MÓDNÍ FOTOGRAFIE 50. LET - Filozoficko-přírodovědecká fakulta

Foto Sasha – Le train blue
/ z představení Ballets Rusess/Paříž 1924
Zájem o plážovou módu a její fotografování souvisel
s představeními, které Ďagilevův soubor uvedl pod názvy
Le Train Bleu (Modrý vlak) a Les Matelots (Námořníci).
Paul Iribe, reklamní fotograf, který v soutěži o nejlepší foto
v roce 1931 v New Yorku porazil Hoyningena-Huenea, Meyera
i Raye tím, že mistrně kombinoval typografii s fotografií
a koláží, však nesdílel obdiv ke kubismu. Byl stále v zajetí
„zlaté a červené“ horečky vaudevillu, miloval luxus ve všech
podobách. Moderní „úprk“ krychlí, hran a skla mu byl cizí. 11
Kirké aneb pomsta prasat – tak nazval svou knihu, ve které
kritizuje nový modernistický směr. Dočká se časů, kdy po
krizi na burze v roce 1929 se pohled na ženu, módu i módní
fotografii opět změní. Steichen přestane fotografovat pro Vogue
nevěsty v jednoduchých šatech pro druhou svatbu (poté,
co první manžel padl ve válce). Neokázalost, móda nevyžadující
zkušenosti s tvarováním drapérie, ze stránek časopisů náhle zmizí. Nebýt Jeana Patou,
jehož modely tak rád fotografoval Hoyningen-Huene, skončila by dvacátá léta jakýmsi
stejnokrojem, šaty sahajícími ke kolenům, doplněné hluboko naraženým kloboukem bez
krempy a kožichem bez zapínání ve tříčtvrteční délce. V předvečer krachu na newyorské
burze, kdy byly rozdány první Oscrary za filmové role, předvedl Patou šaty do půli lýtek
a zastihl tak americký průmysl naprosto nepřipravený. Způsobil mu velké ztráty. Nadměrná
spotřeba materiálu v době krize byla anomální. Přesto se tato móda ujala. Vypovídá to
o tom, že móda je nevypočitatelná, zrádná a neexistují pro ni přesná pravidla.
3. Třicátá léta
Šok z pádu akcií Wall Street se odrazil především v módě. Počet návštěvníků samotné
Paříže klesl o celých sedmdesát procent a móda, která stála z hlediska francouzského exportu
na prvním místě, se ocitla za první desítkou.
Odosobněný, mechanický způsob navrhování, přísné linie a zavržení každého detailu
působilo ve třicátých letech na mnohé příliš sterilně. Tvrdá logika Bauhausu v pojetí designu
působila příliš stroze na svět, který přestál finanční krachy a nezaměstnanost. Lidé
toužili po pohodlí, umělecké výzdobě a individualitě. Dekoratérství a romantismus byly
opět probuzeny k životu. Interiéry měly často podobu až barokní.
Ideálem krásy se stala kyprá herečka May Westová, která nahradila rozpustilé mladistvě
působící plácačky (flappers). Bílá barva vystrnadila oblíbenou černou dvacátých let. Ve
Vogue je vyfotografován mrtvolně bílý interiér Syrie Maughamové ozářený lampami, s komentářem,
že dveře a „neužitečné stěny“ byly odstraněny. V Paříži se o výstřednosti starala
Elsa Maxwell, spolu s dadaisty a surrealisty.
Salvador Dalí a další ze surrealistické skupiny dělali návrhy pro módní tvůrkyni Elsu
Schiaparelli, zatímco její sokyně Coco Chanel pořádala večírky s bufetovými večeřemi,
11. Máchalová, Jana: Paul Iribe – rytíř pravicové avantgardy, in: Art&Antiques 2005.
16