➤ Rakouský kancléř DOLLFUSS se zesvého vítězství dlouho netěšil a nezachránilho ani Bennito MUSSOLINI. V červenci1934 padl za oběť diletanské revoltě rakouských„NAZI“ . Když byl v kancléřství smrtelněpostřelen, komentoval to později druhýmuž Třetí říše Herrmann Göring slovy: „Animířit ti blbci neumějí.“ Hnědá bojůvkanechala „svého“ kancléře vykrvácet jako podsvinče– bez pomoci, bez rány z milosti.Revolta byla potlačena ještě téhož dnea následky represe byly opět nemilosrdné.Rozsudky smrti. Trapné na věci bylo, že vrahembyl československý státní příslušník OttoPLANETTA. Náš vyslanec ve Vídni (a nášvzdálený příbuzný), hrabě „Franci“DOHALSKÝ, musel vzít na sebe tu ostudua doprovázet Planettu k šibenici. Dolfussůvnástupce, kancléř Kurt SCHUSCHNIGG, sesnažil s pomocí Vatikánu a Mussoliniho Itálie(jakož i tvrdé katolické linie) udržet rakouskousamostatnost. Bylo to ale beznadějné,protože v zemi už propukala drobná, leč permanentníguerilla, země byla infikovánanacismem a tištěna německým hospodářskýmtlakem. Sousedé, včetně Československa, anizápadní demokracie Rakousku žádnou pomocneposkytli. Hitlerovi byla ponechána ve všemvolná ruka. Bylo to tak i při remilitarizaciPorýní (první facka do tváře Západu), při přípravěobsazení Sárska, při obludném zbrojenía nelegálním zvětšování Wehrmachtu, přizavraždění jugoslávského krále Alexandraa francouzského premiéra Barthoua, při zřízeníprvních koncentračních táborů v Dachaua Sachsenhausenu, ale i při vyhlášení Norimberskýchzákonů, které stavěly Židy MIMOPRÁVO a míšence (zatím) VEDLE PRÁVA.To v podstatě dávalo každému možnost, že sise Židem může dělat, co chce. Vźdyť to bylazákonem označená ŠKODNÁ. Mohl se muzničit obchod, vybrat byt, odkudkoliv hovyhodit, vykopat, vymlátit – vždyť vinen bylvždy Žid. A už proudil ŽIDOVSKÝMAJETEK do árijských rukou a na árijskákonta v rámci OČISTY VLASTI. Židům byloZAKÁZÁNO sedat na lavičky v parku, navštěvovatbiografy, divadla, koncerty, vozit sev tramvajích mimo plošiny posledníhovagónu (ale nesedat si!) a totéž ve vlacích.Zákazů neustále přibývalo. Kdo proti tomuprotestoval, byl veřejně vyhlášen co BÍLÝŽID a záhy zmizel za účelem převýchovy dokoncentráku. Brzy si TI OSTATNÍ zvykli,nehledě k tomu, že po Židech se tak krásněuprazdňovaly byty, obchody, továrničky,místa v bankách, v novinách a časopisech,v lékařských ordinacích, advokátních a realitníchkancelářích, zkrátka všude, kam okopohlédlo. Stačilo mít jenom průkaz árijce(Ariernachweiss) a dobrou pověst u domovní,místní, obvodní, městské a krajské organizaceNSDAP. (Nepřipomíná nám to cosi?) Mnohý,přemnohý sen se tak naplnil. Rychle a bezpečně…Copak by tohle mohla splnit tanemožná PARLAMENTNÍ DEMOKRA-CIE? Zde jasně vidíte, čemu všemu bránilobludný ŽID, ten NEPŘÍTEL LIDSTVA! Tenznásilňovatel árijských panen!Rakousko bylo očarováno tím, co „TENADOLF DOKÁZAL V TAK KRÁTKÉMČASE“. Stejně byly očarovány našeSUDETY úpějící pod cizáckým jhem špinavých,nepořádných a tudíž nekulturníchČechů (mimochodem čistotě a pořádku jsmedodnes něco dlužní). Všude, kde mateřštinoubyla němčina, se toužilo, aby už KONEČNĚNÁŠ ADOLF PŘIŠEL a udělal nášÁRIJSKÝ POŘÁDEK a dal nám vše, co sineprávem přivlastnili cizáci – hlavně ŽIDÉ!Pak se rozhostí všude klid a mír a to naTISÍC LET. Nic nás pak nepřemůže – aniAnglie, Francie či USA, kde všude financemia mocí vládnou Židé. Adolf s nimizatočí a my mu pomůžeme. Odměna pakbude sladká a hojná.„Anšluss“ Rakouska k Německuv březnu 1938 proběhl hladce a bez závad –jen s trochou potřebného tlaku naSchuschnigga. Toho dáme zavřít, stejně jakopolicejního prezidenta Schobera, který má,ještě z předválečných dob, v šuplíku jakésidoklady na mladého pana Hitlera, o jeho různýchšvindlech a dluzích z dob, kdy seslušně zaopatřen flákal po Vídni.◗ Ilustrace: Lucie LomováČeši, Němci, Židé: Cizí sousedé?Projekt v rámci Theodor-Heuss-Kolleg Nadace Roberta BoscheHledáme zainteresované účastníkyVe dnech 25.–30. března 2007 se v Praze uskuteční projekt, jehož cílem je umožnit setkání patnácti mladýchpotomků sudetských Němců, Čechů žijících v bývalých Sudetech, a lidí přeživších holocaust (pět účastníků z každéskupiny), a uvést je během čtyřdenního intenzivního programu v podnětný dialog o společné minulosti, současnýchvztazích i budoucích perspektivách v rámci spolupráce v Evropské unii. Podněty k diskuzi a zamyšlení naleznouúčastníci při sdílení rodinných příběhů, v rozhovorech s dobovými svědky a prostřednictvím besed a exkurzí do místse společnou historií i budoucností (např. Židovská obec v Praze, Terezín, Collegium Bohemicum v Ústí nad Labem,Zastoupení Evropského parlamentu v Praze). Projekt probíhá mj. za podpory Theodor-Heuss-Kolleg Nadace RobertaBosche, American Joint Distribution Committee, Česko-německého fondu budoucnosti, Židovské obce Prahaa Prager Zeitung a hlavní organizační tým tvoří čeští a němečtí studenti.Účastnit se mohou mladí lidé ve věku přibližně 19–25 let s dobrou znalostí němčiny, kteří mají díky svým předkůmosobní vztah ke společné historii anebo se touto tématikou aktivně zabývají. Výběr účastníků proběhnena základě vyhodnocení esejí v německém jazyce k dané tématice, které vyhodnotí nezávislá porota, a jež mohouzájemci zaslat do 13. února 2007 na adresu: ausschreibungdtj@yahoo.de.Podrobné znění zadání esejí a více informací k projektu lze rovněž získat na výše zmíněnéemailové adrese.Organizátoři se těší na zajímavé příspěvky a na vaši účast.14Únor 2007
témaSPRAVEDLNOST PRO TŘETÍ GENERACIčást IIPokračování ze str. 4Špály k Babičce Boženy Němcové dokládáautorův vřelý vztah k národní české literatuře“,jež se objevily v odborných posudcíchpracovníků pražské NG jako zdůvodněnínávrhu na prohlášení, nebylo možné mnohověcného namítat, a ve sporu o důvodnost prohlášenítedy nakonec stálo tvrzení proti tvrzení.Domnívám se, že zde naznačené příkladyvelmi dobře ukazují, že pražskéŽidovské muzeum je v otázce uplatňování restitučníchnároků vždy na straně spravedlivéhořešení a skutečné nápravy křivd.Existují některé archivní prameny,které jsou v případě restitučního sporupovažovány za nezpochybnitelné?Jak jsem již zmínila, v Židovskémmuzeu klademe velký důraz na průzkumprovenience vlastních sbírkových předmětů.Například v případě Sbírky vizuálníhoumění jsme již před lety elektronicky zpracovaliúdaje o původních vlastnících uměleckýchděl, které bylo možné vyčíst z tzv.německého katalogu (jedná se o katalog sbírekz období existence Ústředního židovskéhomuzea, tj. z let 1942–1945, kdy bylpříliv předmětů do muzea největší). Podlemého odhadu je zhruba u třetiny děl, kterájsou dnes spravována v rámci Sbírky vizuálníhoumění a která byla do muzejních sbírekzařazena během války, možné podle záznamův německém katalogu zjistit původníhovlastníka věci podle záznamu transportníhočísla. Tento údaj je v případěuměleckých předmětů v podstatě jedinýmspolehlivým údajem pro ověření vlastnictvídíla před jeho konfiskací. Pokud vím,obdobný, velmi rozsáhlý a časově náročnýprůzkum provenience prováděný předevšímna základě vlastnických záznamů v kniháchprobíhá již několik let také ve fondu knihovnymuzea.Dnes už se také málo ví, že v roce 1946vycházely na stránkách Věstníku ŽNO napokračování jmenné seznamy původníchmajitelů předmětů, jež se v té době nacházelyve sbírkách muzea. Tyto jmennéseznamy byly sestavovány právě na základětransportních čísel původních vlastníkůzaznamenaných v německém katalogu.Židovské muzeum v Praze bylo také jednouz mála institucí, které bez problémů restituovalypředměty již na základě prvního restitučníhozákona z roku 1946. Tedy bez problémůaž do komunistického převratuv roce 1948. Po něm už restituce začalyváznout, až nakonec zcela ustaly. Z vůlenadřízených orgánů naopak nastal odlivpředmětů do sbírek jiných, státem vlastněnýchinstitucí, jemuž se muzeum nemohlonijak bránit.Když se na muzeum obrátí žadatels dotazem, jak vypadá interní proces„zpracování“ jeho „zakázky“?V případě, že se na nás obrátí žadatels prosbou o pomoc při hledání konkrétníchděl nebo s dotazem, zda se v našich sbírkáchnenacházejí díla, jež byla konfiskovánaz majetku určité konkrétní osoby (v tomtopřípadě je vždy dobré sdělit plné jménoosoby a datum narození, popřípadě dalšízákladní údaje napomáhající jasné identifikaci),jsme, pokud jde o malbu, kresbu, grafikua plastiku, schopni odpovědět v podstatěobratem. Zároveň ovšem všechnyžadatele upozorňujeme, aby pátrali i v jinýchinstitucích a archivech, protože do sbírekŽidovského muzea v Praze se během válkydostal pouze nepatrný zlomek konfiskovanýchuměleckých děl z majetku individuálníchvlastníků. Jednalo se téměř výhradněo předměty, které vybrali pracovníci Ústředníhožidovského muzea v letech 1942–1945ze skladišť pražské Treuhandstelle, kamvplýval pouze majetek po osobách deportovanýchz území tzv. Oberlandratu Prag (tj.Prahy a nejbližšího okolí) do Lodže a Terezína.Měl-li někdo poslední bydliště předtransportem například v Plzni, Hradci Královéči jinde na území protektorátu mimoPrahu, je vysoce nepravděpodobné, že sejeho majetek ocitl ve skladišti, kam měli přístuppracovníci Židovského muzea a tudížnásledně v muzejních sbírkách (jednalo seo vybrané sklady pražské Treuhandstelle,která byla zvláštním oddělením pražskéžidovské obce – tehdy Židovské radystarších – a která jako všechny židovskéinstituce a záležitosti spadala pod přímousupervizi tzv. Ústředny pro židovské vystěhovalectví).Dále je třeba mít na paměti fakt,že zdaleka ne všechen majetek z bytů, kterýbyli deportovaní lidé nuceni odevzdat, skončilve skladištích Treuhandstelle, a zdalekane všechny předměty, které se tam přeci jendostaly, mohly být vybrány k začlenění dosbírek muzea. V pražském Židovskémmuzeu dnes rozhodně nelze hledat nábytek,koberce, porcelán, sklo, šperky apod. Tytopředměty náležející do oblasti uměleckéhořemesla byly většinou distribuovány jinam(například na vybavení bytů tzv. „válečnýchpoškozenců“ nebo do obchodů, které bylypřímo licencovány pro odprodej konfiskovanýchuměleckých předmětů – např. Andrév dnešní Havířské ulici, Vollmer na Staroměstskémnáměstí nebo po jistou dobu třebaaukční dům Kaul & Benz v Celetné).Konečně i většina uměleckých předmětů,které nebyly vysloveně judaikální povahynebo nemohly být například zařazeny dokategorie tzv. „zvrhlého umění“ se domuzea nedostala.Pokud jde o mechanismus posuzovánížádostí o vydání předmětů, které byly jednoznačněidentifikovány v muzejních sbírkách,ve zkratce lze říci, že každou takovoutožádostí se zabývá nejprve Restituční komiseŽidovského muzea. Členy této komise jsoutaké odborní pracovníci, kteří shromáždíveškerou dostupnou dokumentaci k proveniencipředmětů a komisi s touto dokumentacíseznámí. Komise také posoudí, zda žadateldostatečně doložil oprávněnost svého nárokua shledá-li žádost důvodnou a dostatečnědoloženou, vydá stanovisko, které pakpostoupí Správní radě muzea, jež má pravomocrozhodnout o vydání. Součástí celéhoprocesu je také roční ochranná lhůta, kterámusí uplynout ode dne, kdy je zveřejněnodoručení žádosti o vydání konkrétních předmětůs jejich seznamem. Smyslem této lhůtyje učinit maximum proto, aby se mohli přihlásitpřípadní další žadatelé, kteří by mohlivznést nárok na vydání téže věci. Pokud seběhem této roční lhůty od zveřejnění nikdodalší nepřihlásí, má se za to, že žadatel,jehož nárok byl již uznán, je jedinou oprávněnouosobou. Pokud je žadatelem původnívlastník věci, tato roční lhůta samozřejměodpadá. Je-li žadatelů více, nabývají vydanévěci společně a nerozdílně. Podmínky prouplatnění nároku na vydání a mechanismusposuzování oprávněnosti jsou podrobněpopsány na internetových stránkách muzeana adrese www.jewishmuseum.cz.◗ S kurátorkou Sbírky vizuálního uměníŽidovského muzea v Praze hovořilMilan KALINAPokračování rozhovoru v březnovém čísle.Švat 576715