zobrazit/uložit PDF - Národní archiv

zřetelnější snahu po nápravě. Osobní nespokojenost jej přirozeně učinila
vnímavějším vůči nedostatkům nejprve v systému seminární výchovy, posléze i
v celé organisaci církevní.
Zatím se však soustředil na povznesení katolické literatury, která byla v
době jeho vystoupení opravdovou Popelkou v koutě národní kultury. Spolu s
Bouškou se snažili prosazovat modernější básnické směry, což naráželo na v
církvi odedávna zabydlený a ne vždy opodstatněný pocit, že co bylo dobré
doposud, postačí stejně dobře i nadále. Pomalu se utvořil hlouček moderně
píšících mladých kněží i laiků, kteří usilovali o samostatné vystoupení. Oporou
se jim kupodivu stal slepý vetchý kmet, takřka osmdesátiletý vyšehradský
kanovník Beneš Metod Kulda, rodák z Ivančic, známý na Moravě sbírkami
lidových pohádek, jenž oslovil na podzim 1894 Boušku a finančně podpořil
následujícího roku vydaný almanach Pod jedním praporem, který sice umělecky
nedopadl podle představ kritické dvojice redaktorů Boušky a Dostála, nicméně
byl určitým odrazovým můstkem a hlavně – poskytl prostředky pro zřízení
stálé tiskové tribuny.
Tou se stal z dnešního pohledu klíčový měsíčník Nový život, vytištěný
poprvé v lednu 1896 a naposledy v prosinci 1907. Dvanáct ročníků
Dostál redigoval, sháněl kvalitní příspěvky (nekvalitní mu docházely po celých
koších samy), staral se o tisk, zpočátku i o administraci, na kterou – i když do
práce zapřáhl známé (Marii Kavánovou) a příbuzné (sestry Žofii, Elišku a jejího
manžela Eduarda Čípa) – stejně musel dohlížet. Objem práce nesmírný.
V prvních čtyřech letech časopis nesporně rostl, publikovali zde i známí a
všeobecně cenění autoři jako Julius Zeyer, Otokar Březina, Růžena Svobodová,
z výtvarníků pak Zdena Braunerova, Felix Jenewein či Vojtěch E. Šaff. Ty
přivedl Bouška, jenž rozhledem po kultuře Dostála převyšoval. Časopis si také
vychoval vlastní tvůrce, z nichž nejvýznamnějšími byli Jindřich Šimon Baar a
František Bílek. Jejich podpora připravila Dostála o moře úsilí a peněz, avšak
nakonec, když mohl z jejich rostoucí proslulosti také něco hmotně pro časopis
vytěžit, si je zčásti i svou neobratností odpudil.
Aby ale vina nezůstala lpět jenom na něm, nutno rovněž přiznat, že
jednání s řadou spolupracovníků nebylo jednoduché, a zkusme si také
představit, jaké obtíže mu „genus irritabile vatum“ připravovalo. Skupinka
aktivních členů tohoto uměleckého hnutí, které brzo přijalo za své původně
zlehčující označení „katolická moderna“ (autorem byl známý básník Josef S.
Machar), se od počátku otřásala vnitřními spory. Ne neprávem odpovídal roku
1906 na výtku nesnášenlivosti: „Rád bych viděl druhého, který by tak
choulostivou společnost aspoň tak dlouho udržel pohromadě!“26 Už volba
názvu časopisu byla kritická: ve hře byla jména Kulda, Katolická moderna, Zora,
Vyšehrad a další, nakonec zvítězil Dostálem prosazovaný dantovsky zabarvený
Nový život. Jeden z „otců zakladatelů“, pražský katecheta a snad nejnadanější
reformistický básník František Xaver Dvořák, se vzdal spolupráce na protest
hned po přenesení redakce z Prahy do Nového Jičína. Redakční dřiny se
nakonec chopil Dostál, poněvadž Bouškovi ji nadřízený opat nedovolil převzít
Časopis Nový život
a ostatní sice ochotně radili, ale vážně pomoci s prací nemohli či nechtěli.
Časem, když zjistili, že Dostál jejich rady ignoruje, odpadali bez zájmu.
Naneštěstí Dostál ignoroval rady i svého stínového spoluredaktora
Boušky. Mnohdy však bylo nutno rozhodovat rychle a rakouská pošta
okamžitou domluvu neumožňovala. Nakonec si Dostál zvykl rozhodovat sám i
o věcech podstatnějších a časem odkázal Boušku do role pouhého přispěvatele,
což tento nesl s nechutí a čím dál otrávenějšími protesty. Viděl, že na svůj
toužebně vysněný časopis ztrácí vliv a list se ubírá směrem, kam ho následovat
nemůže. Osobní roztržka měla i jiné důvody… Byť se s Dostálem stýkal i v
pozdějších letech, kdy se setkáme s nepochybnými projevy náklonnosti,
skutečné přátelství dvou tak různých povah nepřežilo rok 1899.
Nejvíce však Dostál chybil, když proti sobě popudil arcibiskupa
Theodora Kohna. Ten měl pro literární práci pochopení, alespoň do té
míry, pokud ji vnímal jako representaci či přímo propagaci
katolicismu. Velkoryse přehlédl, že si Dostál neobstaral žádné potřebné
církevní schválení,27 a finančně jej podporoval, celkem částkou 1.500 K, což by
stačilo pro srovnání na úhradu tisku tří čísel. Neustálé popichování s pražským
konservativním časopisem Vlasť jej nechávalo klidným, i konsistorní assesor
František Vaculík, pověřený dohledem na reformistický list, je charakterisoval
jako běžné novinářské tahanice. Mávnutím ruky odbyl dosavadní protektor i
první Dostálovu srážku s hierarchií: agilní královéhradecký biskup Eduard
Brynych se v prosinci 1898 cítil popuzen veřejným zesměšněním své, třebas
neobratné snahy ulomit hrot neustálým výčitkám klerikalismu a na Dostála
žaloval. Vyšetřování bylo krátké, bez následků, hradecký seminář a po něm i
brněnský však zrušili předplatné.28
První hromobití přišlo teprve po sjezdu příznivců Nového života na
Velehradě začátkem srpna 1899. To už byl Dostál podezřelý z přílišného
liberalismu, velehradští jesuité (snad po domluvě s příslušnými místy) odmítli
dát svůj klášter k disposici, sjezd se musel konat v hostinci, což bylo zase
záminkou pro Kohna i jeho brněnského sufragána Bauera k zákazu účasti
Strana 7/181