30 Litteraria-Theatralia-Cinematographica Kontexty V - Univerzita ...

národů, zejména Francouzů a Španělů. 76 Schopnost vzbuzovat Rührungen nacházel Kant
nejen v umění (slovesném i výtvarném) 77 , ale i přírodě 78 a zejména mravech. Nejtěsněji spojoval
Kant Rührung se vznešenem. Doslova hovořil o Rührungen des Erhabenen. 79 Vznešeno
podle Kanta rührt, naproti tomu krásno vábí (reizen). 80 Ani krásnu však schopnost rühren
zcela neodpíral, pouze zdůrazňoval, „daß die Rührung von dem Erhabenen mächtiger ist wie
die vom Schönen“. 81 Možnost spojovat Rührung s krásnem vyplynula ze skutečnosti, že Kant
odlišil pěknost vzhledu (hübsch) od mravnosti vyjádřené krásou (schön). To, co je hübsch,
tvrdí Kant, vábí (reizen), co je schön, rührt. 82
Důležitost Rührung v Beobachtungen vynikne ještě patrněji, vezme-li se v potaz postavení
tohoto pojmu v pozdější Kritice soudnosti (1790). Literaturou opakovaně zdůrazňovaný
fakt, že transcendentálně filozofický obrat vyústil v rozštěp smyslového vnímání (Empfindung)
a vnitřního reflexívního pocitu (Gefühl), což v konečném důsledku vedlo k vyloučení smyslového
zalíbení z čistého soudu vkusu, 83 se odrazil, jak ukázala Torra-Mattenklott, i v Kantovu
přístupu k Rührung. 84 V Kritice soudnosti Kant již tímto termínem označoval jen podráždění
smyslů vnějšími předměty, byť doprovázené zalíbením (Wohlgefallen). Právě pro smyslovost
vylučoval Kant důsledně Rührungen z čistých estetických soudů vkusu založených na bezpojmové
a bezzájmové kontemplaci (§13–14, 29, 40). Rührung nepatří ke kráse (§14), ani
netvoří podstatu krásného umění (§52). V Kritice soudnosti spojoval Kant Rührung výlučně
se vznešenem (§14, 23, 26). 85 Chtěl-li hovořit o niternějších stavech, sahal v Kritice soudnosti
po označení Gemütsbewegung, nikoli Rührung. Právě oslabení Rührung představuje jednu
z významných odlišností mezi Kantovou ranou estetikou a estetikou kritického období. 86
Předkritický Kant vyhradil pojmu Rührung významné postavení, přesto je zjevné, že
ani on ho nevyužil v takové míře a takovém stupni jako Meißner. 87 Zdá se, že jediný estetik,
76 Ibid., s. 66–8.
77 Ibid., s. 23 (pyramidy), 25 (tragédie, komedie), 26 (povídka).
78 Ibid., s. 50 (nebe).
79 Ibid., s. 36.
80 Ibid., s. 21.
81 Ibid., s. 24.
82 Ibid., s. 57.
83 Podrobněji včetně odkazů na další literaturu D. Kliche, heslo Ästhetik/ästhetisch, in K. Barck etc. (Hrsg.):
Ästhetische Grundbegriffe: Historisches Wörterbuch in sieben Bänden. Band 1, Stuttgart, Weimar: Metzler, 2000,
s. 333–336.
84 Torra-Mattenklott, Metaphorologie der Rührung, s. 11–16.
85 Kant v Kritice soudnosti krásno a vznešeno oddělil. Odlišil vkus jako orgán, jehož předmětem je krásno, od Gefühl
der Rührung, jehož předmětem je vznešeno (§14). Je proto třeba zdůraznit, že i v případě čistého soudu vznešena
Kant Rührung významně modifikoval, zdůrazňoval např. neskutečnost nebezpečí, které je s ním spjato (§26).
86 Rozštěp mezi krásnem a vnešenem co do místa, které v nich Kant pojmu Rührung vyhradil, je zachován i v pracích
vzniklých po Kritice soudnosti, např. v Anthropologie in pragmatischer Hinsicht (1798). V pozdní Logik
(1800) Kant opětovně vyzdvihl, že krásno nelze na rozdíl od příjemna spojovat s tím, co se líbí pouze v počitku
(Empfindung) tedy s Rührung.
87 Pojmu Rührung věnoval velkou pozornost např. i Johann Nicolas Tetens. Od jeho teorie je však možno odhlédnout,
neboť chápal Rührung výlučně jako pocit libosti či nelibosti – tedy nikoli již např. ve spojitosti s podněty
vzcházejícími z vnějšího prostředí. Navíc svou teorii systematicky nespojoval s uměním. J. N. Tetens, Philosophische
Versuche über die menschliche Natur und ihre Entwickelung. Erster Band, Leipzig: Weidmann, 1777,
zvláště s. 205–55.
15