zobrazit/uložit PDF - Národní archiv

ozdělení výnosů církevního majetku, 4) demokratisace církve, výběr
hodnostářů, rozdělení diecesí a úprava celibátu. Program byl zveřejněn pod
názvem Reformy v církvi katolické (Prostějov 1919) a my se nyní blíže podívejme
na dva okruhy.
Prvním je česká bohoslužba. Od počátku Dostál prosazoval užívání
češtiny pokaždé, kdy se kněz obrací nahlas k lidu. Už v červnu 1905 se
soukromě tázal arcibiskupa Bauera, zda může číst mešní modlitby a
evangelium česky.76 Po převratu se očekávalo, že římská kongregace ritů tento
způsob schválí, a proto často docházelo k reformě via facti. Tak i on sloužil
bohoslužby česky, byl na to připraven už dvacet let, spolu s Bouškou pořídili
řadu překladů. Tiskem vydal částečnou agendu křestní, oddací, pohřební aj.
pod názvem Obřady I (Olomouc 1920), přičemž si počínal dosti volně,77 překlad
společných částí matutina z breviáře jako Hodinky jitřní (Olomouc 1921) a
nakonec Pobožnost Božího Těla (Olomouc 1921). Svůj požadavek přednesl 20. 5.
1920, o dva dny později jako člen deputace žádal o totéž nuncia Clementa
Micaru,78 psal pražskému arcibiskupu Kordačovi, svému uznalému odpůrci z
časů moderny... Marnost nad marnost, v prosinci papež Benedikt XV. všechny
požadavky zamítl a většina kněžstva se spokojila s českým lekcionářem a
agendou. Česká mše vynesla Dostálovi jen udání u církevních úřadů. Zcela
v logice doby: obřadní řeč byla tehdy šiboletem rozlišujícím kněze pravověrné,
latinské, od těch podezřelých z apostase.79
V otázce celibátní zastával Dostál původně jen odložení kněžského
svěcení do vyššího věku, kupříkladu 30 let, kdy už se může kandidát
zodpovědně rozhodnout, zda je tuto obět schopen přinést, či nikoli.80 Tentokrát
vznesl nově i požadavek ženitby již svěcených, ovšem se souhlasem biskupa,
případně společného souhlasu dvojice ustanovených kněží-konsultorů.81
Nepřestal hlásat úplné zdobrovolnění, až byl podezříván, že je sám ženat – měl
jej oddat dávný známý z dob kohniády, velmi svérázný kněz Josef Hofer.82 Také
údajně prohlásil, spíše žertem, než vážně, že pokud se úprava neprosadí, měli
by kněží odstranit z far všechny ženy.83
Skutečně by se byl schopen oženit Nemožné by to nebylo: Dostál byl
rodinný typ, podobný druh života by mu jistě prospíval. Každý člověk
potřebuje nějaké zázemí, ulitu, do níž se unaven stáhne k odpočinku. Zpravidla
tou ulitou bývá domov. Jaký však může mít domov kněz Za studií v
Kroměříži a Olomouci byl odkázán na internátní bydlení s velmi přísným
řádem a jen pololetními prázdninami k návštěvě rodiny. Po vysvěcení jako
kaplan měl v Loučné i v Novém Jičíně k disposici kaplánku, malou místnůstku
na faře, kam sotva složil své věci. Teprve mnohem samostatnější postavení
spirituála v polepšovně mu umožnilo přestěhovat k sobě někdy v září 1897
nejprve sestru Elišku, která vypomáhala s administrací jeho vydavatelských
podniků, a čas od času poskytnout pohostinství i matce s nemocným otcem.
Jinak ne zrovna šťastná koupě domu v Tovární ulici umožnila od léta 1898
skutečně rodinný život, narušený teprve předčasnou smrtí otcovou (1901) a
Dostál a ženy
sňatkem sester Elišky (1902) a Žofie (1903). Co však bylo možné v malém Jičíně,
nedařilo se ve velkém Prostějově: Josefa Dostálová si netroufala vést synovu
náhle tak rušnou domácnost, tak jako jiné matky kněží, a přebývala raději mezi
vnoučaty o pár ulic dál u své dcery Žofie. Dostál zprvu podržel Annu
Pospíšilovou, starší ženu, která již byla na faře zaměstnána. Ta se však zakrátko
vzdala místa pro oční chorobu, a tak si Dostál na radu matky vzal
dvaadvacetiletou Františku Řezníčkovou, která vedla jeho domácnost až do
konce života.84 Ona měla být tou šťastnou nevěstou, jí psal Dostálův mladší, ale
přesto důvěrný přítel B. Konařík: „Těšil jsem se, že mě pozvete na svoji svatbu –
já to mám zatraceně zmodrchané, už je mi zůstati svobodným. Ale když papež
řekl Kordáčovi, ať se netěšíme!“. Jakoby vskutku bylo na všelijakém šprochu
pravdy trochu… A Hofer skutečně nabádal ostatní kněze, aby se ženili, třebas
formálně, a dokázali tak římské kurii naléhavost svého požadavku.
Že se statná Hanačka ocitla v pozornosti místních klepen obojího pohlaví,
je vlastně samozřejmé. Příležitost útočit na nepohodlného kněze přes jeho
hospodyni se nabízela sama sebou: je v jejím vleku, holka sama dělá farskou
politiku, bůhví, co spolu vlastně mají, je mladá, však to známe... a hezky znovu
da capo al fine. Redaktoři a přispěvatelé novin, s nimiž byl farář ve sporu (v
Prostějově skoro všechny), nenechali šanci nevyužitou a své vulgární výpady si
v případě censurního zásahu nechávali immunisovat až na říšské radě – za
příklad zde může sloužit skutečně málo chutný výtvor K. Judy (ano, toho
Judy...) z března 1910 nazvaný Výslužky páterských trachtací, otištěný nakonec v
olomouckém Pozoru. Na druhou stranu nutno na základě zlomků v pozůstalosti
přiznat, že, „farská politika“ by se bez Fanynky Řezníčkové sice možná obešla,
ale „farská rozvědka“ určitě ne...85
Stejně jako před lety, tak i nyní, na druhý pokus, nebyly všechny
Dostálovy požadavky uskutečněny. Ani tentokrát žádná pochvala „shora“ za
reformní návrhy nepřišla, nepočítáme-li planý titul konsistorního rady, udělený
mu v březnu 1921 spolu s dalšími 150 kněžskými spolubratry u příležitosti
nastolení arcibiskupa Antonína C. Stojana. Tomu se opravdu neříká ocenění.
Zato postihů byl nadbytek, až si – jistěže s nadsázkou – povzdechl: „Už
Strana 19/181