Srovnání uspokojení dětí s Downovým syndromem ve školním věku ...

Jsem ráda, že jsem se mohla blíže seznámit s někým, kdo dokázal a znovu denně
dokazuje děti s Downovým syndromem zařazovat do běžného života a do společnosti,
houževnatě překonává všechny překážky a především se nikdy nevzdal.
Rovněž mne naplňuje uspokojením to, že jsem mohla pracovat s těmito dětmi, že jsem je
měla možnost blíže poznat, že jsem mohla pocítit i jejich potřeby a uvidět tak na vlastní oči
jejich otevřenou dlaň, doslova žíznící po porozumění, společném hraní a dalších pro ně
důležitých a k životu nutných aktivitách. Jsem jim za to vděčna!
Má práce navíc dokazuje, že také děti s Downovým syndromem mají naději. Jen tehdy,
budeme-li i do budoucna pracovat na integraci tělesně i duševně postižených dětí do
společnosti, může být naplněna vize maminky desetileté Petry, postižené Downovým
syndromem: “Přála bych si, aby se naučila orientovat v životě, mezi lidmi”. (Chvátalová,
2001, s. 105).
K tomu může dopomoci přístup, charakterizovaný slovy pracovnice kladenského
Střediska pomoci ohroženým dětem Hany Šteklové: „Možná to zní jako slovíčkaření, ale
místo postižené dítě říkáme “dítě s postižením”. Na prvním místě musí zůstat, že jde o
člověka, a až na druhém, že si do života přinesl nějakou vadu”. (Magazín LN 7/ 96, s. 6).
Mám-li k tomu vyjádřit svůj čistě osobní postoj, pak si vystačím se čtyřmi slovy:
„Je to nádherné, obohacující.”
Někdy si říkám, kdo dostal víc, jestli ty děti, že nás dostaly, nebo my, že jsme dostali je.
Myslím, že právě to je to nádherné a vzájemně obohacující.
63