zobrazit/uložit PDF - Národní archiv

Služba v německém kraji byla nutným začátkem takřka pro každého
novokněze, i pro toho, jenž byl jazyka Schillerova sotva mocen, natož pro tak
nadaného překladatele Schillerových básní, jakým byl právě Dostál. Jak byla
taková služba oblíbená, ukazuje soustrast jeho kolegy Josefa Navrátila,
známějšího pod básnickým pseudonymem Rudolf Stupavský: „Lituji, že Tě dali
mezi zvířata a ne mezi naše lidi, však v tom měl prsty ten hofpolicajt Dr.
Wisnar [...] No, však tam dosud neumíráš.“5 Neumíral a jakž takž se tam zařídil,
jen ta samota a vzdálenost od všech kulturních středisek ho mrzela.6 Naštěstí
neměl pobyt na drsném severu dlouhého trvání: s platností k 27. 11. 1895 byl
přeložen do Nového Jičína.
Kaplanem v Loučné
Tam už se dalo leccos podnikat: město sice naprostou převahou
německé, ale s četným houfem českého dělnictva, dojíždějícího z okolí
do místních továren. Hlavu začala zvedat i hrstka české novojičínské
intelligence, v níž hrál už půl třetího roku důležitou roli Dostálův o rok starší
kroměřížský i olomoucký spolužák Jan Šrámek, pozdější známý politik. Oba
byli Němcům málo po chuti, o sobě si mohl Dostál – dobrovolný český kazatel
v kapli sv. Ondřeje – jednou přečíst v Deutsche Volkszeitung, že je
„Hetzprediger“.7 Přesto mohl na tomto svém působišti plně rozvinout svou
bohatou kulturní i organisační činnost, o níž bude ještě řeč.
Mnohem samostatnější i materiálně nesrovnatelně lepší postavení mu
nabídlo nově zřízené místo spirituála, duchovního správce v novojičínské
zemské polepšovně, jež nastoupil k 4. 8. 1897.8 Katechisoval zde již předtím v
rámci svých kaplanských povinností a zřejmě úspěšně, neboť mu byla 13. 1.
1897 při generální visitaci udělena arcibiskupem písemná pochvala a
povzbuzení. Mohl tedy být spokojen, přesto pomýšlel na odchod z Jičína, a to
prokazatelně od roku 1902, kdy vykonal farní konkurs, zkoušku budoucích
farářů. Slibně už vyhlíželo jednání s maltézským rytířem Františkem
Doubravou v únoru 1904 o převzetí správy studentské koleje sv. Prokopa v
Praze. Doubrava už stál jednou nohou v manželství a druhou v protestantismu,
naléhavě hledal nástupce.9 Přechodem do Prahy by Dostál jen získal a byl k
němu též svými přáteli a stoupenci vybízen, například J. Š. Baarem. Naneštěstí
však jeho plány zmařila domácí ženská intrika.
Brzo se mu dostalo náhrady vskutku dokonalé, vrátil se totiž do svého
rodiště. Myšlenka nespadla z nebe a jistě byla – na rozdíl od cizí a
daleké Prahy – podporována i jeho matkou a sestrami. Ostatně, už v květnu
1899 mu arcibiskup doporučoval požádat o přeložení za katechetu do
Prostějova, čímž by si ulehčil ve starostech s vydáváním časopisu Nový život.10
V katechetské roli by měl přibližně stejně nezávislé postavení jako spirituál, a
navíc by byl doma v českém prostředí. Žádost byla sice napsána, ale zůstala
nejspíše neodeslána. Zato v létě 1904, když se odchodem prostějovského faráře
Ludvíka Hoffmanna do pense uvolnilo toto prestižní místo, pustil se bez váhání
do boje proti ostatním dvanácti uchazečům. Silnou podporou Dostálovy
kandidatury byla široká proslulost, méně pak místní původ. Tehdejší Dostálův
příznivec, prostějovský advokát a zemský poslanec Václav Perek, se sice
otevřeně vyjádřil, že městská rada při uplatnění svého presentačního práva
dává pravidelně přednost místním rodákům, ale takových si krom Dostála
zažádalo dalších pět a ještě tři k tomu, kteří ve městě zrovna působili. Všichni
měli mnohem větší zkušenost s praktickou duchovní správou – konkurence
byla veliká.11
Leč stalo se: Dostál přeskočil všechny protikandidáty a starosta mu
večerním telegramem 24. 10. 1904 oznámil, že byl zvolen. Jistě to bylo velké
ocenění, Prostějov byl městem s jedinou farou na 30.000 obyvatel, byl po Brnu a
Jihlavě třetím největším moravským městem, z jazykově českých měst pak
vůbec největší, přičemž v národní obci usiloval o povýšení na jakousi
vlasteneckou moravskou metropoli, obdobu toho, čím byl českým Němcům
Kaplanem a spirituálem
v N. Jičíně
Farářem v Prostějově
Liberec. Nad rámec výkladu prozraďme, že z toho nebylo nic: do světové války
se myšlenka neprosadila a po válce se poměry otočily jak na hrnčířském kruhu
– sbohem, velkolepé plány...
Společensky šlo o nesmírný vzestup mladého kněze, který se po
slavnostní instalaci 18. 12. 1904 stal terčem závistivého obdivu ze strany četných
spolubratří, kteří se cítili neprávem přeskočeni. Ani pastorační práce mezi lidmi
neslibovala jen úspěchy: Prostějov, jako město převahou dělnické, byl zasažen
silným socialistickým hnutím. Pro rudou internacionálu pak bylo jakékoli
náboženství pustým švindlem a jakýkoli duchovní podvodným řemeslníkem.
Dobře prorokoval svému příteli Šrámek, tišiv už předem jeho nadšení větou:
„Bude mnoho radosti z Prostějova, ale i sem tam upřímná zlosť!“12
Zprvu nic nenasvědčovalo tomu, že by se Šrámkovo proroctví mělo
vyplnit. První dva roky věnoval nový duchovní pastýř obnově vnitřku svého
farního chrámu, aby nedělal církvi ostudu ve srovnání se současně budovaným
moderně vyzdobeným Národním domem jakožto investicí městskou. První
etapa, na níž se podíleli známí umělci František Bílek a Jano Köhler, byla
Strana 3/181