zobrazit/uložit PDF - Národní archiv

Kolik nadějí a úsilí vkládal do družstva Paxfilm, jehož vznik inicioval ve snaze
využít filmu jako moderního prostředku apoštolátu!
Prchající čas jej stále popoháněl, odpočinek také příliš neznal, odmítal
přijmout zdravější způsob života, k němuž jej nabádal kupříkladu Bouška.
Každý z naložených úkolů vyžadoval celého muže, Dostálova tělesná a duševní
konstituce však byla chatrná a nebyla na větší zátěž stavěna. Už za sporů s
arcibiskupem Kohnem si stěžoval, že mu srdce vypovídá a trpěl silnou
neurosou, následující časté polemiky mu také nepřidaly.
Vyšší věk jej už k alespoň občasnému zvolnění donutil. Své nalomené
zdraví léčil Dostál v lázních Teplice nad Bečvou, kam jezdívalo více kněží.
Proč byla léčba nutná Poněvadž v podstatě polemikem nebyl, sváry ho
duševně nesmírně vyčerpávaly, neměl onu, například Macharovu, sekernickou
říznost a krobiánství, po němž se cizí rány svezou jak po železe. Rozený
polemik je typ, který se cítí tím lépe, čím více a hruběji do něj protivníci bijí.
V tom si Dostál jako převážný introvert nikdy neliboval. Trpěl, ale přestat
nedokázal. Věřil, že zastávat společnou věc vždy a všude je jeho povinnost,
vhod i nevhod, vždy a všude. Každý to nesnesl: i mnozí spolupracovníci mu
vyčítali kohnismus, pašovství, diktátorské sklony, s řadou z nich se rozešel ve
zlém. Tím byla také vinna jeho introverse, za níž kráčí hned v patách nedůvěra,
nedůvěra ke komukoli, i k včerejšímu příteli, jen při záblesku podezření z
přítelovy zrady.
Neobyčejně snadno si tak dělal z přátel nepřátele. Opravdu jen málokterý
vztah přetrval. Původní družina z roku 1895 se rozešla záhy a leckdy prudce,
ztroskotala na mezilidských vztazích. Z vrstevníků si Dostál udržel jen Jana
Köhlera, s nímž se však sblížil poměrně pozdě, až roku 1905. Navíc byl Köhler
povaha dobrácká, nekonfliktní (snad i trochu submisivní), kterou jen tak něco
nepodráždilo.
Rozpadl se mu i vztah s Annou Kalmanovou. Už roku 1899 žárlil na
Boušku, sklízejícímu u „Calmy“ více úspěchů. I ona sama, povznesená nad
každodenní strázně, nesouhlasila s Dostálovou hašteřivou redakční politikou.
Jak by mohlo být jejich souznění obohacující, říkáme si, čteme-li klasické dopisy
Náčrt povahopisu
Březinovy Anně Pammrové. A zatím Krátký vzkaz, uzavírající roku 1919 před
čtvrt stoletím slibně započatou korespondenci obou kdysi tak blízkých lidí,
začíná oslovením, z nehož vanou stíny vzpomínek na šťastnější minulost:
„Slovutný pane! (quondam amice…)“ – a my se v očekávání filmového happy
endu bouříme, božínku, to přece nemůže takto skončit! Jenže ono to skončilo,
život není film. Jí zbýval jeden, jemu čtyři roky života.
Ale snad to bylo jen bláto každodenních půtek, jež nám zakrylo pravý
charakter Dostálovo písmo, droboučké až k nečitelnosti, svědčí k velkému
překvapení o pokoře, ba přímo o touze sloužit. Tím se vysvětluje i jeho
celoživotní obdiv k sv. Františku z Assisi: zdá se to sice nevěrohodné, ale přes
všechnu zdánlivou odlišnost povah si Dostál přinejmenším zčásti podržel svůj
mladický ideál.92 Doufal, že i on projde onou podivuhodnou očistou, jako jeho
vzor, vždyť i Františkova povaha bývala živá a výbušná a teprve léty se
zklidnila a dospěla k pověstné stálosti, skromnosti a pokoře. U Dostála to
nakonec bylo jen zbožné přání, neměl výhodu života v tichém závětří,
nedokázal včas uplatnit svou vlohu, a tak vstoupil do povědomí jako málo
příjemný svárlivec.
Jeho osobní zjev také nebyl imponující. Jako mladík měl jemný výraz,
bezmála ještě dětský, jak se na lyrického básníka sluší, ale čas a únava setřely
rysy jeho tváře, zakulatily obličej, vtiskly mu pečeť přísnosti, zvýrazněnou ještě
cvikrem a odvály vlasy z čela až kamsi k temeni. Nevysokou a subtilní postavu
též postihlo to, s čím bojuje většina mužů kolem čtyřicítky, totiž nárůst objemu
v pase, na což bývá veřejnost u duchovních obzvlášť alergická. Povahu měl
navíc dosti chladnou, jako pravý introvert se dokázal rozveselit jen v nejužším
kroužku dobrých známých, například malíře Jana Köhlera. V soukromí dovedl
být i skutečně vtipný. Zdánlivá odtažitost a nesrdečnost měla také vážné
důsledky, výstižně o nich napsal Dostálův bývalý kaplan Bedřich Konařík:
„Nepochopil včas, že zdrženlivost a tichost tomu, kdo chce být vůdcem, lehce
se vyčítají jako povznešenost a pýcha, a že spíše odpuzují, než přitahují a
získávají.“93
Navzdory všemu předřečenému o ruchu a životním shonu žil navenek
jednoduše: v neděli sloužíval hlavní mši v osm hodin, přibližně jednou do
měsíce míval kázání, pravidelně pak s koncem roku. Zpovídal málokdy, na
rozdíl od obecné představy je to totiž nudná, časově náročná a přitom
namáhavá práce. Odpoledne kolem páté hodiny chodíval chvíli na procházku,
měl stálý okruh kolem synagogy a gymnasia k poště, pak přes náměstí zpět,
výjimečně chodíval až ke hřbitovu.94 Jinak seděl doma na faře, pracovnu si
zřídil v uzavřené klenuté místnosti bez světla, kde byl mezi nahromaděnými
písemnostmi jako zapadlý.
Jak ale v kostce posoudit Karla Dostála, aby soud nevyzněl zbytečně
příkře I předložený nástin osobnosti Dostálovy může na někoho působit
zbytečně kriticky. Chyba je v tom, že podle Artura Koestlera bychom neměli
hrdiny zkoumat drobnohledem, nýbrž výhradně dalekohledem. Jenže archivář
Strana 21/181