č.5 - Maskil

vzpomínkyDIVADLO ZA OPONOU ŽIVOTAPo dřevěných schodech starých kasáren z dob Marie Terezie stoupá skupinalidí. Všichni se těší na vzácný zážitek. Dostali totiž lístek do divadla.Jsme v terezínskémghettu v roce1944. V malém sálkuvelikosti školní třídyse bude hrát GogolovaŽenitba. Pryčjsou časy, kdy sev ghettu hrálo divadlona půdách a vesklepích tajně, aby seRežisér Gustav Schorsch Němci nic nedozvěděli.Dnes je divadloa jiné kulturní události zcela oficiální a jeřízeno oddělením, které dostalo vznešenýnázev Freizeitgestaltung, což znamenátvorba volného času. Zní to jako krutý vtip,jenže Němci po jiném rozhodnutí (též vznešeněznějícím) Endlösung, tedy konečnémřešení, si řekli, proč jim ještě nedovolit trochuzábavy, a povolili takřka veškerou kulturníčinnost. A tak byly hudba, divadlo,kabaret i přednášky celkem bez problémůpovolovány; ještě se tím nakonec pochlubiliMezinárodnímu červenému kříži, kterýposlal do ghetta komisi. Ta si poslušně prohlédlajen to, co jí táborové vedení ukázalo,a po jejím odjezdu se mohlo v klidu pokračovatv dalším vraždění.Vraťme se však do našeho divadélka. Jsoutam jenom dřevěné lavice, opona je sešitá zestarých prostěradel. Místo reflektorů jsou jenžárovky v plechovém kornoutu. Dekorace jevyrobená z dřevěného odpadu, z latí a prken,k tomu staré secesní deky a záclony – a starýruský interiér je na světě. Vytvořil ho skvělýdivadelní architekt František Zelenka. Postaralse také o kostýmy, které vykouzlil ze starýchuniforem i dámského a pánského oblečení,které se našlo ve skladech zabavenýchsvršků pocházejících z nesčetných trans-Snad nejznámějším terezínským představením se staladětská opera Brundibár; scénu rovněž navrhl FrantišekZelenkaportů. Tím vznikla také jejich nadčasovost,kterou nebylo třeba uměle hledat. O divadelníchdílnách přirozeně nebyla řeč. Všechnose vyrobilo na koleně, ve volném čase.Herci jsou lidé všech profesí. Jenom několikz nás mělo zkušenosti z amatérského neboškolního divadla. Vznik našeho představenínebyl věru lehký. Zkoušet se dalo pouze večerpo práci, a ta trvala v Terezíně deset hodindenně. Zkušebnou byl prázdný nepoužívanýsklep. Režisérem představení byl GustavSchorsch, absolvent konzervatoře a asistentrežie v Národním divadle, tedy jediný profesionál.Schorsch byl velký perfekcionista. Vyžadovalna zkouškách maximální soustředěnía také přesnost. Na zkouškách je možné hledat,ale když je scéna nazkoušená, musí vše dokonalefungovat. Skoro všichni herci byli mladí.Jenom mládí mohlo tennápor vydržet. Mládía ohromné nadšení. Popráci ještě několikhodin zkoušek. Strava?Raději obraťme list.Odpočinek? Jaký asi jeodpočinek na pryčnáchv hromadných ubytovnách– muži zvlášť,Autor scény František ženy zvlášť a ještěZelenkak tomu transporty. Ano,transporty do neznáma,které v poslední době odjíždějí dost často,a nikdo se neptá, jestli se zrovna nezkouší nováhra. Asi je to tak, že divadlo má úžasnou vnitřnísílu. Sílu virtuálního světa, kam Třetí říšenemůže. Náš sálek je plný k prasknutí a oponase může otevřít.Stál jsem na tom jevišťátku, a proto můžuvyprávět. Byl to nádherný pocit, ale dá setěžko popsat. Jeviště a hlediště dýchalostejný vzduch, mělo stejný tep srdce, žilostejný život. Život? Byl to ještě život? Titolidé ztratili své zaměstnání, jejich rodinybyly roztrženy. Staří lidé neměli šanci přežít.Zdravotnictví bylo nulové. Žádná nemocnice,spousta lékařů, ale žádné léky. Samozřejměpři té bídné stravě a nulové hygieněbyla ohromná úmrtnost. Dominoval hlad –ukrutný hlad, ale to nejhorší byl zítřek.Zkuste si představit život bez budoucnosti.Žili jsme všichni v hrozném prázdnu, kdePlakát k představení Gogolovy Ženitbynikdo nevěděl, co přijde. Odříznutí od rozhlasu,od novin, od veškerých zpráv o průběhuválky. Byla tu jen šeptanda. Prý se staloto a to. Kdo to řekl? No, jeden tam a tam. Aledruhý řekl něco jiného!? Ale ta válka přecemusí jednou skončit! To jistě, ale dočkámese? A co udělají Němci? Dají nám bochníkchleba a jízdenku na vlak? Ba ne, ten konecnebude žádná idylka.A proto hlediště dýchá jen přítomnostía směje se s Gogolem těm směšným loutkámz carského samoděržaví. Směje se těm bezradnýmhlupákům, kteří žijí ve vzduchoprázdnuněkde v hloubi té veliké nepochopitelnéRusi. Publikům ví stejně jako herci, ženení žádné východisko. Chápou Gogola jakosoučasníka. Reagují, abych tak řekl, unisono.Divadlo přestává být divadlem. Protožejeviště i hlediště patří ke stejnému cirkusu.Cirkusu smrti.Nikde už nemůže, doufám, vzniknoutpodobné divadlo. Když se mě někdo zeptá,jestli si myslím, že to naše divadlo bylodobré, tak musím odpovědět, že nevím. Bylijsme asi poctiví a osvícení amatéři. To mluvímeo formě. Ale o formu tu vůbec nešlo.Naše divadlo nebyla společenská událost.Šlo pouze o obsah, o sdělení, o uvědoměnísi, že jsme stále ještě lidé a že žijeme. Divadloa život se na chvíli propojily, čas usnula my jsme společně prožili to nejkrásnějšía nejhroznější divadlo na světě. Divadlopravdy. Pravdy života a smrti.◗ Jan FISCHERFoto: www.sharat.co.il, www.chgs.umn.edu,www.brekeleyrep.orgŠvat 576711