30 Litteraria-Theatralia-Cinematographica Kontexty V - Univerzita ...

pětadvacetiletý věkový rozdíl, je vztahem výsostně politickým, který demonstruje fatální
nekomunikovatelnost mezi generacemi dvacetiletých a čtyřicetiletých, kterou nedokáže odstranit
ani společný únik do sexuality jako poslední pokus o překonání odcizení vůči sobě
a společnosti.
Herbert Marcuse: Erotická utopie jako alternativa odcizené práce
Uvnitř studentského hnutí byl rovněž úspěšně šířen erotický utopismus nastíněný knihou
Eros and Civilisation Herberta Marcuseho. Marcuse se v této práci distancoval od neofreudistů
sociologické a kulturní orientace 61 a filozoficky reinterpretoval Freudovo skeptické
kulturní učení do pozitivního ideálu „nerepresivní civilizace“ jako možnosti pro překonání
ideologismu, odcizení 62 a nihilismu současné západní civilizace. Podle Marcuseho koncepce 63
jsou dosavadní dějiny dějinami postupného útlaku a zotročení toho, co je přirozené jak uvnitř
nás, tak mimo nás. Obětí represe se především stala biologická sféra lidské existence, tzn. sféra
instinktů a pudů. Technokratická civilizace v západní, kapitalistické modifikaci naladěná na
„princip produktivity“, tzn. na pracovní výkon, trh a ekonomický zisk, natolik „přestruktura-
61 Marcuse se kriticky vymezil vůči „neofreudistickým revizionistům“ (Reich, Fromm, Horneyová, Sullivan,
Thompsonová) zejména proto, že za Freudovým „biologismem“ nepostřehli sociální teorii, kterou ve svých
vlastních pracích jenom nivelizovali. Marcusova kritika se týkala zvláště E. Fromma, který učinil z Freudovy
teorie „filozofický idealismus“. Marcuse, Herbert.: Eros and Civilization. A Philosophical Inquiry into Freud.
Boston, Beacon Press 1966, s. 241–245. Fromm „naoplátku“ zkritizoval Marcusovu koncepci „nerepresivní
civilizace“ za to, že se rozchází jak s Marxovým pojetím historického procesu, tak Freudovým pojetím člověka.
Fromm, Erich.: Crisis of Psychoanalysis. New York 1970, s. 20. O osobních vztazích k Marcusovi Fromm píše:
„K Marcusovi jsem měl vztah – jak to říci – který byl velmi ambivalentní. Šli jsme velice různými cestami. Jeho
ideálem bylo, aby se člověk stal opět dítětem. Mým ideálem bylo, aby se člověk sám vyvinul k nejvyšší zralosti,
k naplnění své osobnosti.“ Cit. podle Funk, Rainer.: Erich Fromm. Praha, Nakladatelství Lidové noviny 1994, s.
88.
62 Marcuse byl přesvědčen, že regulace pudových potřeb, včetně sexuálních, vede k obecnému odcizení člověka.
V tomto alienačním procesu „je prvotně všezahrnující eros redukován na speciální funkci genitální sexuality
a jejích projevů. Erotika je omezena na společensky únosné maximum. Nyní již eros není životním pudem, jenž
vlastně řídí celý organismus a který se chce stát tvárným principem lidského a přírodního okolního světa; přeměnil
se v soukromou záležitost, pro kterou v nutných společenských vztazích lidí, v pracovních vztazích není ani čas ani
prostor, v záležitost, jež se stává, všeobecnou, jen jako rozmnožovací funkce. Potlačování pudů – neboť i sublimace
je potlačování – se stává základní podmínkou života v kulturní společnosti“. Marcuse, Herbert.: Psychoanalýza
a politika. Praha, Svoboda 1969, s. 23.
63 Marcuseho metapsychologické pojetí odmítá Freudovo tvrzení, že ke kulturnímu vývoji dochází pouze za cenu
společensky přijatelné sublimace. Naproti tomu přejímá jeho koncept psychické dynamiky a připisuje mu tři
funkční principy: 1. princip slasti zastoupený Erótem 2. princip nirvány jako výraz regrese do bezbolestného
stavu před zrozením zastoupený pudem smrti. 3. princip reality zastoupený vnějším světem. Marcuse kriticky
promítl kulturně sublimovaný boj těchto základního principů v člověku do celých dějin lidské společnosti
založené na sublimaci pudové energie. Lidskou kulturu v jeho pojetí vytváří teprve překonání principu slasti
principem reality, změna organismu ze „subjektu-objektu slasti“ v „subjekt-objekt práce“. Marcuse dále ve své
koncepci rozlišuje mezi „vedlejší represí“, tzv. „nadrepresí“ (analogicky k Marxově pojmu „nadhodnota“ – surplus-repression)
vyplývající z dosavadní destruktivní nadvlády člověka nad člověkem a „přiměřenou“, či „základní
represí“ (basic-repression) – biologicky nevyhnutelným potlačením pro zachování kulturní existence
lidského rodu. Historickým výsledkem tohoto pojetí je poznatek, že veškeré civilizační výtvory člověka jsou
dosaženy za cenu omezení pudové struktury ve prospěch „výkonnostního“ principu, definitivního podmanění
slasti prací. Jako východisko z této dějinně represivní zkušenosti Marcuse nastiňuje utopickou vizi společnosti
založené na principu slasti, estetických propozicích a na kreativní, svobodné hře tvůrčích sil člověka. Marcuse,
Herbert: Eros and Civilisation. A Philosophical Inquiry into Freud. Boston, Beacon Press 1966, s.
42