zobrazit/uložit PDF - Národní archiv

Dostálovu korespondenci s Juliem Zeyerem a Benešem Metodem Kuldou
(Archa 1927, 1929). Pro svou potřebu tedy Zamykal část pozůstalosti uspořádal
– byla to zřejmě jeho píle, jíž padly za oběť obálky četných dopisů: data
poštovních razítek přepisovala na listy Zamykalova ruka.
Jedna část dokumentů byla oddělena ještě za Dostálova života. Když jeho
střídavý přítel a naopak zase „pražský jidáš“ literární historik Vilém Bitnar
pracoval v letech 1920 – 1921 v Brně jako redaktor Občanských novin, třikrát zajel
do Prostějova, vypomáhal s pořádáním korespondence, činil si poznámky k
Lutinovovu životopisu a nakonec v červnu 1921, jak napsal s desetiletým
odstupem Zamykalovi. „velkou partii materiálu, který jsme stačili pročísti a
uznali za literárně nejdůležitější, předal mně Dostál ke zpracování a ten mám u
sebe. Jsou to dokumenty velkého významu, bez nichž je celek, jak leží u Vás v
Olomouci, přece jen torsem.“97 Bitnar zemřel v říjnu 1948, aniž by ve zpracování
Dostálova životopisu výrazněji pokročil, u něj uložené materiály se ocitly v
Literárním archivu Památníku národního písemnictví v Praze na Strahově.
Zamykal, jenž byl jakožto Dostálův mladší, ale velmi důvěrný přítel k
sepsání životopisu také oprávněn, však zemřel předčasně roku 1937 a nadto
silně předlužen – dá se říci, že literární pozůstalost bylo to jediné, co po něm
zůstalo. Družina ji ve sběhu událostí nestačila zachránit. Po osudu jejích částí
pátral dlouholetý jednatel Družiny, ostravský gymnasijní profesor Oldřich
Svozil, vedený svými literárně-historickými zájmy, a skutečně se mu podařilo
něco vystopovat. Předseda DLU Emanuel Masák mu například sdělil dopisem
z 27. 1. 1942: „Možná také, že při loupení pozůstalosti P. Zamykala padlo také
za oběť leccos z korespondence KDL.“ Domněnku potvrdil Masákův nástupce
v předsednictví František Dohnal, když ve dvou dopisech z 11. 7. a 24. 9. 1951
popisuje čachry, které s nekale ukořistěnými dopisy Bouškovými provozuje
známý bývalý staroříšský pracovník a tehdejší profesor pražského
konservatoria Otto Albert Tichý.
To už byla „po smrti“ i Dostálova universální dědička DLU. Totalitární
restrukturalisace spolkového života na základě zákona z roku 1949
neumožňovala další existenci, její přechod pod hlavičku České katolické charity
nebyl povolen a tak se v květnu 1952 definitivně rozešla. Písemnosti, pokud je
nestihl nikdo z členů uschovat, byly již v říjnu 1951 zajištěny pro archiv
Státního úřadu pro věci církevní, než ale stihl být archiv zřízen, sám úřad
zanikl. Přinejmenším Dostálovy dokumenty se dostaly do bezpečné úschovy
olomoucké Státní vědecké knihovny, jak 25. 2. 1952 sděluje O. Svozilovi bývalý
lidovecký aktivista Arnošt Ondruška. Jemu prý podal informaci „profesor
Králíkov“ (jde samozřejmě o známého olomouckého profesora bohemistiky
Oldřicha Králíka, který měl k DLU opravdu hodně blízko).
Další stopa Dostálovy pozůstalosti se objevuje až s odstupem let, kdy
pracovník našeho archivu Miloš Kouřil shledával rozptýlené části fondu DLU.
Olomoucký knihovník Jaroslav Vlach jej odkázal na ostravského katechetu P.
Josefa Marcola Svobodu, který zasedal ve výboru Družiny po dvacet let. Žádost
o předání jejích písemností, má-li vůbec jaké, postoupil P. Svoboda již
zmíněnému O. Svozilovi, toho času z pankrácké věznice propuštěnému
jeřábníkovi Ústředních dílen Ostravsko-karvinského revíru. Ten odpověděl 13.
10. 1964 kladně, prosil jen o časové poshovění. Měl totiž svůj „archiv“ uložen
doma na půdě a musel ho postupně roztřídit. Následujících dvacet let, až do
své smrti roku 1984, pak Svozil po částech materiály archivu skutečně předával.
Kromě vlastních dokumentů DLU a trosek pozůstalostí jejích členů (L.
Zamykal, F. Světlík, F. Večeřa, F. Dohnal, J. Řehulka aj.) také některé drobnosti
k Dostálu-Lutinovovi: rukopis sbírky Potulný zpěvák (č.j. 290/66 z 21. 2.),
rukopisy básnických sbírek Tajemná sfinx, Osudy, Orlí fanfáry (č.j. 619/67 z 30.
5.), 43 dopisy různých odesilatelů – za mírnou cenu 100 Kčs (čj. 795/77 z 26. 5.,
př.č. 3/77), 49 dopisů Jana Köhlera (čj. 328/81 z 29. 4., př.č. 1/81) a nakonec dva
dopisy s rukopisy básní a prosy (čj. 339/84 z 6. 4., př.č. 3/84).
To však byly – z hlediska kvantity – vcelku jen drobty, i když samozřejmě
nijak nechceme Svozilův kvalitativní přínos snižovat. Zajímavé je jen to, že
přesně v téže době, to jest v letech 1964, 1967 a pak v nepřetržitém sledu let
1973 – 1981 prodával Svozil Dostálovu pozůstalost po částech do Literárního
archivu Památníku národního písemnictví v Praze na Strahově, celkem v
rozsahu 13 kartonů – proč tam nakonec nedal všechny Dostálovy dokumenty,
které u sebe měl a sporadicky něco poslal i do Olomouce, není zcela zřejmé.
Jistěže, nelze v případě Strahova říci, že by volil místo uložení nevhodně
(peníze ve své situaci také potřeboval) a literární archiv zřejmě platil lépe, než
státní oblastní. Ještě dnes na čtenáře nemile působí nekonečné průtahy s
vyplacením slíbené tisícikorunové odměny za práci a výdaje spojené s tříděním
a zasíláním dosti hodnotných materiálů, kdy po takřka tříletém čekání mu byla
poukázána sotva polovina předem dojednané částky. Říká se sice, že historie
nezná žádná „kdyby“, ale kdyby byla opavská archivní účtárna rychlejší,
možná by dnes nebyl fond rozštěpen na dvě části bez naděje na sloučení.
Hlavní jádro naší části fondu získal archiv již v polovině 60. let. 18. 12.
1965 sděluje Svozilovi v soukromém listě nejmenovaný archivář (podle
poznámky o zdržení vinou „návalu práce“ to byl zřejmě opět M. Kouřil), „že
jsme nedávno zachránili dosti početnou korespondenci Dostála-Lutínova[!]
Strana 23/181