MÓDNÍ FOTOGRAFIE 50. LET - Filozoficko-přírodovědecká fakulta

Francouz. V Harper’s Bazaaru to byl Richard Dormen. Umění pop artu, které v polovině
padesátých let iniciovali Eduardo Paolozzi a Richard Hamilton v Británii, mělo na módní
fotografii dopad až v dalším desetiletí, kdy se začal měnit grafický design. V Britanii, zemi
se strnulými společenskými strukturami, se pomalu začínalo uplatňovat úsloví: „Není důležité
odkud pocházíte, ale kdo jste.“
Cecil Beaton, Princezna Margaret, model Norman
Hartnell, 1949
Cecil Beaton, model od Maggy Rouf Vogle, 1935
Cecil Beaton (Sir Cecil Walter Hardy Beaton)
byl nejen módním a portrétním fotografem, ale
i špičkovým kostýmním návrhářem a scénografem.
Umělecké skony se u něho projevovaly již od mládí
a byly podpořeny i rodinným prostředím. Studoval
historii, architekturu a výtvarné umění, což
se výrazně projevilo v jeho pozdější tvorbě. Začínal
v mládí fotografovat své sestry a matku fotoaparátem
Kodakem A3 a pro britský Vogue pracoval
jako fotograf již od roku 1931, v době, kdy pro
francouzský Vogue fotografoval Honingen-Huene
a Horst P. Horst. Vzájemně si sdělovali zkušenosti,
neboť prostředí Francie a Británie se výrazně lišilo.
Londýn si dovolil vykročit ostrým krokem proti
francouzské tradici a haute couture až o tři desetiletí
později. V třicátých letech se Beaton zapsal
do dějin svými portréty filmových hollywoodských
hvězd. Důležité pro něho vždy bylo pochopit osobnost,
kterou fotografoval. Na rozdíl do Penna či
Avedona nefotografoval vnější vzezření ženy, nýbrž
její nitro. Svědčí o tom rozsáhlá korespondence,
kterou vedl se svou přítelkyní Ednou Woolman
Chase, redaktorkou amerického Vogue, a doktorem
Aghou. Beatonovy fotografie plně vystihovaly
atmosféru Británie před druhou světovou válkou,
její tvrdé třídní rozdělení. Nekladl důraz na technickou
dokonalost, ale dlouho vyčkával, až objevil
ten pravý okamžik. Pohrával si se surrealistickou
fotografií se stejnou intenzitou jako s „retro“ snímky
a to především ve třicátých letech, kdy pociťoval
přesycenost strohou atmosférou předchozího desetiletí.
Potvrzuje to úryvek z dopisu adresovaného
Edně Chase: “Sním o baroku, o jeho hravosti a přebujelosti. Potřeboval bych jako dekoraci
malé amorky hrající na housličky, jak se malovali na dřevě v letech 1880–90. Můžete mi je,
drahá přítelkyně, sehnat?“ V jednom z dalších dopisů se jí svěřuje, že nedokáže dobře vyfotografovat
modelku, která není v jeho očích pravou dámou, která nemá noblesu, u které postrádá
krásu. Rozpětí jeho tvorby z třicátých let dokládají fotografie Polka Dots (téměř opartová
záležitost), bílé krepové šaty od Luciena Lelonga pojaté jako hra stínů, surrealistické
zátiší s bustou a barokním sloupem na pozadí černých šatů od Coco Chanel, seriál Popular
Photography z roku 1938 (romantické „retro“ z napoleonského období), či portrét Grety
Garbo, kterou dokázal vystihnout v její podstatě. „Greta je žena, která v sobě má krev Robina
Hooda. Sama nevlastní ani jedny večerní šaty, ale dokáže zahrát a ztvárnit ženu mnoha
48