zobrazit/uložit PDF - Národní archiv

velepastýřovy nepřítomnosti dala konsistoř našemu hrdinovi svatý pokoj ode
všech reskriptů, dotazů a protokolů. Všichni byli únavného sporu syti a nenašel
se horlivec, který by v pronásledování pokračoval. Pozoruhodné také je, že
prokazatelně od ledna 1903 byl Dostál v písemném styku s arcibiskupovým
ceremoniářem a nejoddanějším osobním sekretářem Františkem Botkem – ten
Dostálovi radil, jak má ve sporu pokračovat. Snad byl právě Botek oním
neznámým knězem, který Dostála zásoboval zprávami z olomouckého paláce a
jehož jméno Dostál odmítl prozradit, za což byl v březnu 1903 potřetí odsouzen
k exerciciím u olomouckých kapucínů.34
Novým arcibiskupem se stal dosavadní dlouholetý brněnský biskup
František Saleský Bauer. Dostál si mohl oddechnout a v klidu pokračovat ve
vydávání Nového života, ale s povýšením na prostějovského faráře přišly jiné
starosti. Na měsíčník už nebylo tolik času a řadu přispěvatelů svými prudkými
zápasy odvrátil, sám si jednou Bouškovi posteskl, že „pro Judu mne všeci »čistí
umělci« opustili“.35 Úroveň listu pomalu klesala.
Ranou z milosti pak byl dekret římské kongregace posvátného officia
Lamentabili sane exitu z 3. 7. 190736 a encyklika papeže Pia X. Pascendi
dominici gregis, publikovaná 8. 9. téhož roku. Oba dokumenty konkretisovaly a
podrobně rozpracovaly nepříliš důrazné odsouzení právě se vzmáhajícího
opravného hnutí se závažnými theologickými důsledky, takzvaného
modernismu, v instrukci Nessuno ignora kongregace mimořádných církevních
záležitostí ještě za papeže Lva XIII. (27. 1. 1902)37 či v Piově nástupní encyklice
E supremi apostolatus cathedra (4. 10. 1903).38 Teď to bylo řečeno naprosto jasně:
„Co se týče kněží, kteří píší do novin a časopisů jako spolupracovníci nebo
dopisovatelé, protože se častěji stalo, že tam otiskovali články nakažené
modernismem, ať na ně biskupové dohlédnou, aby již nehřešili. Stane-li se něco
takového, ať je napomenou a zakážou jim dále psát. [...] I kdyby byli tito lidé
udiveni, že je počítáme k nepřátelům církve, jistě nebude oprávněně udiven
ten, kdo – bez ohledu na úmysl, který může posoudit jenom Bůh – poznal jejich
učení včetně pohnutek k řečem a činům.“39
To jsou slova dodnes drtivá a tehdy nutila k opravdu vážnému zamyšlení.
Dostál vyjádřil přesvědčení všech svých straníků, že Nového života se odsouzení
modernismu netýká a chtěl pokračovat,40 odhodlání mu ovšem dlouho
nevydrželo a v prosinci 1907 vyšel Nový život naposledy. Příčinou nebyl ani tak
nátlak nelítostné církevní vrchnosti, jak by byli někteří rádi viděli, nýbrž
vzrůstající obtíže technické.
Zánik Nového života
O jakých obtížích je řeč Aniž bychom chtěli sebeméně naznačit, že byl
Nový život špatný časopis, přece jen je poučné sledovat, jak jej Dostál vytvářel
doslova „na koleně“. Samozřejmě za sebou neměl žádné bohaté vydavatelství
jako časopisy jiné a cenu, přes pestrou výpravu, držel poměrně nízko (roční
předplatné během let stouplo ze 3 na 10 K), takže se dostával do neustálého
kolotoče: málo prostředků – malé honoráře – málo kvalitních přispěvatelů –
málo platících čtenářů, sotva tisíc – malý výtěžek – dluhy. Pověděli jsme si již
něco o jeho nepraktičnosti a zde bychom našli další doklady: Bouška si stěžoval,
že jeho knihu Vánoce vydal Dostál vinou své liknavosti až v únoru 1903, nikde ji
neinseroval, nerozesílal redakcím recensní výtisky... Kdo vydává roční kalendář
až v prosinci, musí také počítat se ztrátou.
Nedostatek peněz podvazoval časopisu žílu doslova u kořene. Dostál se
snažil, aby časopis přinášel i příspěvky osob známých, byl v tom i nemalý kus
representace. Neustále bombardoval kupříkladu Zeyera a Březinu žádostmi, až
jim to nebylo milé. „Věřím, že jste jako člověk beránek, jako redaktor jste ale
tygr.“, píše mu Zeyer nespokojeně.41 Autorům však mohl nabídnout jen o málo
více než ideální motivaci. To je druhá část pravdy, proč svou spolupráci
s Novým životem přerušili Baar, Bílek, Bouška… Jejich práce si záhy povšimli i
jiní (sdružení výtvarníků Mánes, spisovatelský spolek Máj), kteří přišli
s nabídkami nesrovnatelně výhodnějšími. Tu mohl Dostál apelovat pouze na
přátelství a pocit povinnosti. Snažil se, nedokázal však rozptýlit protistranou
vštěpovaný nepříjemný pocit, že své spolupracovníky jen lacino využívá ke
svému prospěchu, že si je drží jen jako redakční otroky píšící na rozkaz a jejich
práce si necení. Pravda to nebyla, Dostál si byl dobře vědom, co pro něj
znamenají, ale zaplatit jim nemohl a uchlácholit je nedovedl. Nouze o solidní
příspěvky byla stále viditelnější.
K tomu připočtěme nepravidelné vycházení, administrace nepořádná,
redakci docházel neustálý proud stížností na nedodaná čísla. Odběratele
znechucoval i nepořádek v účetnictví, ve snaze vymoci dlužné předplatné byli
upomínáni i ti řádně platící a dokonce i častí přispěvatelé, kteří měli mít list
zdarma.42 Nakonec dluhy na předplatném vzrostly takřka na 12.000 K.43 Dostál
uvažoval už roku 1906 o prodeji titulu s výhradou vlastní redakce. Bohužel, po
zákazu modernismu se stal Nový život zcela neprodejným ležákem – kdo by
koupil časopis, který může být ze dne na den zakázán Znechucený redaktor,
opuštěný spolupracovníky i odběrateli, získal sice církevní povolení k dalšímu
vydávání svého listu, když slíbil, že se vyhne všem nástrahám, vyplývajícím z
encykliky Pascendi. Povolení k distribuci časopisu v královéhradecké diecesi
vydal tamní biskup Josef Doubrava již v únoru 1905. Otevřená byla i možnost
Strana 9/181