zobrazit/uložit PDF - Národní archiv

při pořádání pozůstalosti má po ruce právě jen ten mikroskop. Dalekohledem
by spatřil asi toto: největší Dostálovou ctností byla oddanost svému povolání;
největším hříchem pak nedůtklivost, jež mu nadháněla protivníky a zapuzovala
přátele. Obdivuhodná je pak na něm síla vpravdě antaiovská, s níž se po tolika
pádech vrhával do dalších úkolů. Odkud ji to slabé tělo bralo, ne-li z ducha
Odchod do záhrobí znamenal pro Dostálovu památku poměrně brzké
zapomnění, viditelněji přežívala jen v prostředí lidoveckém a ještě
přesněji orelském. K nedožitým šedesátinám mu například v Olomouci ve
spolupráci s DLU vypravili vzpomínkový večer, k sedmdesátinám nenáročný
sborníček. V Prostějově tři roky po jeho odchodu přejmenovali trojici ulic
Příční, Na náspech a Tylovu na jednu jedinou Lutinovovu (jaké lepší ocenění by
si zasloužil aktivní člen městské komise pro pojmenování ulic), k desátému
výročí úmrtí vskutku slavnostně odhalili pamětní desku. Ale ani Orli nebyli
ochotni kvůli němu otevřít peněženku zeširoka. Od úmrtí uběhlo patnáct let a
anonymní autor několikařádkové upomínky si veřejně povzdychl: „Zatím jest i
pro jeho básnické dílo tak málo pochopení v naší veřejnosti, že vydavatelka
jeho literární pozůstalosti DLU nemůže bez finančních obětí dokončiti soubor
spisů.“95
Co se nejvíce podepsalo na Dostálově definitivním odchodu do historie
Ohromná poválečná změna mentality, která na vše starší shlížela s despektem a
neporozuměním obecně a v případě modernismu speciálně – tento myšlenkový
směr v katolicismu meziválečného Československa jednoduše vyšel z módy, ba
co hůře: zdál se být přímým předchůdcem a inspirátorem církevního rozkolu,
představovaného u nás československou církví. Další příčinou byl příchod
nových básnických směrů, vedle nichž vyhlížely dvacet či třicet let staré
Dostálovy verše přinejlepším druhohorně a neměly přitom bohužel kvalitu, jež
by jim dávala punc klasiky.
Poslední stopy života projevil duch Lutinovův za německé okupace, kdy
byla jeho jménem nazvána ilegální orelská organisace, vedená Vítem
Příkaským, náčelníkem brněnské Šilingerovy župy. Čítala prý sedm set členů a
zaměřovala se na protiněmeckou agitaci a výzvy k odporu, byla však roku 1941
odhalena a rozprášena. Příkaský byl 1. 7. 1942 ukopán dozorcem
v koncentračním táboře Mauthausen, žena a dcera zahynuly v listopadu 1944
při náletu na Hodonín.96
V poměrech po druhé světové válce už Lutinova nikdo nepotřeboval a
Vítězný únor 1948 byl jen ranou z milosti jeho památce. S koncem Orelstva a
veřejným umlčením katolické církve ztichla i ústa vyslovující jeho jméno. Přišli
noví básníci a psaly se úplně jiné básně. Jenom moravští věřící každoročně o
první listopadové neděli rozezvučí své kostely písní „Matičko Kristova, klíčnice
nebe, za duše v očistci prosíme Tebe...“, aniž by jim autorovo jméno bylo něčím
více, než zvukem.
II.
Vývoj a dějiny archivního fondu
Sám Dostál asi nijak zvlášť nedbal na řádné a uspořádané uložení svých
písemností. Z korespondence například se S. Bouškou a J. Š. Baarem se častěji
dozvídáme, že měl nepořádek i v redakčních záležitostech. Zřejmě odkládal
Posmrtná památka
došlé papíry na volná místa a kupil je na hromady, v nichž potom nebylo
možno nic najít. Bouška kriticky popsal Dostálovu pracovnu a zmínil se i o
marné snaze jeho hospodyně vnést do ní jistý pořádek. Při pořádání fondu byly
do samostatných složek uloženy pouze rukopisy připravovaných básnických
sbírek a potom už jen doklady ke sporům s Karlem Judou a Augustinem
Štanclem, uložené zvlášť do obálek, nadepsaných „Dopisy z boje contra Judam“
a „Stanceliana“. Vše ostatní se nalézalo v nepořádku.
Není ovšem divu, neboť Dostálova pozůstalost měla poměrně pestré
osudy. Závětí z 30. 12. 1921 ustanovil hlavní dědičkou Družinu literární a
uměleckou, které „připadne také má literární pozůstalost (korespondence,
rukopisy, právo nakladatelské a autorské)“. Dostál chtěl tak Družině nahradit
škodu, kterou jí nechtě způsobil organisací výpravného sborníku Dante a Češi:
sborník se potkal s naprostým nezájmem veřejnosti a zruinoval spolkovou
pokladnu na řadu let.
Odkaz byl však zatížen četnými legáty, a tak byla DLU nucena si další
peníze dokonce vypůjčit (!) a navíc i zpeněžit sklad Dostálových neprodaných
knih (zde se nacházely ještě výtisky Nového života) redakci přerovského
časopisu Nový národ, vedené známými v dobrém slova smyslu podnikavými
knězi Ferdinandem Chýlkem a Aloisem Čápem. Ti si přibrali i některé
rukopisy, například sbírky Potulný zpěvák (inv. č. 1046), které se potom vrátily
Družině zpět jako součást pozůstalosti Jana Vyhlídala, který pro změnu
odkázal svou literární pozůstalost Kněžské nemocenské pokladně, založené a
vedené taktéž oběma jmenovanými duchovními.
Té části pozůstalosti, která zůstala v rukou DLU, se ujal spolkový
pokladník Ladislav Zamykal. Jeho úkolem bylo vydat dosud nevydané
Dostálovy verše (Básnická tvorba KDL z let bohosloveckých v Arše 1928, sbírky
Květiny 1930 a Ve mlýně světa 1934) a sepsat jeho životopis (stručně vyšel jako
doslov druhého vydání sbírky Orlí fanfáry 1928). Krom toho ještě částečně vydal
Strana 22/181