Vzpomínka na RNDr. PhMr.Z.Hanzlíčka - Česká farmaceutická ...

- Strana 3 -
Zdeňku Hanzlíčkovi kytička z luhů přilehlých
Zdeňku Hanzlíčkovi kytička z luhů přilehlých
autorka: Skalicka,M.
V době mých začátků spravoval pan doktor Hanzlíček lékárnu na Pohořelci. V blízkém
Památníku národního písmnictví, což byl tehdy konglomerát několika muzeí literárních a hudebních,
zformovala se zcela spontánně skupina mladých a scházela se k přednáškám a k jiným akcím
odborným i společenským. K mladým se připojil též o generaci starší nezapomenutelný pan profesor
Bohumil Ryba (zdá se mi někdy, že s ním jakoby odešla z našeho života i latina, jazyk, který odjakživa
představoval jedno jisté signum kulturní úrovně společnosti - jazyk, který tolik ctí právě pan doktor
Hanzlíček). S mladými sympatizoval plachý a uzavřený básník a slovenský levicový politik Laco
Novomeský (Ryba i Novomeský patřili oba k obětem politické persekuce 50. let a na Strahově našli
útočiště po propuštění z vězení). Jakýsi spiritus agens skupiny byl Zdeněk Kirschner, pozdější
správce grafické sbírky Uměleckopůmyslového muzea, nejmladší byla tehdy čerstvá maturantka
jménem Helenka Smetáčková, dnes historička umění paní doktorka Čižinská z Národního
památkového ústavu. Nepřehlédnutelný mezi všemi byl Zdeněk Hanzlíček, který pro svůj úsměv,
vtip a hravost mohl být za nejmladšího klidně považován také.
Co spojovalo všechny tyto lidi? Nebyla to práce - představovali různé, převážně humanitní
disciplíny, mnozí neměli nebo ani nechtěli v muzejní instituci trvale zůstat. Podvědomě to byly jejich
mladistvé ideály, úcta ke kultuře a vzdělanosti, touha po svobodném projevu, k čemuž jim dobová
ideologie žádný prostor nedávala - hodnoty, které charakterizují též osobnost Zdeňka Hanzlíčka.
Nebylo pro nás tehdy tolik důležité, že už existuje farmaceutické muzeum v Nerudově ulici. Pan doktor
Hanzlíček, kromě toho, že na Strahově pracoval jako badatel a že se do jeho pohořelecké lékárny
pospíchávalo pro medikamenty, byl vždy otevřený jakémukoli názoru, uměl naslouchat, uměl
oponovat, vnášel do diskusí vždy něco nového, vždycky věděl něco navíc a rád to ostatním předával.
Byl respektován a všichni ho měli rádi.
Zdeněk Hanzlíček byl nepřehlédnutelný i později ve velké skupině pracovníků pražských
muzeí, která se zformovala už na oficiální bázi odborů a měla proto i oficiálnější charakter. Každý
měsíc se konala návštěva některého z pražských muzeí spojená s diskusí o jeho podobě a
problémech. Návštěva farmaceutického muzea v Nerudově ulici patřila díky též hostiteli Hanzlíčkovi k
těm nejzajímavějším. Vždyť triumvirát farmaceutických historiků Drábek-Hanzlíček-Rusek (v
abecedním pořadí) za patronátu profesora Skarnitzla počínal toto muzeum téměř na zelené louce - od
starostí s dislokací po problémy sběru a instalace. Pokud se pamatuji, opomněl však tehdy pan doktor
sdělit, kolik z historicky vzácného sbírkového materiálu zachránil pro muzeum před zkázou on sám, a
to někdy doslova ze smeťáků , kde měl skončit po socializaci a tzv. modernizaci lékáren v 50. letech.
Mnoho z nich dnes uchovává i vystavuje České farmaceutické muzeum v Kuksu a věřme, že se ani
pan doktor, ani my nedožijeme chvíle, kdy by mohla nikoli už podivná ideologie, ale dnes tak často
neméně podivné tržní mechanismy existenci tohoto bohatství jakkoli opět ohrozit nebo třeba i jen
omezit. - Hanzlíčkova všestrannost a otevřenost se tedy výrazně projevila i mezi odborníky nikoli už
jen humanitního zaměření, přitáhla k němu mnohé a nejeden z nich čerpá z jeho umění prakticky
dodnes.
Na Hanzlíčkovu počátku stojí paradox : nebýt za nacistické okupace uzavřených českých
vysokých škol, měli bychom asi dnes jen o jednoho archiváře více než kolik už jich je - Zdeněk
Hanzlíček hodlal studovat historii a archivnictví. Aby se vyhnul totálnímu nasazení, nastoupil po
maturitě práci v lékárně, vykonal tirocinium a po válce vystudoval farmacii. Zájem o historii ho
neopustil, dále se vzdělával především v tzv. pomocných vědách historických a vyrostl z něho
specialista, jichž je pramálo - historik farmacie a muzeolog.
Bibliografie jeho vlastních farmaceuticko historických prací je dnes velmi početná a jejich
zhodnocení patří kompetentním. Pan doktor Hanzlíček však své schopnosti, poznatky i představy o
metodice zpracování jakéhokoli farmaceuticko historického tématu uplatňoval a uplatňuje i na dalších
frontách : vedl a oponoval dlouhou řadu diplomových a disertačních prací, z nichž některé jsou
mimořádně přínosné. Před lety jako člen výboru Krajské lékárenské služby Středočeského kraje vedl k
historiografické práci i své mimopražské kolegy a dík svým osobním vlastnostem, které trochu
připomínají schopnosti bájného krysaře z Hammeln, též inicioval vznik nejedné původní práce o
historii mimopražských lékáren.
Pro farmaceuta Hanzlíčka historie jeho disciplíny nepředstavovala nikdy nějakou berličku,
zdánlivě snazší součást profese. Je bytostný historik, jenž při velkém respektu, který chová k tzv.
pomocným vědám historickým (z nichž nejbližší mu byly a jsou heraldika a genealogie) chápal vždy
proměnlivost, relativnost pojmu „pomocná věda“ ve vztahu k tomu, co nás zajímá - on respektuje vše
a odkudkoli, co mu může pomoci. A zároveň očekává, že farmacie a historie farmacie měla by být
pomocnou, ale i respektovanou vědou pro zkoumání jakéhokoli jevu nebo předmětu, který se této
oblasti byť jen okrajově dotýká. O tom mu předášeli též při jeho postgraduálním studiu muzeologie. On
sám, pokorný dělník na vinici Páně, však nikdy takto neteoretizoval a je známo, že právě některým
metodologům a teoretikům vědy chybí to, čím on přetéká : invence, nápady, široký rozhled,