Renato Mambor

Neobvykle právě v ekcentrickém kruhovém pohybu a mno-které by mohlo uklidnit a utěšit trýzeň těla, nedívají se dolůsmyslové podněty a čas od času se otevírá a naznačuje takvzniklé o dvacet let později, v níž myšlenka odrazu od něčehohosměrovosti zkřížených pohledů, které trasa výstavy uvádína trivialitu věcí světských, ale hledí k horizontu (jak nazna-nové možnosti.jiného se stává nejenom viditelnou a tedy myslitelnou, ale jedo pohybu spojujíc tak dílo, prostor a návštěvníky, zazníváčuje titul jedné z instlací na výstavě Všichni v jedné rovině),také uvedena do vztahu se světem. Znovu se tu opakuje De-ještě dynamika Pozorovatele, užívaná Mamborem od deva-k průchodu v prostoru a v čase, kde už svět není bičování aMambor vytvořil velmi široký repertoár postav, a ty všechnyriddova “odcizenost cizince”, o níž jsme již dříve mluvili,desátých let, která se soustředí na detaily, aby se cítila býtizolace, ale jak by se líbilo Waltu Witmanovi, jsou to “obrazyodkazují ke konceptuálnímu univerzu, které neinterpretujesoučástí vesmíru, která zklidňuje myšlenky, aby zintenzivnilajara v květu s čerstvými a sladkými rostlinami pod nohama”rozdíly jako protiklady dominance a submisivity, ale naopakA v podstatě je to tato myšlenka, která inspiruje také Sběra-naslouchání vnějšku i vnitřímu já, které vychází z pramene,nebo jak napsal William Blake je: “Vidět svět v zrníčku písku/přináší možnost přemýšlet o rozdílech v horizontu, který ne-tele deště, kteří se účastní divadla života, který plyne, a přijí-aby šlo proti proudu.A nebe v rozkvetlém poli/ Držet nekonečno v dlani tvé ruky/ Jeimplikuje nadřízenost a podřízenost a v němž je koncipovánmání energie, která se neustále obnovuje a nabývá tak novéto věčnost v jedné hodině.”vesmír diverzifikovaný, ne hierarchizovaný. Respek a pozná-formy jak z nebe, tak ze země. Rumi, mystik žijící ve 13. stole-Mambor tak přesahuje základní zásady západní estetiky, kte-ní autonomie, rozlišnosti a stejnosti a jejich poznání jsou taktí, definuje autentickou formu lidského života jako “cestu bezré vidí ve schopnosti pozorování objektu, v možnosti danéSnaha dostat se do výchozího bodu znamená pro Mamborapředpoklady pro jejich vlastní evoluci: polarita se trasformujenohou”, pomalé přecházení od materiálního ke spirituálnímu,dílu získávat celý vějíř interpretací. Pro Mambora naopak kopět získat nulový bod ticha (nebo prázdnoty meditace, kama obohacuje se právě díky souvislostem a komunikaci, kterékteré se završí krok za krokem s tím, jak se nabyté zkušenostivýměně mezi pozorovatelem a dílem dochází v kruhu, v obouse mu podařilo dojít v cyklu statistických lidí nebo v cyklu Ko-jsou završeny další polaritou. Tak je tomu například v insta-a znalosti mění v moudrost. Podle Rumiho v jistém okamžikusměrech, díky nimž také dílo pozoruje diváka a vzbuzuje vpie z počátku šedesátých let).Tento bod neznamená nepří-laci nazvané Neměnný stín, která představuje sérii sochař-skořápka těla, jako semeno zvlhčené vodou pukne, aby vzklí-něm nové interpretace sebe samého a vyvolává z toho logic-tomnost hluku nebo prostoru, ale spíše naslouchání jinému,ských objektů složených z bílého modelu, k nimž je přisunutčilo, není už schopné obsáhnout podstatu ve svém vnitřku aky vyplývající změny.světu, který nás obklopuje určitým způsobem a který rovněžnakloněný černý model, který téměř vytváří stín. Je to obtížněotevře se, aby se v souladu s božským duchem osvobodilo aNechat se pozorovat dílem znamená pro Mambora odstranit zmá přesný obraz ve vesmírném prostoru: vesmírný bod nula,přijatelné, ale existující zdvojení, které má sugerovat jednotuponořilo se na dno nejširšího nekonečného oceánu. Tak po-něj vše to, co subjektivně nechá mizet z dohledu souvislost sebod naší gravitace, tento individuální a zaroveň univerzálníkomplexnosti v jejích vlastních extrémech: nehybné tělo a stínstava sběratele, který nezadrží déšť , ale předává ho zemi, sevším, s formou poznání, která má své kořeny v cítění světa,bod, který definuje také etický postoj a který, jak bylo řečenojsou v tom samém okamžiku na tom samém místě, hraniceotvírá a stává se nositelem životní energie, nádobou spojujícíale znamená to také pokus poučit se z nejvyšší ctnosti býtna začátku, není odvoditelný pomocí jediné teze, ale pomocímezi vnějším a vnitřním, snem a realitou jsou vzájemně smí-nebe a zemi, tichým svědkem kruhového životního cyklu, kte-uprostřed, bez útěchy v hrdosti a a vyloučenímzuřivého zado-protínajících se souvislostí, Je místem, kde každá vytvořenáchané. Také v tomto Mambor se přibližuje prapůvodu, jestližerý obklopuje podstatu stvoření a obsahuje ji.stiučinění zoufalství. Mambor není ostatně první, kdo ukazujekopie se neztrácí nikdy z dohledu svůj protějšek. Okamžik, vje pravda, jak ukazují výzkumy antropologů jako např. Marijituto střední cestu, která jako krasová řeka protéká dobami,němž si uvědomíme možnosti tohoto prostoru, který není stá-Gimbutas, že neolitická Evropa byla obsazena od 7000 doHamlet zvolal: “Je více věcí na zemi i v nebi, Horacio, o nichžkulturami a oblastmi, tak dobře vyjádřená v Pascalových my-lý, ale těší se šťastné nestabilitě změny, nám umožní rozšíření3500 let před Kristem velkou civilizací, jejíž rozšíření překra-se vašim filozofům nezdá.” A stejně tak vidí lidskou bytostšlenkách, podle nichž: “Poznání boha bez pochopení vlastnívnímání vlastní existence ve vesmíru, její znásobení ve vzta-čovalo evropské hranice (od Atlantiku po Dněpr, od AnatolieMambor, jeho Nosič/Sběrač, který se dotýká nohama země abídy vzbuzuje hrdost. Poznání vlastní bídy bez poznání bohahu k němu, jeho uchopení a zdůraznění právě tak, jako se todo Indie). Byla charakterizována jednotným a unitárním sys-natahuje se k nebi, představuje akt lásky spíše než spekulacevzbuzuje zoufalství. Poznání Krista je správný prostředek,přihodilo při tvorbě Zvýrazňovače roku 1974. Tento způsobtémem víry založené na domorodém kultu, pojmenovanémnebo filozofie. Je to ideální symbolická forma zprostředkováníprotože v něm se střetávají jak bůh, tak naše bída.” Ale nenídialogu o počátku nám umožňuje uvědomit si odpovědnostkult Bohyně matky nebo Velké bohyně, jehož rekvizity nebylymezi pozemským a nebeským, mezi náhodným a nadpřiroze-možná toto ta stejná střední cesta(východisko, kompromisnía místo každého jedince, přiblížit se prvnímu a poslednímujednoduše ty vztahující se k nasycení a dostatku, ale vyja-ným: střední cesta vytváří ve Sběratelích deště novou stezku.řešení), kterou je možno najít také v nepřímém pohledu bičo-smyslu věcí, podle něhož věnovat se sochařství, malířství adřovaly také ambivalentnost toho všeho, co sídlí v přírodě,Sběratelé nám svou činností připomínají, že jsme všichni dět-vaného Krista od Caravaggia z Rouenu, který míří k vyme-divadlu znamená cítit se upsaný svobodě v kosmickém kon-tedy nejenom plodnost a život, ale také agresivitu, destrukcimi e produkty toho cirkulujícího energického pohybu, kterýzení toho, co je mimo obraz, rozbíjeje tak symbolicky rám atextu, a autonomii, která vyplývá z umístění v neomezenéma smrt. Od počátku lidstva tedy, dříve než matriarchální kul-objímá planetu a který ze Slunce přichází na zemi, ale kterýstavěje se lhostejným k akci, která probíhá uvnitř díla?prostoru, a zažívat pozemské síly jako vrcholnou energii, kterátura byla konfrontována s tou patriarchální podle teoretickéhoodráží širokou škálu obrazů energie prostupující vesmír a pů-ve vnitřním tichu vede dialog s tím, co je vnímáno jako odlišné.schématu Jacoba Bachofena a dříve než přišli indoevropanésobící ve hmotě.Jako Mamborovy postavy se vzdávají výrazu tváře, takéV dialogu s počátkem se tak Mambor osvobodil od tyraniese svým hierarchickým sociálním modelem mužské nadvlády,Carvaggio přivádí Krista k původní mimice tváře, k nulovémuvlastního já a následně od estetických restrikcí námětu, vydaluž původní kult rozpoznal, že zrození, trasformace, rozpad aTaké instalace Sběratelů deště rozvíjí tedy onu úvahu o dy-stupni výrazu, která hledí jinam, který se blýská uprostřed utr-se střední cestou, která vylučuje extrémy eternalismu a nihili-znovuobnovení jsou vzájemně propojené v jediné multiformnínamické interakci mezi námi a světem, povyšuje osobní po-pení a zla a jemuž se tak daří udržet si odstup. Ostatně takésmu, jak to dělá také kosý pohled Caravaggiova Krista, kterýexistenci. A toto je ostatně myšlenka, která je už dlouho pří-stoj na naslouchání a pochopení, které překračuje rozdíly aMambor umístil malého démona, inspirovaného houfem chr-míří mimo rámec obrazu. To dovoluje Mamborovi vymýšlet atomna v Mamborově díle, jako odkaz, mezi jinými díly také vhranice. Z tohoto pohledu neustálý tok spojuje toto posledníličů chrámu Notre Dame, aby reflektoval meditaci a pohrou-tvořit díla, která jsou svobodná, lehkrá jako závan větru, aněkolika fotografických sériích jako jsou Poslední reflexe zdílo s náměty rozvíjenými v předchozích dílech, jako v tom zžení se na pozadí maleb svých nových překrásných mandal.která se stávají událostmi, v nichž setkání umění a jeho pozo-roku 1969, v nichž poslední odlesk rozbitého zrcadla je v rea-roku 1962, kde Mambor užil v malbě modelu člověka statistic-Mambor a Caravaggio se tedy nedívají do výše, k tomu nebi,rovatele dostává etický význam, který vzbuzuje neustále novélitě první z nové série reflexů, nebo v sérii Uchopená reflexekého a kvanitativního; zde se objevuje syntetický, objektivní,78 79