zobrazit/uložit PDF - Národní archiv

jeho funkce a síly osobnosti, po řadě zbrklých kroků rychle slábla. A našlo se
dost protivníků bývalých i současných, kteří vnitrostranické spory rádi
Politické střety
s městskou radou
přiživovali. Vtipně vystihuje ostře nabroušené prostějovské poměry Dostálovi
přátelsky nakloněný kněz a spisovatel Jan Vyhlídal v epigramu, v němž
rozeznáváme jména oponentů Františka Obrtela, Josefa Konvičky, Rudolfa
Bechyněho, Josefa Krapky, Jana Prachaře a Karla Judy: „Hádej město hanácké,
/ které takto zázračné: / Hostí jako redaktora obrtele, / konvička v něm chrlí
škopek špíny šedé. / V zimě létala tam můra, slyš, bechyně, / krapka nemění se
tamo v horku – zimě. / Prachař střílí v městě papírovým prachem, / farář, ode
všech ač bit, neusýchá strachem. / Tamtéž Judas zradil Mistra předobrého, /
oprátkou však neopletl hrdla zlého. // Hádej, kde to město v kraji orlice / Za
odměnu bude ti jitrnice.“ Jiný jeho přítel a rádce, Sigismund Bouška, jej naopak
varoval: „Zadrž a přestaň! Zanech půtek a neomylnictví, teologie a katechismů
– náš lid nepotřebuje klerikalism – ale lásky a pomoci. […] Naříkáš si, ale věř, že
je to většinou Tvou vinou! Vzpomeň, jak Tě přijali v městě radostně.“ 16
Do krve vedené hádky otřásaly Prostějovem až do světové války:
teprve její tlak na čas přidusil doznívající a znovu bohatě rašící
různice. Přišly vážnější starosti a odvály žabomyší kejkle. Šlo o život. Dostál
sice jako farář nebyl frontovou službou povinen, ale o smutné chvíle nouzi
neměl. Zpočátku dával najevo svou upřímnou loyalitu a svým listům určil
austroslavistický směr, čímž se, pravda, nijak nelišil od profesionálních politiků
s výjimkou malého kroužku emigrantů. Bylo však stále těžší podpírat
habsburské soustátí. Obrat přišel v roce 1917, kdy byl osobně zasažen dvěma
ranami. Nejprve dubnovou střelbou do demonstrantů, kdy zahynuly dvě
desítky lidí, především žen a dětí – hned jim navrhl nápis na pomník:
„Poutníče, pomni obětí, jež padly zde v den prokletí“. Druhou ranou byla ztráta
mnoha kostelních zvonů, jež měly být přelity na děla. Dostála nesmírně
dráždilo, že se musí dohadovat s vojenskou správou o zvony, varhanní píšťaly
a měděnou střechu kostela, zatímco se mu ze dvorku vily továrníka Kovaříka
vysmívá nikým nerušená nahá měděná bakchantka.17 Jen díky zásahu vlivného
olomouckého poslance Mořice Hrubana unikly alespoň tři nejcennější zvony
zkáze.
Vůbec válečná drahota znamenala pro Dostála dosud nevídané
problémy zásobovací a finanční. Nezasvěcenému čtenáři to připadá
nepochopitelné, neboť jmenovaný byl vždy a znovu představován
jako hamoun pobírající z bohaté fary těžké desetitisíce, na nichž doslova sedí –
ještě v nekrologu Arne Novák ironicky připomínal jeho „malé, ale příjemné a
výnosné království z tohoto světa“. Nu, pomluvám o cizím bohatství věří lidé
odedávna nejraději, ale jak se to shodovalo se skutečností
Dostál dobrým hospodářem či podnikatelem nebyl, tak jako nebyl
vynikajícím organisatorem. Ohromnou pílí a úmornou dřinou nahrazoval
nedostatek nadání, nebyl praktický. Věnoval se organisaci i podnikání proto, že
to považoval za svou povinnost, ale jen tím vyčerpával své prostředky. Vše jej
stálo nesmírnou námahu, i to, co by jiný řešil obratem ruky. Byl přesným
opakem kněží typu vyšehradského kanovníka Mikuláše Karlacha, jenž stvořil z
mála rozsáhlé finanční imperium kolem Svatováclavské záložny, pražského
kaplana Tomáše Škrdleho, jehož Družstvo Vlasť představovalo mimořádně
silnou figuru v řadách katolického tisku, rajhradského benediktina Placida
Světová válka
Dostálovy poměry
hospodářské
Mathona, Jana Šrámka, který autoritativně stmelil a vedl celou politickou
stranu, anebo koneckonců v menším měřítku i svého blízkého přítele
pelhřimovského děkana Františka B. Vaňka, jehož Chrámové družstvo úspěšně
zásobovalo české kostely uměleckými předměty. Dostál sršel velkorysými
nápady – uskutečňoval je ale jenom s největšími obtížemi, jež vyplývaly snad i
z přílišného rozptýlení a nedostatku soustředěnosti.
Nespočetné peníze utopil ve ztrátových tiskových podnicích. Byla již řeč o
časopisu Ječmínek, teď nám poslouží za příklad. Šestistránkový týdenník
vycházel před válkou v nákladu 1.300 výtisků, při zvláštních příležitostech
1.500, měsíční výlohy na tisk se tedy pohybovaly ve výši 300 – 400 K. Už v roce
1915 náklad poklesl v průměru na 1.200 kusů a rozsah na dvě, nejvýš na čtyři
strany, aby měl časopis stále bilanci jakž takž vyrovnanou, další ročník (při
poklesu nákladu na 1.050 kusů) už skončil dvoutisícovým deficitem, v ročníku
1917 byl schodek ještě o 500 K vyšší. V posledním válečném roce se situace o
něco zlepšila, v říjnu dokonce vyskočil náklad na předválečnou úroveň a v
osmistránkovém provedení, ale rok 1919 znamenal pro Ječmínka konečnou
stanici. Samé dluhy, zisk žádný. Korespondence s tiskařem Václavem Horákem
je řetězem upomínek, výzev k zaplacení, dohod o vzájemných výměnách
směnek a jiných finančních kouzlech. Za celou dobu vydávání musel Dostál
pokrýt schodek 20.000 K.18 Že tiskaři a nakladatelé za takových podmínek
nejásali radostí nad podobně lukrativními zakázkami, marno připomínat. Za
doklad berme kousavá slova pražského knihkupectví Grosman & Svoboda,
Strana 5/181