zobrazit/uložit PDF - Národní archiv

ohoslovců z obou diecesí. Prozíravost byla na místě. Pod čestným
předsednictvím jmenovaného kroměřížského kanovníka Vaculíka, jenž bral
účast jako součást své dohlížitelské povinnosti, se zde ozývaly „strašné
revoluční řeči, které konservativní odpůrce až k nepříčetnosti doháněly“.29
Nejostřejší řeč pronesl klimkovický farář a budoucí socialistický žurnalista
Josef Svozil. Mluvil o vnitrocírkevních poměrech, o duchovním útlaku kněžstva
ze strany nadřízených, počínaje seminární výchovou, o potřebě demokratisace
církevní ústavy a nevyhnul se ani sociálnímu postavení dělnictva na církevních
statcích, což byla rukavice mrštěná přímo do arcibiskupské tváře. Přítomní byli
tak konsternováni, že se do diskuse ke Svozilově řeči nikdo nepřihlásil.
Dostála jako zodpovědného svolavatele a řídícího čekalo okamžité
konsistorní vyšetřování, podnícené a udržované přímo arcibiskupem. Ten se
rozhodl využít převahy úřadu nad jednotlivcem a zasypával novojického
spirituála neustálými přípisy, na něž vyžadoval okamžitě odpovědi, volal jej k
protokolárním výslechům s cílem ne zlomit, nýbrž zaměstnat nepokojného
kněze, aby neměl čas věnovat se takovým nepravostem, jako je církevní
Spor s arcibikupem T.
Kohnem
reforma. V říjnu mu pro změnu poslal 100 zlatých příspěvku na Nový život.
Jenže na Dostála neplatil ani cukr, ani bič, takže se nátlak stupňoval a trval
celé čtyři roky. Výslechy z nejmalichernějších důvodů neustávaly včetně
obvyklého nabádání, aby zachoval „decorum clericale“ a byl pamětliv
„conditionis sacerdotalis“. Mimo to byl třikrát krátkodobě, vždy na dva – tři
dny, internován v olomouckém kapucínském klášteře. Dostál na otázky
vyšetřovatele odpovídal jednou poníženě, jindy zase tak, že i dnes by to
znamenalo povážlivý příklad narušení discipliny ze strany podřízeného.
Mnohdy se, jako novodobý Jan Hus, domáhal poučení, v čem že to chybuje, že
potom rád odvolá všechny své přestupky. Četba Nového života byla v
olomouckém semináři přísně zakázána a Dostálovi přívrženci mezi bohoslovci
byli pronásledováni, odejít museli Inocenc Arnošt Bláha (náš pozdější přední
sociolog a masarykovec), Ignác Husička (nakonec plukovník duchovní služby),
Oldřich Zlámal (kněz v americkém Clevelandu a přední agitátor v boji za
samostatnost Československa), František Hrachovský (tajemník Matice
cyrilometodějské, novoříšský premonstrát, zavražděn nacisty), František
Odvalil (básník a vězeňský kaplan) a další. Začátkem října 1900 proskočily
novinami první zvěsti o Dostálově suspensi, zatím předčasné.30
Když arcibiskup viděl, že nic nepomáhá, rozhodl se pro poslední pokus,
než k suspensi přikročí: konsistorním výnosem z 16. 4. 1903 byla Dostálovi
dána tříměsíční lhůta, aby si vyjednal přestup do jiné diecese, jinak se prý uvidí.
Chápejme dobře jeho postavení: v boji proti úřední přesile byl Dostál
takřka bezmocný a mohl si ulevit jen úsměšky v tisku. Například otiskl pod
pseudonymem František Kalina v novém reformistickém časopisu Rozvoj báseň
Ó Ninive: „Tvůj kníže skoupý, marnivý, / tvůj národ hloupý, svárlivý / a tvoje
listy špinivé – / Ó Ninive, ó Ninive! [...] Psi hladoví už štěkají, / smrdutí supi
čekají / a já volám své strašlivé: / Ó Ninive, ó Ninive!“ V následujícím čísle pak
uveřejnil noticku, že městem Ninive rozhodně nebyla míněna Olomouc, „neb v
Olomouci a okolí nejsou ale pražádní supové“. Že si těmito legráckami
nepomohl, je více než jisto.
Přesto nutno ocenit Dostálovu odvahu a vytrvalost. Jiný by zápas vzdal,
odešel by jinam a navíc s aureolou protiklerikálního mučedníka. Ne tak Dostál.
Uvažoval sice v červenci 1903 o přechodu na místo katechety v Polské Ostravě,
tedy ve vratislavské diecesi, ale odradily jej složité národnostní poměry.31
Raději se zkoušel udržet doma.
Oč se ale mohl opřít Politické krytí měl dosud slaboučké, snad jen říšští
poslanci Mořic Hruban z Olomouce a František Reichsstädter z Prostějova by se
jej zastali.32 Veřejnost v Čechách nechápala zpočátku jeho spor vůbec.
Pokroková veřejnost moravská zase s chutí využila věci ve svůj prospěch
(pohleďte, klerikálové se už bijí navzájem) a radovala se z dostatku munice
proti nenáviděnému arcibiskupovi. Katolická se rozštěpila na Dostálovy
zastánce a odpůrce, poukazující na těžké následky, které v lidu působí divoké
reformistické novinářské nájezdy na osobu už z titulu svého úřadu
úctyhodnou. A pánové z vídeňské vlády i u dvora se smáli, jak se v tom ten
židáček Kohn – je vůbec pokřtěný33 – hezky koupe a polehoučku tahali za
nitky.
Jediná možnost obrany, která byla Dostálovi k disposici, byla žaloba na
představeného u římské kurie. Nesrovnávalo se totiž s právy arcibiskupovými
nutit kněze k opuštění diecese. Žalobu podal 7. 5. 1903, z jiných důvodů na
Kohna žalovali další dva kněží, Josef Hofer a František Ocásek. Proces se táhl
měsíce, Kohn byl dvakrát povolán do Říma, podruhé tam strávil celé tři měsíce
a tentokrát už skutečně všechna veřejnost napjatě očekávala, s jakou se vrátí.
Nikdo nepochyboval, že bude-li očištěn, sežere své odpůrce zaživa.
Nevrátil se už nikdy, 9. března 1904 mu bylo sděleno, že se má své
hodnosti vzdát a navždy pobývat jen mimo olomouckou diecesi. Důvodů bylo
sto a jeden, nebudeme se jimi zabývat. Jedna výmluvná maličkost však svědčí o
zcela osobním charakteru arcibiskupova boje proti Dostálovi: po dobu
Strana 8/181