Číslo 1 - Notářská komora České republiky

Ad Notam 1/2012
FEJETON
PAVUČINA
Marek Eben začal před léty svůj rozhovor
v televizním pořadu Na plovárně s bývalým
ředitelem Gugenheimova muzea v New Yorku,
Čechem, žijícím v USA, tímto dotazem:
„Vy prý jste pracoval přes dvacet let jako ředitel muzea bez
písemné pracovní smlouvy“ Bývalý pan ředitel se usmál
a řekl : „Já jsem se sešel s panem Gugenheimem v kavárně
a on se mně zeptal, jestli bych pro něj chtěl pracovat. Já jsem
odpověděl „ano pane“, a tím byla smlouva uzavřena.
Jiný náš moderátor byl na návštěvě v USA u kamaráda
a chtěl si zatelefonovat. Vytočil špatné číslo, takže po tomto
zjištění položil sluchátko. Kamarád se jej zeptal proč tak
krátce telefonoval a když se dozvěděl, že šlo o omyl, zavolal
telefonní společnosti, která poté z jeho účtu hovorné odepsala.
Když se náš moderátor dozvěděl, že na pouhé ústní
sdělení o mylném telefonátu společnost z účtu hovor vypustila,
secvaklo mu to hned a zeptal se kamaráda: „A kdybych
se dovolal správně a pak telefonní společnosti oznámil,
že šlo o omyl, tak by taky hovor neúčtovali“ Setkal se
s nechápavým pohledem kamaráda, kterého zřejmě nikdy
nic takového ani nenapadlo.
Co tyto dvě příhody značí Myslím, že to, že je na světě ještě
společnost, kde fungují vztahy, které nemusí být formalizovány
písemně, i když jde třeba o vztahy důležité. Ti, co spolu
jednají, si věří a nepotřebují k tomu nic dalšího. V druhém
případě zase existuje důvěra mezi společností a majitelem
telefonu a majitel si neumí ani představit, že by měl tuto
důvěru zničit podvodem a poškodit společnost, která mu
poskytuje dobrou službu.
V Anglii prý dodnes nemají občanské průkazy, ani u nás
kdysi nebyly. Když se někdo představil jako Josef Novák, tak
se prostě věřilo, že je to pan Josef Novák. Jen u důležitých
listin, třeba při psaní smlouvy o nemovitostech, buď sepisující
notář znal strany osobně, nebo mu byla jejich totožnost
prokázána dvěma svědky, kteří znali účastníky smlouvy
a notář znal svědky. Představte si, že by u nás nebyly občanské
průkazy a každému by se v patnácti letech vydal pas. Co
by se ušetřilo peněz a úředníků.
Společnost byla propojena sítí nepsaných pravidel chování
a zvyků, které se v průběhu staletí osvědčily a které se bez
donucování dodržovaly. Společnost byla naplněna důvěrou
mezi jejími členy, něčím, co je nad zákony, vzorci chování,
které každý znal od dětství od rodičů, pana učitele, kněze
při kázáních v kostele. Každý věděl, jaký důsledek bude mít,
když se vžitým pravidlům zpronevěří, věděl také, jak se na
něj pak bude dívat okolí a věřil, že hřích, kterého se dopustí
porušením vžitých pravidel, bude potrestán, jak se praví
v křesťanské nauce, a toho se také bál. Předivo vztahů a chování
bylo tenké jako pavučina, se kterou se muselo zacházet
moc opatrně. Lidé vstupovali do vztahů k sobě navzájem
s důvěrou, předpokládalo se, že ten, s nímž jednám, jedná
poctivě, že k uzavření obchodu stačí podání ruky. A pokud
se někdo tomuto předpokladu zpronevěřil, což se také jistě
stávalo, dalo mu to okolí jednoznačně najevo. Vyobcovalo
ho ze společnosti slušných lidí – „to je ten, co nedodržel slovo“,
„ten, co neplatí dluhy“. Vyobcování takového člověka,
stud a ztráta cti jej vedla v extrémních případech i k sebevraždě.
Nestalo se také, aby ten, kdo lhal, kradl a podváděl,
nedodržoval smlouvy, byl společností uznáván jako VIP tak,
jak je tomu dnes.
Myslím, že právě vzájemná důvěra byla tím, co drželo společnost
pohromadě. Proto také nebylo třeba tolika zákonů
a dalších norem, tolika soudů a policistů, proto se o všem
nevedlo tolik písemností, neověřovalo tolik listin a podpisů,
nebylo nutné takové množství úřadů. Nebylo by to ani dnes
třeba, pokud by důvěra ve společnosti nebyla tak pošramocená.
Vím, že lze namítnout, že doba je jiná, rychlejší, složitější,
změnily se podmínky. To je pravda, ale stejně mne to
nepřesvědčí.
Marně si lámu hlavu nad tím, co způsobilo, že se ta křehká
nádoba vzájemné důvěry, solidního chování a očekávání
poctivého jednání, rozbila. Německá okupace, druhá světová
válka, budování komunismu Padesát let lámání charakterů.
Kdy se ta vzájemně očekávaná a zřídkakdy zklamávaná
důvěra zničila a spadlo nám to na hlavu a my si dnes připadáme
jako v džungli, kde nikdo nikomu nevěří Náprava se
spatřuje v tom, že se společnost opřede sítí stále podrobnějších
právních předpisů, které nahradí morálku a nás prý
ochrání. Je jich ale tolik, že je nikdo všechny nezná, jsou
složité, obtížně vymahatelné, často se mění a skoro každý
proto potřebuje právní pomoc. Právníci a soudy mají plné
ruce práce a nestíhají. Přitom ani to vše nezaručuje úspěch,
protože ani písemné smlouvy se nedodržují, dokonce i pravomocné
rozsudky soudů jsou mnohdy na nic, protože je
nelze úspěšně vykonat.
Problém není v tom, že by dnes lidé nevěděli, že se má dodržovat
slovo a smlouvy, že se nemá krást, činit jiným to, co
nechci, aby oni činili mně, že se má způsobená škoda nahradit,
že se nemá podvádět. Avšak něco chybí, něco, co v člověku,
který se chová vědomě proti základním pravidlům
slušné společnosti, vzbudí pocit viny, stud a touhu po dobrovolné
nápravě a pokání. A společnosti zase chybí chuť
a vůle k tomu, aby lidmi, porušujícími její pravidla, pohrdla,
ignorovala je a vyloučila je ze svého středu. Co s tím ■
JUDr. Martin Šešina,
notář v Benešově
www.nkcr.cz
47