Renato Mambor

dvojrozměrný znak, nejprve osamocený a pak postupně uvedenýdo souvislostí s několika málo modely, a nakonec pohřešovanýv mnohosti okopírovaných lidí. Dnes je znovu namalovalna plátno jako v nedávné sérii Filozofických pozic. Tímtozpůsobem si na jedné straně přivodil umělec obrovskou ztrátuautentičnosti samotného vlastního já prostřednictvím stylizacelidských rysů, na druhé straně se zvyšuje spoluúčast pozorovateledíla, který užívá ne už pouze jeden výklad a tedy jenjednu subjektivní interpretaci, ale vysílá objektivní signál poutajícípozornost k situaci jedince. Již od těchto prvních pokusůje přítomna tvůrčí metoda, která nutí jít za ochrannou schránkucharakteru individua, jak tu umělcovu, tak pozorovatele,aby přesunul pozornost na vyšší úroveň chápání, které vyčistípohled od všeho povrchního a umožní pozorovateli vidět všea cítit se součástí všeho.Zvýrazňovač předchází oslňující a tedy dostatečně jím předjímanouinstalaci z roku 1968 nazvanou Fantastické signály,v níž umělec označuje desítku míst na via Roma v Janov,tím že o ně opřel prosná košťata. V roce 1971/72 ozřejmildualitu vládnutí, která nyní s takovou silou vystupuje ve Sběratelíchdeště. Zvýrazňovač zdůrazňuje, jak předměty vytvořenéumělcem nemohou žít v paralelním světě e odtržené odreality, ale jsou stále součástí srdce samotného života, nejsouto vzdálené a konzervované myšlenkové symboly, ale organickásoučást všech efektů, které se od lidské bytosti rozprostírajívšude kolem, aby zkoumaly, obtiskovaly a zobrazovalyokolní realitu. Zkušenost Zvýrazňovače má mimo jiné zásluhuna tom, že položila jemný způsob zdůraznění myšlenky hranice,magického teritoria středních cest, které Mambor zvoliljako svoji pozorovatelnu reality. Věčné bytí na hranici dovolujeMamborovi tento nepřímý pohled na věci, které přesahujíindividualitu, aby se dotkl okrajů počátku existence, obsadiltoto střední území, které odděluje a spojuje nebe a zemi, práhmezi viditelným a neviditelným.Užití aktivního obrazu, jako jedéšť, jeho sběr a jeho sdílení, implikuje spočinutí v okamžikupoklesu, který ve spojení mezi vysokým a nízkým obnovujevědomí splynutí všeho, energie osvobozující energii, praxe,která destabilizuje nehybnost a zpěvu, který oslavuje realitu vjejich i těch nejmenších aspektech, jako je snítka trávy, kteráse rodí, toto slavnostní, “mocné divadlo” vesmíru.81