30 Litteraria-Theatralia-Cinematographica Kontexty V - Univerzita ...

v evropské narativní kinematografii šedesátých a sedmdesátých let kdy se „freudomarxistickým“
idejím, valnou měrou zasahujících do oblasti sociální psychologie, dostalo značného
uznání nejen u radikální mládeže a kritických myslitelů tzv. „nové levice“, ale i v celém kulturním
spektru. Studie je výhradně zaměřena na „freudomarxistickou“ teorii libida potlačovaného
buržoazním řádem a je tudíž zcela v zajetí „represivní hypotézy“ Michela Foucalta,
který tuto teorii sexuálního osvobození spolu s jinými myšlenkovými koncepty (např. existencionalismem)
v sedmdesátých letech odmítl jako projekt založený na osvícenské emancipaci
a statickém modelu moci. 3
Přes snahu o jistou podrobnost si studie nečiní nárok na komplexnost (bude předmětem
dalšího výzkumu) vyžadující náročné a obsáhlé studium historických svazků mezi freudismem
(klasickou a neofreudistickou psychoanalýzou jako teorií) s marxistickou filozofií, které
se objevily nejen v teoretických postulátech frankfurtské „kritické teorie“, ale i v estetických
programech uměleckých hnutí: surrealismu, literatuře, absurdním divadle, kakofonické hudbě
aj. Studie se věnuje pouze západní kulturní oblasti. Její druhá část bude věnována působení
neortodoxního „socialistického humanismu“ 4 ve východoevropském prostředí 5 a zohlednění
„freudomarxistického“ pojetí v polské, maďarské a zejména jugoslávské kinematografii.
česky Psychoanalýza a Politika.Praha, Svoboda 1969), An Essay on Liberation. Boston. Beacon Press 1969, Five
Lectures.Psychoanalysis, Politics and Utopia.Boston, Beacon Press 1971. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých
let byl „freudomarxismus“ diskutován ve vztahu k hnutí „nové levice“ a radikalizovanému studentskému hnutí.
Dělo se tak zvláště v Německu kde vyšla řada knih a kritických sborníků. Např.: Vyss, Dieter.: Marx und Freud.
Ihr Verhältnis zur moderen Antropologie. Göttingen, Vandenhoeck und Ruprecht 1969; Gente, Hans Peter (ed.):
Marxismus-Psychoanalyse-Sexpol. Frankfurt a. M., Suhrkamp Verlag 1970; Dahmer, Helmut.: Libido und Gesellschaft.
Studien über Freud und die Freudsche Linke. Frankfurt a. M., Suhrkamp Verlag 1973; Reimann, Bruno
W..: Psychoanalyse und Gesellschaftstheorie. Darmstadt, Luchterhand 1973; Psychoanalyse als Sozialwissenschaft.
Frankfurt a. M. 1971; Wehler, Hans Ulrich.: Sociologie und Psychoanalyse. Stuttgart, Kohlhammer 1972.
Z anglosaské oblasti připomeňme alespoň: Robinson Paul A.: The Freudian Left. New York, Harper and Row
1969. V Československu byl koncem šedesátých let „freudomarxismus“ nejvýrazněji uchopen ve studii Roberta
Kalivody Marx a Freud (1968), dále byl dílčím způsobem časopisecky diskutován v souvislosti s překlady knih
Ericha Fromma u Lubomíra Sochora, Karla Máchy a Milana Machovce. V normalizačním období byl jako
významný článek frankfurtské kritické teorie vulgarizován a dogmaticky napadán z pozic neostalinistického
marx-leninismu – např. sborníky „Frankfurtská škola“ ve světle marxismu. Ke kritice Horkheimerovy, Adornovy,
Marcusovy a Habermasovy filozofie a sociologie. Praha, Svoboda 1972; Filosofie a ideologie frankfurtské školy.
Praha. Academia 1976; Sociální filozofie frankfurtské školy. Praha, Svoboda 1977; Steigerwald Robert.: „Třetí
cesta“ Herberta Marcuseho. Praha, Svoboda 1971.
3 Ve Foucaltově kritice „freudomarximu“, v tzv. „represivní hypotéze“, kterou odmítá ve prospěch svého konceptu
sexuality (jež můžeme symptomaticky číst jako všeobecné vyvrácení společenské důvěry v sexuální entuziasmus
60. let) se operuje s naprosto odlišným chápáním společenské moci než ve „freudomarxistickém“ modelu.
„Freudomarxismus“ reflektuje moc staticky, jako něco, co stačí „pouze“ odstranit v zájmu osvobození a spontánní
seberealizace libida, což podle Foucaulta není žádnou účinnou alternativou k „represivnímu panství“, nevede to
k jeho odstranění, nýbrž naopak k jeho diskursivnímu upevňování. Děje se tak na základě jeho vlastního pojmu
tzv. „biomoci“ historicky založené na tradici židovsko-křesťanské pastorace, která dnes ve svém posledním
převleku zabezpečuje fungování moderního, racionálního státu. Principy pastýřské moci popsal již Nietzsche
v Geneaologii morálky a Antikristovi. Pastýřská moc má dozorující charakter, spočívá na diskursivní praxi, která
za účelem spásy jako mocenské technice společenského podrobování řídí vztah lidské svědomí k intimní oblasti.
Tato moc prostupuje všemi institucemi a profesemi a její strategická povaha je striktně asymetrická. Proto
se Foucaultovi také sexualita subjektu („dispozitiv sexuality“ vůbec z jehož hranic „freudomarxismus“ nikdy
nevystoupil) jeví jako implicitní produkt mocensko-diskursivních vztahů, nikoli výraz nějaké transparentní
monolitické moci, o níž se freudistické a sexuální revoluce domnívaly, že pracuje na explicitním principu útlaku.
Tato teze je dále argumentována rozborem vztahů mezi sexualitou, touhou a mocí. Srov. Foucault, Michel: Dějiny
sexuality I. Vůle k vědění. Praha, Herrmann a synové 1999. K charakterizaci pastýřské moci např. Foucault,
Michel.: Subjekt a moc. In: Myšlení vnějšku. Praha, Herrmann a synové 2003, s. 195–227.
28