zobrazit/uložit PDF - Národní archiv

Svozil připravil ještě další sbírky do tisku, pracoval na úkolu až do své
smrti v osmdesátých letech, třebaže naděje na vydání nebyla a není dosud.
Takřka před vytištěním už byla v krátkém polosvobodném poválečném období
Hudba touhy, jak v březinovské inspiraci změnil původní Dostálův název
Barbiton sonans. Dalšími soubory jsou baladicky laděné Plané růže a Z cizích
zahrad, vybrané ukázky Dostálova překladatelského umění.
Na okraj poznamenejme, že Dostál pečoval i o dobrou typografickou
úpravu svých knih, na níž se podíleli zprvu nadaní samouci S. Bouška a český
kněz Antonín Thein-Runié, potom olomoucký profesor kreslení Karel Zdeněk
Wellner, výjimečně Mikoláš Aleš a ze všech nejvíce skromný umělec Jano
Köhler. Z cizích děl, jimž byl Dostál vydavatelem, si zaslouží připomínku
Hanácká legenda jeho krajana a jmenovce, novojičínského advokáta Ferdinanda
Dostála-Bystřiny, pro niž opatřil ilustrace od Adolfa Kašpara (zde byl snad
prostředníkem Kašparův tchán, olomoucký nakladatel a Dostálův dobrý známý
Romuald Promberger).
S poesií souvisí též tvorba písňová. Dostál nebyl geniálním
hudebníkem, hrál však velmi obstojně na housle a violu a pochytil
dost, aby se mohl pokusit o složení jednoduchého nápěvu, vyhovujícího
neškolenému lidovému zpěvu. S harmonisací pak vypomohli prostějovští
ředitelé kůru Ezechiel Ambros a Alois Hanuš. Značnější obliby dosáhly písně
Matičko Kristova, Pozdraven buď svatý Kříž (povýšení sv. Kříže byl zasvěcen
Písně, drama, prosa
Dostálův farní kostel), k poutním průvodům se zpívalo Chvátejme křesťané a při
pohřbech zase Po práci je spánek sladký. Památku sv. Jana Sarkandra připomněl
písní Sláva buď muži.
Několik desítek Dostálových básní bylo též zhudebněno jinými skladateli.
Kromě dvou výše jmenovaných to byli olomoučtí dómští hudebníci Jan
Nešvera (Zvoňte zvony – Velehradská koleda) a Antonín Petzold (Slavné kříže
znamení). Známý františkánský dějepisec Klemens Minařík zhudebnil Dostálův
překlad Sluneční písně sv. Františka z Assisi, Alois Šlesinger zase složil na slova
básně Hoj, Orli, mocnou perutí oblíbený Orelský pochod.56
Okrajově zaznamenejme ještě Dostálovy překlady českých písní do
němčiny. Pozornost si získal hlavně překlad slavné Soukopovy a Křížkovského
cyrilometodějské mešní písně Ejhle oltář Hospodinův září, v Dostálově převodu
vlastně „Himmelsleuchten liegt auf dem Altare...“57
Dostálova tvorba dramatická není tak početná, jako básnická, ani kvalitou
ji nedosahuje. Dostál se omezoval naprostou většinou na veršovaná pásma pro
děti a mládež. Proto volil často příběhy pohádkové. Rok a jeho děti (Nový Jičín
1901) byl napsán na žádost olomouckého ústavu kanovníka Pöttinga pro
vzdělání českých dívek. Operní libreto Honza hrdina (Nový Jičín 1903),
otiskované zprvu na pokračování v Novém životě v roce 1898, mu vyneslo sice
čestné uznání poroty Národního divadla v Praze, původní název Hloupý
Honza mu však málem přivodil obtíže, poněvadž hradecký biskup E. Brynych
přesvědčoval Theodora Kohna, že je tím znevažován jako arcibiskup z lidu.58
Název trochu mate, příběh byl určen spíše dospělým. Nejrozsáhlejším
dramatickým kusem byla pohádka Popeluška (Prostějov 1917), zhudebněná
Antonínem Mlčouškem a poprvé provedená na samém sklonku Dostálova
života v létě 1923.
Prosaické dílo se naprostou většinou omezuje na novinářské příspěvky. Z
nepřehledné masy ovšem vyčnívají dva celky stojící za připomenutí. Dostál
uveřejňoval od března 1918 kulturní podčárníky Literární neděle v olomouckém
deníku Našinec, od května 1919 až do konce života pak psával tytéž črty do
brněnského deníku Den pod názvem Hovory literární a umělecké. Z nich byl
sestaven dvousvazkový výběr Hovory Dne (Brno 1923, 1924). Při úhrnném počtu
bezmála tří set pokračování nepřekvapí námětová různorodost: literatura
především, pak hudba, výtvarné umění, církevně-reformní otázky (kupříkladu
čeština jako liturgická řeč), nicméně nechybí ani trocha politiky, přibíjení
pokrokových výstřelků na tabuli hanby, příležitostná sebereflexe a tu a tam i
sebeobrana.
Nakonec by neměl být opomenut překlad italského souboru příběhů ze
života zakladatele františkánského řádu, Kvítka svatého Františka (Nový Jičín
1901, 1902). Dostál na něm pracoval spolu s Annou Kalmanovou, kresbami ve
stylu beuronských benediktinů jej vyzdobil emauzský řeholník Pantaleon
Jaroslav Major.
Ukázali jsme, že Dostálova osobní tvorba nebyla počtem zanedbatelná,
přesto není nikterak pochvalně ceněna. Povědomí o ní je i mezi literárně
orientovanými badateli chabé a přehlíživé. Důvod vidíme dvojí.
První příčinou mlčení jsou rozpaky ze samotné četby. Je zřejmo, že
přikládat na Dostálovu tvorbu dnešní měřítka by vedlo na scestí,
avšak rozpačitě se cítili už jeho současníci. Řada básní je okatě tendenčních, což
by nemuselo být na závadu, kdyby ovšem byly umělecky na výši. Právě to se
ale ne vždy dařilo. Prostřední talent se jen těžko vypne k výšinám, zvláště když
tvoří v zápalu každodenních bojů. Zde měl Bouška naprostou pravdu: básník
potřebuje klid na zamyšlení, nemůže se vybíjet politickými sváry. Viděl, že to
Dostálovi nesvědčí. Lutinov mohl být slušným lyrikem, každodenní dostihy
Strana 13/181