č.5 - Maskil

téma➤1948. Někteří členové jeho rozvětvenérodiny dosud v Jeruzalémě žijí – uvnitř„zelené linie“, jak Ahmad zdůrazňovala naznačoval tak, že jeho domov leží naúzemí dnešního Izraele, a že on, jakožtoPalestinec, se tam nikdy nebude moct vrátit.Ahmad vlastní v Káhiře několik obchodůs oděvy a soudě podle jejich přepychovéhobytu a toho, že Zijad má vlastního koněv módním Heliopolis Clubu, se jejich rodinědaří dobře. Přesto nám jeho žena řekla, žeAhmad v Egyptě trpí, protože Palestinci jsouv Egyptě považováni za nepříliš spolehlivoua destabilizující skupinu, jakousi pátoukolonu – názor, podepřený faktem, že v roce1970 Palestinci v Jordánsku rozpoutali revoluci,která málem svrhla vládu; a tím, žev roce 1974 Palestinci způsobili narušeníkřehké rovnováhy mezi jednotlivými denominacemiv Libanonu a přispěli tak k vypuknutíobčanské války, která trvala patnáct leta přinesla desítky tisíc mrtvých. Podobně sena Palestince dívají po celém Střednímvýchodě. Arabové obecně sice podporujíPalestince v jejich boji za samostatný palestinskýstát, ale zároveň s nimi ve svých vlastníchzemích často jednají jako s občanydruhé třídy.Moc jsem toužila po tom, abych mohlaAhmadovi říct, že jsme Židé a že i když podporujiStát Izrael, hluboce mě znepokojujeutrpení palestinského lidu. Kdybychom sitak bývali mohli otevřeně a upřímně pohovořito tom, čím prošla jeho rodina. A přitomjsem si uvědomovala, že se nesmím přílišvyptávat. Párkrát se stalo, že jsem se popoložení nějaké otázky musela rychle stáhnout.Například, když jsem se Ahmadazeptala, ze které části Jeruzaléma pochází,odpověděl také otázkou: „Byla jste někdyv Izraeli?“ „Moji přátelé tam byli a říkali, žeje to velmi krásné město,“ řekla jsem, anižbych vysloveně lhala, ale vyhýbajíc se úplnémuodhalení.8. únoraPo týdenním hledání jsme našli skvělýbyt ve čtvrti „Staré Maadi“, daleko od hlučnéhocentra Káhiry a jen deset minut pěškyod Nilu. Maadi znamená „přístaviště přívozů“.Očividně dodnes existující přístavištěv Maadi bylo kdysi dominantou města.Bydlíme jen dva bloky od velkého, rušnéhonáměstí Midan al-Ma-hatta. Pětkrátdenně slýcháme volání k modlitbě z mešityna náměstí. Hlavní ulici, Road Nine, lemujímalá tržiště a obchůdky, z nichž mnohé zavírajíaž v časných ranních hodinách. VětšinaNádvoří mešity Al-Azhar: většina egyptských žen stále nosí hidžábmajitelů mluví částečně anglicky, stejně takjako francouzsky a německy (v této čtvrtižije mnoho cizinců). Jsou velmi přátelštía těší je, když se snažíme mluvit arabsky.Náš dům je jen pár bloků od místní synagogy,v níž se, jak nám bylo řečeno, nekonajípravidelné týdenní bohoslužby, ale v roce2005 byla po dlouhých letech otevřena naVysoké svátky.V Maadi neexistují semafory a dokonceani dopravní značky, a řidiči jsou nuceni jezditv menších uličkách pomaleji a často troubit,aby ostatní varovali, že se blíží ke křižovatcenebo že chtějí předjíždět. Je v tomurčitý systém – kratší nebo delší zatroubení– i když já jsem se v něm nikdy úplněnezorientovala.Beru třikrát týdně soukromé hodiny arabštiny.Moje učitelka, Zajna, je ve svých 23letech dost mladá na to, aby mohla být mojídcerou! Ráda mluvím arabsky. Mahabba,žena, která nám pomáhá s úklidem, jevlastně mojí druhou učitelkou. Chodí dvakráttýdně a vždy si tři čtvrtě hodiny povídámeu šálku čaje.13. únoraVčera s sebou Mahabba přinesla plnýhrnec jídla. „Musíte ochutnat egyptské jídlo.Udělala jsem vám mahši,“ řekla nadšeně.Mahši obnáší nejrůznější druhy plněné zeleninya patří k nejoblíbenějším místním jídlům.Mahabba připravila plněné zelí – malézelné závitky velikosti plněných vinnýchlistů, plněné směsí rýže, rajčatové omáčky,sekané cibule, petržele, kopru a koriandru.Bylo to vynikající. Mahabba se nabídla, žemě naučí připravovat mahši a další místníspeciality. Její nabídku jsem ráda přijala.Čtu teď knihu od Margaret K. NydellovéUnderstanding Arabs (Porozumět Arabům).Pomáhá mi to vidět naše zkušenosti v širšímkontextu. Tak například v arabském světělidé očekávají od svých přátel, že se jimbudou snažit pomáhat a prokazovat jim laskavosti,jak jen mohou. Dokonce i kdyžmáte pocit, že nejste v určité situaci schopnipomoci, očekává se od vás, že svou pomocnabídnete. I když u cizích lidí se toho neočekávátolik, obecně se tu lidé snaží navzájemsi pomáhat víc, než je zvykem ve Spojenýchstátech. Když se někoho na ulici zeptám nacestu, většinou mě doprovodí, aby se ujistil,že se dostanu tam, kam potřebuji. Jedinounevýhodou tohoto národního zvyku je to, ženemůžete nikomu říct ne. Výsledkem pak je,že vám lidé vždy slíbí pomoc, ale neznamenáto vždy, že se jí skutečně dočkáte.22. únoraVzpomínám si, jak jsem si během letu doEgypta představovala, jak chodím po ulicíchplných arabských mužů, žen a dětí, a mělajsem z toho nepříjemný pocit v žaludku. Nicméněod okamžiku, kdy jsme sem přijeli,jsou moje zkušenosti tak dobré, že mojepocity vůči lidem, které potkávám, jsouvelmi srdečné. Je zajímavé, jak odlišná jeskutečnost od toho, co jsem si dřív představovala,a jak osobní zkušenost dokáže změnitpohled člověka na celý národ.K tomu, že se zde cítím tak dobře, určitěznačnou měrou přispívá fakt, že žiju v maléčtvrti, kde potkávám denně ty samé přátelskélidi. Majitelé obchodů si mě pamatují,často mě oslovují jménem a jsou vždyochotni si popovídat. Chlapci oblečenív dlouhých galabijích projíždějí ulicemi na➤Švat 57679