30 Litteraria-Theatralia-Cinematographica Kontexty V - Univerzita ...

Reichovo učení a pojetí „sexuální revoluce“ 25 , jež mělo obnovit přirozenou schopnost
milovat a začlenit „pohlavní štěstí“ do praktické národní politiky, mu popularitu nezjednalo.
Kritika pocházela jak ze strany ortodoxních marxistů, tak i ortodoxních freudistů, kteří shledávali
Reicha bláznem a vulgarizátorem učení jejich patriarchy. Reich v pozdějším období
nerespektoval Freudovy metapsychologické konstrukce 26 a klasickou psychoanalýzu považoval
za „rozporné, abstraktní a konzervativní učení kulturní adjustace “. 27 Jeho „sex-ekonomii“
rovněž atakovali zástupci všech jím kritizovaných politických směrů: církev, komunisti, fašisti,
socialisti i tzv. „buržoazní liberálové“. Na druhé straně je přijali vědci, někteří spisovatelé, 28
kulturně-politické skupiny, terapeutické skupiny, hudebníci 29 sexuální performeři a prostřednictvím
Dušana Makavejeva i filmové umění.
25 Reich mluvil o „sexuální revoluci“ ve smyslu sexuálního výchovy mladistvých, jako o psychologické průpravě do
přirozenosti pohlavního života, do osvobozujícího vztahu k morálním, sociálním a ekonomickým tlakům, nikoli
jako o naprosté sexuální anarchii, jak to mylně pochopila část radikalizované mládeže na mnoha evropských
univerzitách v létě 1968. Pojetí „sexuální revoluce“ jako jádra kulturní politiky Reich vyjádřil ve stejnojmenné
knize, kterou ještě napsal a vydal v Německu (1936), potom ji přepracoval a několikrát vydal v USA. Viz např.
Reich. Wilhelm.: The Sexual Revolution. Toward a Self-Governing Character Structure. New York 1970.
26 Srov. např. Laske, Bernd A.: Sigmund Freud contra Wilhelm Reich. In: Laske, Bernd A.: Wilhelm Reich. Bildmonographie.
Reinbeck, Rowohlt 1981. Reich na rozdíl od Freuda neomezoval sexualitu jen na genitalitu, snažil
se ji rozšířit i na orgastickou potenci, kterou energeticky definoval jako „sex-ekonomický proces“. Freud podle
Reicha otázku orgasmu podcenil, protože při léčbě neuróz vybízel své pacienty k tomu „ať se uspokojí“, čímž
přehlédl zásadní moment, že pro neurózu je příznačná právě neschopnost uspokojení dosáhnout. Odklon Reicha
od Freuda nastal i vlivem jeho klinické praxe, s níž nekolidovala Freudova hypotéza o pudu smrti a pojetí oidipovského
komplexu, který odmítl na základě sociálně-antropologických poznatků Bronislawa Malinowského.
V práci o masové psychologii fašismu Reich rovněž korigoval Freudův model psychologické struktury osobnosti
– „pudovou trojčlenku“ – z níž uznal pouze nevědomí, jež se v jeho pojetí jeví jako kantovská „věc o sobě“. Dále
předložil nový výkladový model, který nazval „biopsychickou strukturou osobnosti“ a definoval ji ve třech vrstvách.
První je „vrstva sociální kooperace“, povrchová, klamná, licoměrná vrstva, jejímž prostřednictvím člověk
skrývá svou skutečnou pudovou tvář pod maskou laskavosti, zdvořilosti a uctivosti. Druhá je tzv. „mezivrstva“,
která má styčnost s Freudovým nevědomím a vyjadřuje u člověka antisociální postoje sadistického rázu. Třetí
je „biologické jádro“, neboli „hlubinná vrstva“, jež definuje člověka jako přírodně sociální bytost, jejíž přirozená
schopnost čestnosti, pracovitosti a upřímné lásky je deformována konfrontací s nevědomou, sekundární „mezivrstvou.“
V porovnání s Freudovým modelem osobnosti Reich jakoby zaměnil freudovské Id za Ego. U Freuda
tvořilo nevědomí hlubinnou vrstvu lidské osobnosti nad níž se rozprostíralo Ego, kdežto u Reicha je hlubinná
sféra reprezentována „biologickým jádrem“, „přírodní socialitou“, jež se stává nevědomou teprve v okamžiku,
když je „kontaminována“ „mezivrstvou“, v níž jsou všechny přírodně-sociální instinkty k práci a lásce kroceny
(sankcionalizovány) ideologickými a kulturními výtvory. Reich své biopsychologické pojetí radikalizoval
extrapolací do politické sféry. Každé z popsaných vrstev přisoudil společenský charakter určitého politického
a ideologického seskupení. Etické a sociální ideály liberalismu podle něho odpovídají licoměrné „povrchové
vrstvě“, nevědomé „mezivrstvě“ odpovídá fašistický iracionalismus, zatímco skutečná revoluční hnutí operují
v poli „biologického jádra“, v hlubinné sféře přirozeného charakteru člověka. Srov. Reich, Wilhelm.: The Mass
Psychology of Fascism. New York 1946, s. IX–XI.
27 Reich,Wilhelm: Funkce orgasmu, s. 165.
28 Reichovu orgonovu terapii podstoupil např. Norman Mailer, William Steig, William S. Burroughs, Orson
Bean. Srov. Sharaff, Myron: Fury On Earth. A Biography of Wilhelm Reich. New York, St. Martin-Marek 1983;
Bean, Orson: Me and the Orgone. New York, St. Martin’s Press 1971. Filozof a autor science-fiction Robert
Anton Wilson dokonce napsal o Reichovi divadelní hru. Wilson, Robert Anton: Wilhelm Reich in Hell. Aires
Press 1998.
29 Odkazy na Reicha a jeho dílo můžeme vedle již zmíněné Kate Bush nalézt také u Suzanne Vega, Franka Zappy,
Patti Smith nebo hudebních skupin: Cluth, Hawkwind, Pop Will Eat Itself.
34