č.5 - Maskil

téma➤zákona uznány, se v mnohých případechneměli možnost dožít konce války, natož paksoučasných pokusů o nápravu majetkovýchkřivd spáchaných v jejím průběhu a těsněpřed ní. V důsledku tohoto fatálního nepochopenísituace, kterou by měl zákon pomociřešit, tak dochází ke smutným paradoxům,kdy se některé rodiny nemohou úspěšně hlásito vydání majetku, jenž byl sice prokazatelněidentifikován, avšak nadále zůstáváv držení různých, především státních, institucí.Toto je například případ torza sbírkyRicharda Poppera, jejíž díla se dosud nacházejíve fondech pražské Národní galerie,zatímco rodina se již léta marně snaží byť jeno vydání soupisu v NG dosud identifikovanýchděl, která do sbírky kdysi patřila.Předpokládejme, že se podaří určitýhledaný předmět identifikovat, víme,kde se nalézá a žadatel patří dookruhu oprávněných osob, jak jsouv zákoně určeny. Pak snad už nicnemůže restituční proces komplikovata žadateli bude požadovaná věc bezdalších průtahů vydána. Je tomu tak?Za důsledek nedostatečnosti současnýchprávních úprav, v jejichž rámci je možnéřešit restituce uměleckých děl, považuji takéfakt, že i v případech, kdy se na konci častovelmi složitého a zdlouhavého pátrání podaříidentifikovat jak umělecké předměty, takjejich potenciálního oprávněného restituenta(nutno podotknout, že takto šťastné případynejsou až tak časté), nemusí k fyzickémuvydání díla oprávněné osobě přesto vůbecdojít. Stává se to například v případech, kdyje předmět restituce, často na návrh vydávajícíinstituce (!), ještě před vlastním vydáním(avšak prokazatelně až po uplatnění restitučníhonároku, či přímo v souvislosti s ním)navržen na prohlášení kulturní památkou,přičemž restituující oprávněná osoba nežijetrvale na území České republiky. V těchtosituacích sice není novému nabyvateli vlastnicképrávo přímo upíráno, avšak uplatněnímochranného režimu kulturní památkydochází ze strany státu k jeho značnémuomezení, neboť nabyvatel například nemůžepamátku trvale vyvézt na místo svého trvaléhopobytu a prakticky vzato mu zbývajípouze dvě možnosti: buď restituované umělecképředměty dlouhodobě deponujeu některé z tuzemských sbírkotvorných institucí(či kdekoli jinde na území ČR), nebo jeprodá například prostřednictvím některéhoze zdejších aukčních domů, ovšem opět bezmožnosti získání povolení trvalého vývozu,což může v určitých případechpoměrně zmenšitpotenciální okruhzájemců o koupi dílaa současně také dostivýznamně ovlivnit výtěžekz jeho prodeje.K řešení podobnýchproblémů, které vznikajíze zřejmého střetuzájmů a možnosti souběžnéhouplatňovánínejméně dvou dalšíchzákonů (zákon číslo20/1987 Sb. o státnípamátkové péči, zákon71/1994 Sb. ve zněnípozdějších předpisů),jež ovšem s výše popsanýmipřípady restitucínepočítají, by přitomstačilo inspirovat senapříklad v SRN čiRakousku, kde máúplné a dokonalé naplněnífyzické restitucepřednost před zájmystátu promítanými dozákonů o ochraně kulturníhodědictví země.Můžete se zmínit o tom, jak je natento problém nahlíženo v Židovskémmuzeu v Praze?Pokud jde o Židovské muzeum v Praze,které je od října 1994 nestátní organizací,jeho přístup k restitucím se od řady institucív rukou státu či pod správou krajů, města obcí liší. Přestože statut nestátní organizaceje samozřejmě nezbavuje povinnostivycházet ve všech ohledech z platnýchnorem českého právního řádu, muzeum se,pokud jde např. o zákon 212/2000 Sb.,nemusí omezovat pouze na důsledné naplňovánízákonem uložených povinností. VedeníŽidovského muzea si od počátku (tj. od roku1994) uvědomuje závazek tohoto svéhovýsadního postavení a v otázce restitucí seproto snaží o maximálně vstřícný přístupk žadatelům. Od doby, kdy vstoupil v platnostshora citovaný zákon 212/2000 Sb., taknapříklad vždy odmítalo jakékoli časovéomezení pro uplatňování restitučníchnároků. Svoji vstřícnost projevuje muzeumtaké tím, že při posuzování oprávněnosti restitučníchnároků se neomezuje pouze napůvodní majitele předmětů a jejich potomkyv přímé linii, ale v případech, kde žádníC. Vogl, Portrét muže, 1845, olej na plátně, 65,5 x 52 cm. Původně majetekrodiny dr. Emanuela Herrmanna. Byl vydán dědicům po paní Margit Herrmannovév roce 2006.přímí potomci prokazatelně neexistují, jepřipraveno za podmínek řádně doloženéhonároku vydat předměty i dalším, nepřímýmpotomkům (toto je například případ tzv. Freundovysbírky, která má být v brzké doběvydána potomkům sestry původního vlastníkažijícím v USA).Existují ovšem i okolnosti, které muzeumi přes veškeré úsilí o spravedlivou nápravuzpůsobených křivd ovlivnit nemůže. Tak tomubylo například v případě prohlášení 13 dělFreundovy sbírky kulturní památkou. Došlok němu na návrh, který u příslušného odboruMK ČR podala Národní galerie v Praze krátcepředtím, než dotčená díla vrátila Židovskémumuzeu v Praze jako majetek, který byl dojejích sbírek převeden po zestátnění muzeakomunisty (k tomuto převodu došlo v roce1950 s odůvodněním, že jde o úhradu státníchpohledávek za období národní správy). Proti –podle našeho názoru nedostatečně doloženémunávrhu – podalo Židovské muzeumv zákonné lhůtě odvolání a následně takéžalobu, kterou ovšem nakonec soud vyššíinstance zamítl jako nedostatečně odůvodněnou.V této souvislosti je ovšem třeba říci, žeproti argumentům typu „ilustrace VáclavaPokračování na str. 15Švat 57675