Vzpomínka na RNDr. PhMr.Z.Hanzlíčka - Česká farmaceutická ...

K vývoji invenčních zdrojů v explozi lékových inovací z pohledu farmakolog
K vývoji invenčních zdrojů v explozi lékových
inovací z pohledu farmakologa
autor: Květina,J.
Impulsem pro vystoupení historiograficky neerudovaného farmakologa na farmaceutickohistorickém
fóru byla osobní zkušenost s obtížným dohledáváním faktografické dokumentace při
editorství minulostních dat z farmakologických výzkumných oblastí („Farmakologické curriculum
v Čechách a na Moravě“ vydané v roce 1998 při příležitosti 650. výročí Karlovy univerzity). Sběr
historických podkladů o lékových výzkumech komplikuje nejen postupné mizení pamětníků ale i
překotnost přeměn v rámci etap tzv. „lékové exploze“ a i laické „hurá“ skartace cenných materiálů při
každém celospolečenském „kotrmelci“. Smyslem prezentovaných glos byl tedy apel směrem
k nadšencům pro farmaceutické dějiny, aby souběžně se záslužným konzervováním hmatatelných
lékárenských artefaktů (jak se o to stará farmaceutické museum v Kuksu a řada regionálních
depozitářů) bylo i systematické shromažďování a zpracovávání toho, co hýbalo a hýbe našimi
tuzemskými farmakoterapeutickými výzkumnými výdobytky.
V tomto smyslu byla proto úvodní část presentace zaměřena na výběr konkrétních dat, vymezujících
některé uzlové farmakoterapeutické objevy, které v posledním dvousetletém období (od nastartování
racionalizačně léčebných trendů) zahýbaly řadou medicínských odvětví a v aplikačních důsledcích i
obecnou úrovní žití (včetně „life expectance“ ve smyslu prodlužování střední doby dožívání). Mezi
zvolenými příklady dominuje posloupnost objevů analgetik (od Sertünerova morfinu 1806), celkových
a lokálních anestetik (éter a rajský plyn 1848 - 1852, kokain 1860) a myorelaxancií (1934) a jejich
význam pro přeměnu chirurgie z ranhojičství na uznávaný klinický obor. Navazujícím argumentačním
dokladem je rozvoj kardiochirurgických a neurochirurgických výkonů, na kterém se nepopiratelně
podepsala chlorpromazinová hypotermie (1952), a podobně o desetiletí později nastartování
transplantologických programů díky objevům imunosupresiv (azathioprin 1964 a cyklosporin 1976).
Jiným příkladem jsou léčebné skoky v infektologii pod vlivem prvních chemoterapeutik (sulfonamidy
1934), později antibiotik (penicilin 1944) a tuberkulostatik (para-amino-salicylová kyselina 1946). V
dalších chronologických sledech: jakou revolucí na psychiatrických uzavřených odděleních byla první
antipsychotika (fenothiaziny 1952), co znamenal objev imipraminu (1959) nejen pro léčbu ale i pro
diferenciální diagnostiku endogenních depresí, co příznivého a i méně příznivého (z hlediska
toxikomanie) vyvolala benzodiazepinová anxiolytika (1966), co znamenal reserpin (1952) a β-lytika
(1973) pro zvrat léčby esenciální hypertense, ...
Ve druhé části pojednání byl naznačen význam postupně se měnících invenčních výzkumných
zdrojů pro ty vývojové skoky léčby lékem, které měly v konkrétních nosologických patofyziologických
jednotkách vysoký inovační náboj. Od prapůvodních odpozorovávaných podnětů z empirického
léčitelství přes chemické obměny známých lékových struktur až k významnějšímu využívání objevů v
pato-fyziologických etiologiích a k zohledňování poznatků z farmakoepidemiologických dat či z
kasuistických zvláštností. Historie žádný z těchto zdrojů neodvrhla, pouze přelila jejich dominance.
Léková individua izolovaná z fytoterapeutických zdrojů jsou trvale podkladem i pro vysoké inovační
stupně, zásadní posun je však od empirických nahodilostí k chemotaxonomické analytické
systemizaci (například: cílené izolace flavonoidů jako zhášečů kyslíkových radikálů nebo výzkum
interakcí ibogainu z Tabernathae iboga s neuromediátory a jeho následné praktické využívání
v odvykacích toxikomanických kůrách). Chemické derivace, jejichž překotnost a „screeningový boom“
vrcholily ve druhé polovině minulého století, mají samozřejmě nadále svou opodstatněnost s tím, že
se významněji opírají jednak o počítačově-programované pravděpodobnostní predikce vztahů mezi
trojrozměrností struktur a konkrétními biologickými efekty (technika QSAR = quantitative structure
activity relationships) a jednak o cílenou objednávku z farmakokinetického „drug-targetingu“
(příkladem může být vývoj méně lipofilních ß-lytik s omezeným prostupem přes hematoencefalickou
bariéru). Recentně nejúspornější farmakoterapeutická inovační cesta, kterou umožnily pokroky v
metodologických nuancích na fyziologických a morfologických úrovních, jde přes detailnější
odhalování patobiochemických mechanizmů (příkladem jsou průkazy vztahů mezi dopaminergní
mediací v bazálních gangliích a parkinsonským syndromem a následné zavedení L-DOPA do terapie).
V posledním desetiletí se pak jako neodmyslitelný zdroj pro inovační úvahy směrem
k farmakoterapeutickým racionalizacím staly farmakoepidemiologické studie s jejich statistickou
verifikací terapeutického "benefitu / risku“ (jedním z příkladů je cílený objev sartanů, iniciovaný
studiemi o bradykininem vyvolaném kašlacím reflexu při antihypertenzní léčbě inhibitory angiotensinkonvertázy).
Mozaikovité úvahy nad měnícími se prioritami lékových výzkumů bývají zákonitým
odrazovým můstkem pro rekapitulace následných aplikačních dopadů v konkrétních regionálních
terapeutických terénech. Interpretace těchto léčebně vývojových zpětných vazeb v širších
souvislostech mohou mít význam - kromě čistě historizujícího aspektu - i pro odhadování perspektiv v
opakujících se dějinných spirálách (příkladem mohou být souvislosti celospolečenských ideologických
- Strana 57 -