č.5 - Maskil

ARABSKÉ REFLEXETady jsem – žena, Židovka, rabínka, kterou čeká půlroční pobyt v Káhiře. Jak budou Egypťané reagovat, ažzjistí, kdo jsem. A budeme schopni překlenout propast mezi našimi, proti sobě navzájem stojícími pohledy naizraelsko-arabský konflikt?Následující text je převzat z deníkurabínky Ruth Sohnové, který si vedla odledna do července 2006, kdy s rodinou pobývalav Káhiře. Ruth vyučuje judaismus nastřední škole v Milken a její manžel, rabínReuven Fireston, je profesorem středověkýchžidovských a islámských studií na HebrewUnion College v Los Angeles. Mají dvasyny, Noama (17) a Amira (12). Reuvenovopůlroční studijní volno se rozhodli strávitv Káhiře, s cílem prohloubit své porozuměníarabskému myšlení a kultuře.24. ledna: Na startuAni tomu nemůžu uvěřit – skutečněsedíme v letadle do Káhiry!Lidé kolem nás mluví arabsky a mýmuším to zní tak tvrdě a nepříjemně. Přímofyzicky cítím tu širokou propast mezi námia doufám, že jsme se rozhodli dobře.Když Reuven poprvé přišel s nápadem,abychom jako rodina strávili půl rokuv Káhiře, zpočátku jsem váhala – ne, vlastnějsem to odmítala. Jaké by to bylo pro nás,pro Židy, žít v Káhiře – bylo by to bezpečné?A jaké by to bylo pro mě jako pro ženu? Protestovalajsem: „Napadá mě sto jiných míst,kde bych ten půlrok strávila radši.“ Ale kdyžjsem pochopila, jak je to důležité pro Reuvena,a uvědomila si, že by to mohla býtnaprosto jedinečná životní zkušenost, nakonecjsem souhlasila. Jak se blížil časodjezdu, začínalo se mě zmocňovat radostnéočekávání, i když jsem se toho zároveň stáleobávala – toho, že budu žít v zemi, která jetak cizí, tak vzdálená… a dokonce i nepřátelskámému světu. Jaké to bude, stát se součástíegyptské společnosti?Očekávám, že pro mě, jakožto Američankua Židovku, bude ze všeho nejtěžšívyrovnat se s tím, když uslyším nenávistnépoznámky o Izraeli a Židech. Většina Egypťanůpovažuje Izrael za nepřítele a přílišnerozlišují mezi „Izraelci“ a „Židy“. Asi sibudu muset vyslechnout leccos, co budenapadat mnohé z toho, čemu hluboce věřím.Jak budu reagovat? Když budu mlčet, budusi připadat jako zrádce? Jak Židé, tak nežidé,kteří pobývali v Káhiře, nám radili, abychomEgypťanům neříkali, že jsme Židé, kromětěch, kteří se stanou našimi blízkými přáteli.Nejde o naše fyzické bezpečí, ale spíš o to,abychom se vyhnuli nepřátelským reakcím,které by znatelně omezily naše možnostikomunikace a kontaktů s lidmi, a tudíži možnost je lépe poznat.25. ledna: První den v KáhiřeDnes ráno jsme nikam nespěchali. Vydalijsme se na procházku a průzkum po Maadi,jedné z nejzelenějších a nejklidnějších čtvrtíKáhiry. Posnídali jsme jako Egypťané – falafel(tady se mu říká taamija) a ful – doměkka uvařené a částečně rozmačkanéfazole fava v pita chlebu – v oblíbeném místnímkiosku. Pak jsme jeli taxíkem do Americkémezinárodní školy, kterou budou podobu našeho pobytu navštěvovat Noama Amir. Podél rušné „Ring Road“, která vedekolem celého města, se staví mnoho novýchbytových domů – klíčový prvek ve snazemagistrátu zajistit bydlení stále vzrůstajícípopulaci – dnes má Káhira osmnáct milionůobyvatel a jejich počet vzrůstá závratnýmtempem. Za izolovanými shluky budov je užjen rozpínavá, neobydlená poušť.27. lednaVčera večer se dvakrát stalo, že poté, cojsme na otázku „odkud jste“, odpověděli, žejsme „Američané“, lidé na nás dál naléhali:„Ale odkud jste skutečně, jaké jsou vašekořeny?“ Nevím, jestli to způsobila Reuvenovapalestinská hovorová arabština, jehosemitský vzhled nebo jména našich synů, aleněkteří lidé se s naší odpovědí „Američané“nechtějí spokojit.Muhamed, majitel internetové kavárny,do které chodíme, je k našim chlapcůmvelmi milý. Nemůžu si pomoct a pořád sesama sebe ptám, jestli by se choval stejně,kdyby věděl, že jsme Židé. Muhamed jemimochodem zdaleka nejčastější egyptskémužské jméno. Už rozlišujeme „Muhamedaz papírnictví“, „Muhameda z internetovékavárny“ a „Muhammeda z pekařství“.Je neuvěřitelné, jak srdeční a přátelštívšichni kolem jsou. Nikdo se nás nesnažípřemlouvat, abychom kupovali a kupovalia kupovali, jako když jsme Káhiru navštíviliJá a moje 23letá učitelka arabštiny Zajnapřed pěti lety. Sem tam se objeví nějaký žebrák,žena nebo dítě, kteří se nám snaží prodatbalíček papírových kapesníků, ale většinoujsou tu lidé pohodoví a vždy ochotní pomoct.A všichni nás maximálně podporují v našísnaze naučit se arabsky.1. únoraVčera večer si Noam asi hodinu povídals Adhamem a Hosnim, kteří pracují v recepcinašeho hotelu. Nevyhnutelně došlo i naotázku: „Jsi křesťan nebo muslim?“ Už se hona to ptali dříve, tehdy odpověděl jen, že věřív jednoho Boha. Včera večer jim řekl, že senerad baví o náboženství. Zdálo se, že jsouzklamaní, ale nenaléhali. Noam je rozpačitýa nesvůj z toho, že o sobě nemůže mluvitotevřeně. Tohle bylo pro nás pro všechnyzatím to nejtěžší.2. únoraJen pár dní poté, co Amir začal chodit doškoly, jeden z jeho spolužáků, Zijad, jejpozval na oslavu konce prvního semestru.Zijad žije v Heliopolisu, velké káhirsképředměstské čtvrti, velmi oblíbené u egyptskéelity. Když jsme si pro Amira v jedenácthodin večer přijeli, Zijadova matka, původemz Libanonu, nás pozvala dovnitř. Ocitlijsme se v nablýskaném a luxusně zařízenémobývacím pokoji s výhledem na Heliopolisz výše 13. patra.Naše krátká návštěva byla velmi zajímavá.Ukázalo se, že Zijadův otec Ahmad jePalestinec, pocházející z Jeruzaléma. Opustilměsto se svojí rodinou jako šestiletý v roce➤8Únor 20071