30 Litteraria-Theatralia-Cinematographica Kontexty V - Univerzita ...

turínským soudem odsouzen ke čtyřem měsícům vězení a peněžité pokutě. V soudním procesu
obvinění z pornografie vyvraceli „freudomarxistickou“ argumentací „zdravé“ sexuality:
„Chceme na základě nejen Freudových myšlenek, ale i marxistickými prostředky dokázat, že
prudérní měšťáckou morálku, která nutila žít lidi v okovech rodinného života a zcela potlačovala
jejich sexuální svobodu, propagovaly utlačovatelské třídy a dělají to dodnes.“ 42
Odlišný společenskokritický typ se projevil ve filmech, kterým spíše odpovídá Reichův
utopický ideál tzv. „pracovní demokracie“ (work democracy), která měla spočívat na kooperaci
práce a „sexuálního štěstí“ jako osvobozující podmínky pro kulturní a sociální změny,
jež se měly projevit i v cílech praktické politiky. Tato myšlenka silně rezonovala s „akcionistickým“
programem „nové levice“ („The New Left“, „Neue Linke“) 43 , s kontrakulturami
mládeže a studentským hnutím, na jehož politickou radikalizaci měly zásadní vliv práce
dalšího z teoretických „pilířů“ levého freudismu Herberta Marcuseho 44 , především jeho
42 Jancsó, Miuklós; Gagliardi, Giovanna: Vizi privati, pubbliche viřtú. Torino 1976. Citováno podle Brachtlová,
Ingrid.: Miklós Jancsó. Praha, Čs. filmový ústav 1990, s. 135.
43 Užívání pojmu „nová levice“ bylo nejednotné. V některých západoevropských zemích (např. v Německu) se
termín používal pro označení radikálních opozičních skupin studentstva. V USA, kde hnutí vzniklo, se „novou
levicí“ rozuměla širší fronta politicky i méně politicky aktivovaných sil. Např. Herbert Marcuse do hnutí zahrnuje
nejen „střední vrstvy inteligence“ (kam patří i studentstvo), tak i tzv. „podprivilegované“ – obyvatele ghett,
příslušníky rasových a národnostních menšin, zdánlivě nepolitické skupiny jako hippies. Viz Marcuse, Herbert:
Problém násilí v opozici. In: Politika a psychoanalýza. Praha, Svoboda 1969. Pro Marcuseho nebyla „nová levice“
striktně marxistická, protože ji charakterizovala nedůvěra ke všem ideologiím, včetně socialistické. Někdy byla
za „novou levici“ označována výhradně skupina Marcusových žáků, činná uvnitř studentského hnutí. Další
„zatemnění“ pojmu způsobily konfrontace s kritickou teorií frankfurtské školy (od které se Marcuse odlišoval
jasností ve formulacích, což se mj. zasloužilo o popularitu jeho knih), trockistický „revival“, dále pak pojetí
„svobodně se totalizujících revolučních skupin“ Jean Paula Sartra, práce Régise Debraye, Che Guevary, Franze
Fanona, Heideggerův existencionalismus a maoistické debaty o tzv. „kulturní revoluci“ (zvláště ve Francii).
V těchto diskusích se rozlišovalo mezi tzv. „starou“ a „novou“ levicí, přičemž pod „starou“ levici spadaly nejen
socialistické a komunistické strany západní Evropy, ale také „dělnická třída“ jako celek. Sám Marcuse svůj vztah
ke studentskému hnutí sice hodnotil jako „solidární“, ale rozhodně se ohrazoval proti mediálnímu nálepkování
své osoby jako mluvčího studentské opozice, či „teoretika revolty“: „Pokusil jsem se ve svých knihách o kritiku
společnosti – nejen kapitalistické – v termínech, které vylučují veškerou ideologii. Zkusil jsem ukázat, že soudobá
společnost je společnost represivní ve všech svých aspektech, že rovněž komfort, prosperita, požadavek politické
a morální svobody jsou používány k potlačovatelským cílům. Pokusil jsem se ukázat, že změna by předpokládala
totální odmítnutí, abych použil jazyka studentů: permanentní popírání této společnosti. A nejde jen o změnu institucí,
ale spíše, a to je důležitější, o totální změnu lidí v jejich postojích, v instinktech, cílech, hodnotám. Myslím, že
toto spojuje moje knihy se světovým hnutím studentů“. L’Express, 1968, č. 898. Citováno podle: Filosofie a ideologie
frankfurtské školy. Praha, Academia 1976, s. 382–383.
44 Na studentské radikální hnutí měly vliv především tyto Marcuseho práce: Eros and Civilisation (1955), One- Dimensional
Man (1964, česky Jednorozměrný člověk. Praha, Naše vojsko 1991), A Critique of Pure Tolerance (1969), a An
Essay on Liberation (1969). V The Critique of Pure Tolerance (německé vydání: Kritik der reinen Toleranz. Frankfurt
a. M., Suhrkamp Verlag 1966) Marcuse nastínil ideu represivní tolerance odvozené z úpadku osvícenského ideálu
tolerance v ekonomických a sociálních strukturách vyspělé západní společnosti. Osvícenský ideál, který v minulosti
bojovně inklinoval k pravdě a svobodě, nabyl v totálně zbyrokratizované západní společnosti pasivní, etablované
a politicky naprosto neutrální podoby. Nová osvobozující funkce tolerance by měla podle Marcuseho vzejít z „práva
na odpor“, které může používat i „nezákonných“ prostředků, když se stávající „zákonné“ prostředky ukázaly nedostačujícími.
Z tohoto stanoviska Marcuse obhajoval právo na násilí jako na humanizační prvek, který nezapočíná
novou řadu násilných činů, ale rozvíjí tu, která je již historicky ustanovena. Pokud podle Marcuseho „právo na
odpor“ zůstane v legalitě, tak se podrobuje institucionalizovanému násilí, které autonomně určuje přípustný rámec
této legality. Což na druhé straně znamená, že pacifistické odmítání násilí je de facto reprodukováním existujícího
institucionálního násilí. Jeho překonání Marcuse viděl v „občanské neposlušnosti“ („civil disobedience“), „vyšší“
modifikaci „práva na odpor“starého jako civilizace sama a přítomného ve všech fázích jejího vývoje. Marcuse,
Herbert.: Problém násilí v opozici. In: Psychoanalýza a politika. Praha, Svoboda 1969, s. 60.
38