s podkarpatskými motivy.Edvard Beneš, Podkarpatskoa jeho vztahk ČeskoslovenskuVzácný, prakticky neznámýspisek ministrazahraničí Beneše, inspirovanýjeho triumfální cestouna Podkarpatskou Rus, kterou vykonal sesvou chotí v roce 1934, v době oslav patnáctéhovýročí dobrovolného vstupu této zemědo svazku s mladou Československourepublikou. Drobný spis je skvělou ukázkoumoderního přístupu k národnostním problémůma v mnohých principech zůstává dosudaktuální.Sborník z mezinárodní konferencev Praze „Vznik ČSR 1918 a PodkarpatskáRus“Konference se konala na podzim 1998a její účastníci přijeli ze Slovenska, Maďarska,Ukrajiny. Konferenci řídil předsedaspolečnosti, známý publicista a básník JaromírHořec. Diskuzní příspěvky se týkalydoslova všech oblastí, vedle historicko-politickýchtémat hovořili účastníci o zdravotnictví,školství, bezpečnosti, ekonomice.Jaromír Tomeček, Na polonináchNěžné, krásné a zároveň dojemnévyznání lásky nejenk podkarpatské přírodě,ale i všem, kteří ji obývají.Tomeček znalosobně Hordubala, znalJuraje Čupa, který se dobrovolněudal, že zabilsestru, jak mu Bůh poručil,znal Negrovec i chalupu Šuhajových,navštěvoval golet, byl přítelem rabína i jehošámese, znal Hanelle, její rodiče i prarodičea znal i poslední zbojníky Dovbušu a Lipeje.Jeho láska k této zemi je opravdová a ryzí,jeho povídky trvalou ozdobou českéliteratury.Knížky budou ochotně zaslány, jejichcena je zanedbatelná a svou objednávkoupodpoříme DOBROU VĚC. Ve své orientacina Evropskou unii bychom nemělizapomínat, že na Podkarpatské Rusi zůstalizolován hrdý lid s dvojí věrností – ke svédomovině a vzpomínkám na dvacet let příslušnostik slušné a demokratické ČSR.A kde je možno si tyto i další titulyobjednat? Pište na adresu:Společnost přátel Podkarpatské Rusi, Petrohradská9, 101 00, Praha 10 – VršoviceDrahocenné místo této rubriky není třebakrátit informacemi o produkci „lehkýchžánrů,“ neboť ty jsou natrhu v jasné výhodě.Ovšem věrohodnost takovézásady musí být podpořenajejím porušením – jenvýjimky potvrzují pravidla,a proto jsou u nás choványve všeobecné oblibě.Doporučuji tedy dvě knížky jednohoautora. Obě jsou detektivky a obě jsouvýborné. Postmoderní polární detektivkaJdu francouzského spisovatele Jeana Echenoze(1947) se řadí mezi čtenářsky nejúspěšnějšíliterární počiny přelomu tisíciletíNení náhodou, že byla v roce 1999 oceněnaprestižní Goncourtovoucenou. Ani druhá Echenozovadetektivka U piánanezůstává za tou prvnínikterak pozadu. Autorzde vypráví o nešťastnémMaxi Delmarcovi, kterýtrpí strašlivou trémou zvládanou jedině alkoholem.Po dvaadvaceti dnech a šestaosmdesátistranách je konečně zavražděna můžeme se pustit do pátrání. Obě knihyjsou nápadité, plné jemných francouzskýchdrobností. A ještě něco – obě knížky jsoumalým výtvarným klenotem. Kapesní formát14,5 x 11,5 cm je opatřen obálkou, kteráby mohla zastupovat nakladatelství vevýtvarných soutěžích. Autorem je FilipTurek.Jean Echenoz, JDU, 222 str.,JITRO, Praha 2003Jean Echenoz, U PIÁNA, 146 str.,JITRO, Praha 2006V roce 1968 jsem se seznámil s reformnímkomunistou, ekonomem Věnkem Šilhanem.Patřil mezinevelkou, ale vlivnouskupinu soudruhů,kteří pochopili,že režim se musízměnit, neboť ekonomickyuž není schopenzajistit občanůmani jejich základnípotřeby. Ekonomicképotíže, způsobenéneschopným vedením, vyvolávaly stále silnějšíopozici uvnitř samotné strany a touhupo změně. Výsledkem bylo Pražské jaroi 21. srpen. Když důstojníci NKVD zatkliAlexandra Dubčeka v jeho pracovně na ÚVKSČ a unesli jej do Moskvy, bylo nutnopokračovat v přípravách na svolání14. mimořádného, tzv. vysočanského sjezdu.Když se jej s velkým úsilím podařilo –takřka před nosem okupantů – svolat, bylVěnek Šilhán na jeho začátku pověřen, abyuneseného Dubčeka zastupoval. Později, ponástupu G. Husáka, byl úspěšný sjezd prohlášenilegálním a jeho výsledky anulovány.Šilhánova hvězdná hodina skončila, zestrany byl vyloučen a musel opustit i funkciprorektora a profesora na VŠE. Nastalydlouhé měsíce a roky strávené trmácením popodřadných zaměstnáních za neustáléhodohledu všudypřítomné StB.Mýlíte se, pokud očekáváte zprávuo knize týkající se Věnka. Nikoliv. To byl jenúvod k tomu, že jeho báječná žena Libušenapsala své paměti, kde se upřímně vrací kevšem důležitým mezníkům svého životaa kriticky hodnotí mnohé názory, které kdysizastávala. I ona se stala významnou součástítehdejšího disidentského hnutí a společněs manželem čelila nejednoduché situaci. SignatářkaCharty 77 a v letech 1987–88 jejímluvčí, pracovnice Výboru na obranunespravedlivě stíhaných, obětavá pomocnicepři distribuci finanční i hmotné pomoci,žena, na kterou se mohli všichni spolehnout.V současné době je místopředsedou Českéhohelsinského výboru, za svou činnost bylaprezidentem republiky dekorována vysokýmstátním vyznamenáním. Neškodí se toutoknihou vrátit do nedaleké minulosti a některáfakta připomenout, jiná objevit.Libuše Šilhánová, OHLÉDNUTÍZA ŽIVOTEM, 250 str., PORTÁL,Praha 2005◗ Milan KALINAŠvat 576717

KULTURNÍ PROGRAM ÚNOR 2007Vzdělávací a kulturní centrum Židovského muzea v PrazeMaiselova 15, 110 00 Praha 1, 3. patrotel.: 222 325 172, fax: 222 318 856, www.jewishmuseum.czeducation@jewishmuseum.czčtvrtek 1. 2. v 18 hParašat hašavua/Týdenní čtení Tóry –přednáška vrchního zemského a pražskéhorabína Karola Efraima Sidona.Vstupné 20 Kččtvrtek 8. 2. v 18 hMgr. Radka Čermáková (UK v Praze,Fakulta sociálních věd): Druhá republika –okleštěný stát v mizící Evropě. Přednáškaz cyklu Druhá republika a židé (Židé).Vstupné 20 Kčúterý 13. 2. v 18 hKořeny izraelsko-palestinského konfliktua odraz této problematiky v životěa díle Arthura Koestlera – přednáškaPhDr. Miloše Pojara (em. velvyslance ČRv Izraeli, em. ředitele KVC ŽM v Praze).Ukázky z nedávno vydaného českého překladuknihy A. Koestlera Zloději v noci čteRudolf Pellar.Vstupné 20 Kččtvrtek 15. 2. v 18 hŽidé v hlavních zemích diaspory: Druházemě zaslíbená aneb židé ve Spojených státech– Petr Brod moderuje sérii debat natéma, co se změnilo v postavení židů odpoloviny 20. století dodnes. Diskutují:Albert Oesterreicher (finančník), EricBest (vydavatel internetového zpravodajeFleet Sheet), Frank Reiss (em. ředitel proevropské záležitosti Anti-Defamation Leaguev B’nai B’rith, USA). Vstupné 20 Kčpondělí 19. 2. v 18 hInspiraton Klezmer – Kateryna Kolcová-Tlustázpívá za doprovodu MilanaArnera (klarinet, piano) židovské písněz Ukrajiny, Polska, Ruska, Maďarskaa východního Slovenska.Vstupné 60 Kčstředa 21. 2. v 18 hProf. MUDr. Alfred Kohn – 140. výročínarození významného vědce, lékaře a pedagogapřipomenou pracovníci 1. lékařskéfakulty UK v Praze Pavel Pafko, OndřejNaňka, Miloš Grim, Zdeněk Rychtera Svatopluk Adámek. Vstupné 20 Kččtvrtek 22. 2. v 18 hPhDr. Blanka Soukupová, CSc. (UKv Praze, Fakulta humanitních studií): Českýa židovský mýtus T. G. Masaryka za druhérepubliky – dekultivace moderního češství?Přednáška z cyklu Druhá republika a židé(Židé).Vstupné 20 KčNOVÝ CYKLUS:neděle 25. 2. v 10.30 h(pokračování: neděle 29. 4. 2007)Židovství a etika. Cyklus nedělních přednášekTomáše Kučery, rabína mnichovskéliberální komunity Beth Shalom. Chronologickáanalýza židovských zdrojů od Tóry posoučasnost. Téma: Potrat, část I.Vstupné 20 Kčúterý 27. 2. v 18 hNormální, či normalizovaná pospolitost?– Židé v Husákově Československu. PetrBrod moderuje debatu o situaci v židovskýchobcích za minulého režimu. Debatéři:Artur Radvanský (1967–1986 tajemníkRady Židovských náboženských obcí),František Kraus (1986–1990 tajemníkRŽNO), Leo Pavlát (ředitel Židovskéhomuzea v Praze), Alexandr Putík (vědeckýpracovník ŽMP a kantor Jeruzalémské synagogyv Praze).Vstupné 20 Kčstředa 28. 2. v 18 hŽeny v Bibli, ženy dnes. Díl II. – PramatkySára, Rebeka, Ráchel, Lea: Kde ležískutečná hodnota ženy? Hrdinky Tanachuv podání tradičních rabínských komentátorůa současných feministických komentátorek.Jak se změní vnímání hrdinky a jejího příběhu,když do procesu interpretace vstoupíženy? A jaký dopad má tato skutečnost naživoty dnešních žen a mužů, příslušníkůžidokřesťanské kultury? Cyklus přednášekhebraistky Mgr. Terezie Dubinové.Vstupné 20 KčNEDĚLNÍ PROGRAM PRO DĚTIA JEJICH RODIČE11. února 2007 ve 14 hGolem Slavný rabi Löw udělal z hlínyGolema. Pak ho oživil. Golem nejdřívŽidům pomáhal, pak však přestal poslouchat.Jak můžeme oživit Golema a kde jeukryt dnes? Prohlídka: Staronová synagoga,Golem v ulicích.Jednotné vstupné 40 KčVÝSTAVAPřežili peklo – fotografie Jany Nosekové-Žantovské.Portréty izraelskýchČechů a Slováků, kteří přežili holocaust.Výstava potrvá do poloviny března.(Výstavy jsou otevřeny pro veřejnost Po–Čt10–16 h, Pá 10–15 h)VKC Židovského muzea v Praze, pobočka Brnotř. Kpt. Jaroše 3, 602 00 Brno, tel.: 544 509 651, fax: 544 509 652www.jewishmuseum.cz/brno, brno@jewishmuseum.czpondělí 12. 2. v 19 hSvědkové, oběti a viníci? Češi, Židéa Němci na Třebíčsku v době Protektorátu.Přednáška Mgr. Jarky Vítámvásové, kteráse na základě dochovaných spisů poválečnéholidového soudu v Jihlavě pokusí popsatživot malého regionu na jihozápadní Moravěv době nacistické okupace.Vstupné 10 Kččtvrtek 22. 2. v 19 hGeorge Tabori – svědek století. PřednáškaMgr. Petra Štědroně, Ph.D. S textyG. Taboriho, jeho prací režiséra a herce seotevírá možnost chápat jeho životní příběhjako symbolický obraz středoevropskéhoasimilovaného Žida a umělce 20. století.„Nebyl bych Židem, kdyby mi to Němcinepřipomněli,“ píše Tabori v jednomz esejů.Vstupné 10 Kčneděle 25. 2. v 15 hRozinky a mandle: Purim. Svátek Purimskrývá spoustu nej… Nejznámějším purimovýmzvykem je karneval, kdy se děti i dospělíoblékají do kostýmů a nasazují si masky.Proto si i my zkusíme vyrobit nejrůznějšíveselé masky a poodhalíme tak tvář jednohoz nejveselejších židovských svátků. Program(nejen) pro děti od 5 let s doprovodem.Vstupné 30 KčV sále je možné shlédnout výstavu„Pocta dětským obětem holocaustu“.Sály v Praze i v Brně jsou přístupné vždy 20minut před zahájením programu. 15 minutpo začátku programu není vstup do Vzdělávacíhoa kulturního centra povolen.18Únor 2007

Nadace rozvojeobčanskéspolečnosti(NROS)vyhlašuje 1. výzvuk předkládání návrhů projektůdo Blokového grantu pronestátní neziskové organizacefinančních mechanismůEHP/Norska s názvemŽidovská obec v Praze – sál ve 3. patře,Maiselova 18úterý 13. února v 15 hodinPODVEČER YVONNEPŘENOSILOVÉNej, nej, nejhezčí je láska ještě plachá, kdyžse tak s uzarděním o všem možném tlachá…Na všetečné otázky bude připraven odpovídat(bez uzardění) idol dívčích srdcí, slavný zpěváka oblíbený moderátorJOSEF „Pepíček“ ZÍMAVážení a milí přátelé,rádi bychom Vás informovali o letošním termínuSAR-EL – tradiční brigádyna armádní základně v Izraeli.Nástup je 16. 4. 2007, pobyt je nejméněna tři týdny, s možností prodloužení.Podmínkou je dobrý fyzický a psychický stav, ve věku nad 65 let potvrzeníod lékaře. Účastníci si platí letenku, pojištění a kapesné. Pro veškeré dalšíinformace nás, prosím, kontaktujte na adrese:Sochnut, Jáchymova 3, 110 00 Praha 1,mail:sochnut@volny.cz nebo na telefonních číslech:224 810 099, mobil: Dani Kolský – 776 176 471nebo Zoša Vyoralová – 602 703 653.Zdravíme a těšíme se na vaše přihlášky.„Zlepšení životav komunitáchprostřednictvím aktivita služeb NNO“Uzávěrka pro odevzdánížádostí o grant je5. března 2007 do 16 hodin.Více na: www.nros.cz/programy-nros/blokovy-grant/vyzvyStudentky GymnáziaUničov hledají, v rámcisvé seminární prácez dějepisu, obyvateleprvorepublikovéhoČeskoslovenska, kteřímají židovský původa odjeli v roce 1939do Anglie. Mohou mezinimi být tzv. Wintonovyděti.Pokud, prosím, víte o takovémčlověku, kontaktujte nás naadrese naší školy:Gymnázium Uničov,Gymnazijní 257, Uničov 78391nebo na tel. čísle školy –585 081 111popřípadě na e-mailu:gym.unicov@gymun.czZa každou poskytnutou informacipředem děkujeme.Švat 5767 19

hyde parkNa oddělení policie ČR v Praze 2se náhodou setkali dva muži: exministrVladimír Mlynář (ze starépražské židovské rodiny), který siden předtím vyslechl omračující rozsudek– 5,5 roku na „tvrdo“ za svéministerské přehlédnutí. Druhým bylkurdský lékař (s arménskými babičkami,zázrakem zachráněnými předtureckou genocidou) MUDr. YektaUzunoglu. Mlynář byl zdrcen. Sezvůlí české policejně-justiční mašinériese setkal na vlastní kůži poprvév posledních měsících a vlastně ažnyní. Uzunoglu se usmíval, byl plný energie a nápadů. Na policiipřinesl další trestní oznámení na nezákonnosti páchané našípolicejně-justiční mašinérií.Mlynář se obrátil k Uzunoglu: „Jak jste to mohl, pane doktore,vydržel skoro 13 let?“ Měl dodat – a prvních 31 měsícůYEKTA UZUNGOLUBOŽÍ MLÝNYVladimír Mlynář (* 15. ledna 1966Praha) je český novinář a politik,bývalý šéfredaktor časopisu Respekt.Člen politické strany Unie svobody.Syn profesorky ekonomie na pražskéVŠE Rity Klímové, v letech 1990-1991 československé velvyslankyněv USA, a bývalého reformního komunistyZdeňka Mlynáře. Má starší sestruMilenu. Jeho dědeček Stanislav Budínbyl šéfredaktorem časopisu Reportér.Od počátku 90. let působil jakoredaktor a později šéfredaktor 1994-1997 v časopisu Respekt. Od 2. ledna1998 působil jako ministr bez portfejeYekta Uzunoglu je se třemi svýmikrajany obžalován za to, že se v roce1994 údajně podílel na mučení jinýchdvou krajanů. Yekta Uzunoglu tvrdí, žese stal obětí spiknutí. Soud by mělpokračovat koncem května.Yekta Uzunoglu se narodil v roce1953 v Turecku. Angažoval se v různýchhnutích bojujících za práva Kurdů. Vystudovalv Praze lékařství a usadil se v Československua Německu. Byl členemorganizace Lékaři bez hranic. Podílel sena vydání kurdské gramatiky. Přeložil dokurdštiny části Bible a několik děl Karlapověřený funkcí mluvčího vlády vevládě Josefa Tošovského. Byl odpovědnýza národnostní menšiny, angažovalse mimo jiné v záležitosti zřízenípamátníku na místě koncentračníhotábora v Letech u Písku. Od 1. ledna2003 působil jako ministr informatikyČeské republiky.V dubnu 2005 po koaliční krizi,způsobené nevyjasněnými majetkovýmipoměry premiéra StanislavaGrosse, podal demisi na protest protitomu, že strana US-DEU nevystoupilaz vlády. Nyní se zabývá podle svýchslov „konzultační činností“.MUDr. Yekta Uzunoglu se Šimonem PerézemČapka. Do češtiny přeložil přísloví kurdskéholidu. V roce 1979 byl vypovězenz Československa, vrátil se v roce 1990.v nejtvrdších a často zcela nelidských podmínkách českévyšetřovací vazby! Dr. Uzunoglu mu vyjádřil svou lítost, alepřipomenul, že když se Respekt, jehož byl tenkrát V. Mlynářšéfredaktorem, aktivně v jeho kauze angažoval, šéfredaktorovise to příliš nelíbilo. Uzunoglu se mu tenkrát pokoušelvysvětlit, že nejde jen o něho osobně, že se v podobné situacimůže ocitnout každý z nás. Po deseti letech Mlynář asi pochopil,o čem tenkrát doktor Uzunoglu mluvil. Boží mlýny meloupomalu, ale jistě. Uplynulo deset let a na řadě je Mlynář. Zítrato může být Novák, pozítří Novotný, potom třeba Svoboda.S velkým i malým „s“.V Praze Franze Kafky, Jaroslava Haška a Berdychovagangu je možné úplně všechno. Útěchu nám bohužel poskytujíne parlament, ne ministerstva (ne?)spravedlnosti či vnitra, nestátní zástupci a soudy, ale zase jen ty boží mlýny: z policistů,kteří zatýkali MUDr. Uzunoglu, jsou již nejméně dva v base:jeden, Opava, na celých čtrnáct let!Domníváte se, že boží mlýny zůstanou do budoucna jedinou spravedlivou institucí v této zemi?Tak se ptá dnešní HYDE PARK a těší se na vaše četné reakce.František JANOUCH, 29. 1. 2007◗ Milan KALINAYEKTA UZUNGOLU – SVĚDOMÍ JUSTICEZáří 1994 – Byl zadržen příslušníky Útvaru proodhalování organizovaného zločinu.Zůstal 2,5 roku – tedy nad rámec zákonné lhůty –ve vazbě, v bezpečnostní cele bezpečnostníhopatra Vazební věznice Ruzyň. V průběhu vazby bylsoustavně týrán.Podzim 1996 – Bylo mu uděleno občanství SRN.(Dokument o tom mu byl předán v bezpečnostnícele vazební věznice.)Jaro 1997 – propuštěn z vazbyKvěten 1997 – návštěva rodiny v TureckuČerven 1997 – Byl na něj uvalen zákaz vycestováníz TR.Říjen 1997 – zrušení zákazu vycestování z TRV r. 1998 pokračoval v podávání podnětů k trestnímustíhání proti příslušníkům Policie ČR, pracovníkůmStátního zastupitelství a jiným. Byl podpálenjeho dům, opakovaně ničena jeho vozidla…1998–2006 boj za spravedlnost a očištění jehojména – viz chronologie CAUSY2006 – Nadace Charty 77 mu udělila Cenu FrantiškaKrieglaVěstník Maskil – registrace MK ČR č. E 14877Vydává židovská kongregace Bejt Simcha, přidružený člen Federace židovských obcí ČR, Mánesova 8, 120 00 Praha 2, Česká republika, IČO: 61385735, tel./fax: 222 251 641, e-mail: redakce.maskil@maskil.cz. Maskil vycházíměsíčně za laskavé podpory Ministerstva kultury ČR, Nadačního fondu obětem holocaustu a The American JOINT Distribution Committee. Zájemci mohou přispět na vydávání věstníku libovolnou částkou na bankovní účet:86-8959560207/0100 u Komerční banky, variabilní symbol: 88888 (5x8). Redakce: Milan Kalina, Kateřina Weberová. Redakční rada: Michal Foršt, Jitka Nováková. Ilustrace: Lucie Lomová.Předtisková příprava a tisk: Typografické studio Trilabit, s. r. o., Vodičkova 36, Praha 1. Uzávěrka tohoto čísla 18. 1. 2006, Uzávěrka příštího čísla 19. 2. 2007.