zobrazit/uložit PDF - Národní archiv

plánoval už v květnu 1901 mezinárodní sjezd modernistů v Kostnici či Ženevě.
Z toho ovšem sešlo, jistou náhradou byla srpnová schůzka v Mnichově u
Müllera a vídeňský kněžský sněm, Clerustag, kde jednal se Schellem.71 Sám
nesměřoval ke krajnostem, nabádal netrpělivé společníky k setrvání v církvi,72
neboť jen tak je možno něco změnit: „Odmítáme heslo Pryč od Říma. Naším
heslem jest: Uplatniti se v Římě“.73 Spolupracovníky církev opustivší nechválil:
„Ti lidé nemají o reformě ponětí, jsou jako děcka: když se mu nepodaří za
hodinu přestavět dům, který byl stavěn tisíciletí, uteče s křikem, že dům ten
nedá se vůbec opravit.“74
Mýlil by se, kdo by Dostálovo postavení v kroužku reformistů považoval
za neotřesitelné. Kompromisní postoje, zčásti přirozené a zčásti vynucené
obezřetností v boji s T. Kohnem, u něj odsuzoval zprvu J. Svozil v roce 1902, na
jaře příštího roku, kdy Dostálova snaha o udržení vrcholila a dospěla do
podoby „kdo z koho“, se ke kritikům přidalo i české křídlo, representované J. Š.
Baarem a kladenským kaplanem Josefem Kuškou. Nutili jej k větší aktivitě a
vyhrožovali odtržením, založením vlastního křídla a listu. Dostál to oprávněně
vnímal jako podrážení nohou v nejnevhodnější chvíli. Nakonec k ničemu
nedošlo, ale pohled na nesvornost mezi „Moravou“ a „Čechami“ v tak malinké
skupince je dodnes tristní: obě části byly navzájem přesvědčeny, že ta druhá
nechápe její potřeby a zájmy. Ano, nechápaly – ale kvůli tomu snad nebylo
nutno se hned štěpit.
Slabiny hnutí byly tedy zřetelné i jeho příslušníkům, nás pak do očí
přímo bijí. Ptejme se však, zdali přikládáme správné měřítko,
posloužíme-li si euroamerickým modernismem. Není to jen terminologická
shoda, zavádějící a uměle nafukující naše očekávání Pojmenování „moderna“
má přece původ literární jakožto aluse na Českou modernu. V době jeho přijetí
u nás o nových theologických směrech nikdo nic určitého nevěděl, jednotící
označení „modernisté“ bylo jejich představitelům vtištěno až později. Slova nás
tedy nesmí mást. Bouška ještě v roce 1938 považoval za nutné ujišťovat o
smyslu jména Katolická moderna: „My název ten přijali, ale smysl jsme mu dali
zcela jiný, svůj čestný a nezávadný. Když pak později zatraceno bylo učení
»modernistů« – s nímž jsem nikdy nic společného neměl, ani Lutinov ne! – tu
lidé mladí, po nás přišlí, a dnes už kolikátá generace, z ignorance spletli si nás
s modernismem […] Byli jsme vždy Církvi věrni.“
Není to tak alibistické a neobjektivní tvrzení, jak by se zdálo, neplatí
samozřejmě o těch, kteří církev opustili, ale o Bouškovi samotném ano: on
veřejně(!) nikdy modernistická hesla nevyznával, své kritické názory, které
ovšem také povětšinou setrvávaly u pranýřování nadřízených, ventiloval leda
v soukromí. Nakolik ale platilo o Dostálovi
Otázka se bude leckomu přirozeně zdát zbytečná, vždyť se sám výslovně
k modernismu přihlásil ve fiktivním interview v prvním čísle Nového života
roku 1899: „My však katolicismus s prof. Schellem považujeme za princip
pokrokový, chceme pokrok v duchu a pravdě. – To je krásné. Ale pak by to
hnutí mělo býti ne poze českým, nýbrž světovým! – A jest jím též! Jde
Amerikou, Francií, Německem. […] Jen mi není známo, že by v Evropě hnutí to
mělo kde už čtvrtý rok svůj orgán, jako je »Nový život«. – Čím se stalo, že
právě na české půdě hnutí to vyklíčilo tak samostatně – Tomu se nedivte. Víte,
že vlasť Štítných, Milíčů, Husů, Chelčických byla od jakživa v náboženských
věcech velmi citlivá.“
Cítíte sami, jak Dostál nadsazuje ohledně role svého časopisu, jak si stoupá
na špičky, aby se zdál větší Nelze mu však upřít odvahu k takovému vyznání,
Dostál modernistou
jímž na sebe okamžitě upoutal nevítanou pozornost. Výslovně to ocenil J. Š.
Baar, jenž mu bezprostředně poté napsal: „Karlíčku – Caesare – »alea iacta est«
– to už nejsou slova – to už není tabák – to je dynamit. Jsem napjat jako struna
očekávaje „výbuchy“... Podepsal jsi se »Impavidus«... Etsi fractus illabatur orbis
– impavidum… A svět – ten malý pidimuží svět se bude chvíti – ty ho rozstřílíš
– rozboucháš... Co jim zbude ubožákům... A jak jasně – jak přímo – hrdě –
sebevědomě to všecko povídáš, až jsem se dusil, když jsem ty věty četl, a přece
jsem na tučná sousta zvyklý...“
Dostál se však naštěstí zarazil na samém začátku cesty k modernismu,
sám v uvedeném rozhovoru píše: „Míníte-li pak též reformovat katolickou
církev“, a odpovídá si: „Míníte-li reformu jejich údů, tedy také. Její jádro, ona
sama, se reformovat nedá, neboť jest dílem Božím […]“ Ostatně, Schellův
modernismus byl spíše amerikanismem, upraveným pro evropské poměry.
Probíráme-li výčet modernistických thesí, zavržených dekretem Lamentabili,
mohli bychom Dostálovi připsat všeho všudy jednu či nanejvýš dvě. Bod 53
praví: „Uspořádání církevních orgánů není neměnné, křesťanská společnost
podléhá stejnému vývoji, jako lidská.“ Zde vidíme soulad s úsilím našich
reformistů po demokratisaci církevní ústavy, kam spadaly kupříkladu volby
děkanů či – už méně – omezení státního vlivu na jmenování biskupů, úprava
patronátního práva, odstranění sporné podmínky šlechtictví pro členství
v olomoucké kapitule a jiné. Bod 63 odsuzuje tvrzení: „Církev se zjevně
nedokáže vyrovnat s účinnou evangelijní ethikou, neboť zatvrzele lpí na
nezměnitelných poučkách, neshodujících se s dnešním pokrokem.“ Pokud ony
Strana 17/181