Tvar 5/2007

literární historieprostor literárního deníkuJakub MartinekLiterární deník je často ve své zdánlivé jednoduchosti podceňován, ale zároveňvyzdvihován díky autentické funkci a realistickým nebo kvazirealistickým referencímke skutečnosti, o čemž vypovídají nesčetné edice textů autobiografickéhožánru. Relevantnost těchto výpovědí je však mnohdy těžko verifikovatelná.Vyvstává tedy otázka, kdo je ten, kdo mluví, a odkud promlouvá. Rád bych se nyníkrátce věnoval prostoru, z jakého deníkový subjekt vypovídá.Uzavřenost deníkového subjektuMnoho deníků vzniká v uzavřeném prostředí.Může se jednat o zapisování přímo v konkrétnímuzavřeném vězení, ale mnohdy si jižsamotným zapisováním sám pisatel utváříurčité uzavřené prostředí, již samým aktemsubjektivních zapisů. Je to příklad deníkumarkýze de Sade, který si svůj deník psal vevězení v Charentonu, či deník Anne Frankové,která se musela skrývat před nacistya zaznamenávala tak dění ve svém okolí.V českém kontextu například Reportáž psanána oprátce Julia Fučíka by měla být napsánave vězenské cele na Pankráci, která byla pozdějiv cenzurované podobě využívána proideologické potřeby komunistické garnituryjako svědectví fašistické tyranie. NapříkladJan Zábrana sám sebe vidí v prostředí, kteréovládá komunistická zlovůle, jako by bylv žaláři. Zapisuje si do deníku následující:„Já jsem vězeň, který neodešel z vězení ani poté,co už otevřeli vrata. Ne že bych si toho nevšiml,že by mi to ušlo, že je otevřeli, ale z jinéhodůvodu – pro pocit, že když bylo vůbec možné,aby mě tak dlouho v téhle věznici drželi, zničiloto, zdeformovalo život stejně natolik, že užnemá smysl cokoli podnikat, o cokoli se snažit.“(Zábrana, Jan: Celý život, Praha 2001, str.683) Zábrana sám sebe v mnohém vidí jakočlověka uzavřeného ve svém vězení, dokoncese v tom utvrzuje a svou uzavřenost i pomocídeníku prohlubuje a ocitá se v prostoru svévlastní uzavřené samoty. „Samoto, osamělosti!Těžká za jarních večerů. Smrtící! Jak jetřeba si někdy promluvit s někým! Jak je třebarozumět si aspoň s jedním člověkem nefalešně.“(ibid., str. 123) Souvisí to nejen s možnýmpocitem samoty autora, ale také s tím, že sipisatel psaním vytváří takové prostředí, vekterém se izoluje od okolí. „Deník se lehcerodí v situaci nesvobody a také ji sám podněcuje.Autor si vytváří vězení tím, že se snadno izolujeod okolí a uchyluje se do svého psaní, v určitémsmyslu se v něm uzavírá. Psaní se tak pro nějstává určitým druhem žaláře.“ (Didier Beatrice:Le journal intime, Paříž 1976 – překladTroševa, Margareta: Prostor, 1993, č. 24, str.91) Deník je jakýsi narativní žalář. V zápiscíchIvana Diviše se například ukazuje, jakýmzpůsobem se uzavírá sám do sebe, do svéhozápisu „vskrytu“, kde není na dosah, a veškerýjeho „veřejný“ život je omezen na nejdůležitějšíúkony, aby se „nezapletl“: „Otevřenějednat nelze, to už nesmí ani Solženicyn; jentedy skrytě, vskrytu, navíc chodit kanály, jakpak křesťansky? Dokonce s právem krytí, s právemzametačství stop, a především před sebousamým, neboť přežití, byt, úživa sebe a dětí jeto první poslední. Kdo je jiný, ať vystoupí z řady,na toho bych si rád posvítil a s ním i odešel navěčnost. Ale jak pak pomáhat? Snad v homeopatickýchdávkách? Zlo neprotahovat, zlunenadržovat. Už mne patrně zničili, stokrátdenně se přistihnu při škodolibosti. Dnes jsemviděl babu dřít se s autem ve sněhu, nepomohljsem, a přejda, cítil, že tak je to správně. Ještěse člověk zaplete. – Hnus.“ (Diviš, Ivan: Teoriespolehlivosti, Praha 2002)S touto tezí o uzavřeném prostoru, vekterém často vznikají deníky, souvisí skutečnost,že téměř všechny deníky, kteréjsou po roce 1990 hojně zmiňovány a oceňoványv různých anketách, mají nějakývztah k totalitní moci, téměř vždy se vymezujívůči komunistické totalitě. Zábranůva Hančův deník je psán přímo v kontaktus totalitní mocí a Kolářovy deníky jsou spíševzdálenější přímému střetu; přesto se takéna některých místech, vedle doznívajícíhoválečného utrpení, objevují morální soudyk právě probíhajícímu dění na politickéscéně. U Koláře je to také z toho důvodu,že jeho deníky vznikaly převážně na přelomučtyřicátých a padesátých let; přestoi u Koláře můžeme objevit nelítostné soudyo komunistické moci. Jiří Cieslar v tom vidíjistou dokumentární hodnotu, o které píše:„Všichni ti takzvaně obelstění, romantičtí mladíci,co později v pamětech všelijak zdůvodňovalisvou slepotu či nedoslýchavost, jsou v konfrontacis Očitým svědkem postaveni do otázkyne upraveně vzpomínkového, ale právě tehdejšíhovidění.“ (Cieslar, Jiří: Hlas deníku, Praha2002, str. 265) Každý text se tohoto tématudotýká vždy trochu jinak.Mohli bychom však v tomto smyslu hledatparalelu ve fiktivním románu GeorgeOrwella 1984 – románu o dovršenémtotalitarismu (viz Lyotard, Jean-François:O postmodernismu, Praha 1993). Svět Velkéhobratra v tomto díle není zobrazována analyzován tradičním způsobem – jakoběžná románová produkce – nýbrž je vyprávěnskrze Winstonův tajný deníkový svět.Autor románu je vystřídán autorem deníkovéhozáznamu. Svět dovršené byrokracieje zatížen vahou všednodenních starostí, jezúžen na rámec subjektivního života, kterýnikdy nepozná úhrnný celek, naplněný sněním,sny, fantaziemi, to znamená nejindividuálnějšívýtvory nevědomí. Podle Lyotardaje Winstonovým rozhodnutím psát si deníkaktem rezistence. Winston si tím vytvářítajný svět, který není nijak potlačován byrokratickýmřádem zvenčí. Tím, že osvětlujepomezí, kde intimní a veřejné se navzájempřekrývají, Orwellův příběh odhaluje, žeovládání lidí se uskuteční v úplnosti jentehdy, když ovládne subjektivní vášně těchlidí, na něž doléhá. Tady se vyjevuje určitépřisouzení role události.Totalitarismus byrokracie chce držet událostpevně v rukou. Smí se stát pouze to, coje předem ohlášeno, a to, co je předem ohlášeno,se stát musí. Je to vražda jednotlivéhookamžiku, vše se děje pouze v rámci jednohopříběhu, který je předem připraven. A protitomu stojí subjektivní prožitek, tajně zaznamenávanýv rozporu s totalitním systémem.Deníky a totalitní mocPodobným způsobem můžeme číst deníkyHanče, Koláře, Zábrany, Diviše, Zahradníčkaa Juráčka (ale i další) proti oficiálnímoci a oficiální literatuře. Všechny vznikalyv totalitní společnosti a všechny mohly oficiálněvyjít až po pádu komunismu nebovycházely v exilu.V Orwellově textu je vše dovedeno adabsurdum a Winston ve výsledku podlehnebyrokratické moci. Je tak zajímavé sledovatpůsobení aktu psaní, aktu zapisovánívlastního prožitku vůči společensky propagovanémumyšlení. Například JaroslavPutík píše o své osobní zkušenosti: „Někdyje to jako neodolatelné nutkání. Za války jsemsi v německé věznici psal jakési záznamy, kvůlinim jsem se dostal do vězení ve vězení, alestejně jsem zas pokračoval. Utajované záznamyv době normalizace bezděčně navázaly na tutotradici.“ (Putík, Jaroslav: Prostor, č. 24/1993).Na Orwellově příkladu je zároveň naznačenvztah mezi malým každodenním příběhema velkými metanarativními příběhy. Autořizaznamenávají drobné události, které přímonesouvisejí s komunistickou vládou, alepouze s dopady takové moci na „obyčejnélidi dole“. Zcela transparentně se tento popisobjeví v deníku Jana Zábrany, který pocítilkomunistickou moc v době svého dospívání,během něhož byli oba jeho rodiče odsouzenik mnohaletým žalářům. Jeho záznamy setak často točí okolo „zkaženého života“ jehorodičů a také často popisuje dopad komunistickénomenklatury na dění okolo něj:„Setrvávám na místě, dějišti, v čase vraždy.Tam, kde nás masakrovali. Kde L., kterou jsemmiloval, poslali vytírat podlahy v ostravskýchkantýnách, kde Pulinku, kterou jsem milovalzjara a v létě 1959, švihal ve věznici v Želiezovcíchdozorce prutem přes ústa, kde ji jiný bachařv srpnu 1956 přeříz k večeru po práci na poli…Setrvávám tam, kde mou matku mlátili přivýslechu v roce 1950 hlavu mokrým ručníkema pak ji ‚za trest‘, za to, že nevypovídala tak, jakchtěli, nechali do rána nahou stát v korekci metrkrát metr, kde se nedalo ani sednout a kde zestropu tekla studená voda…“ (Zábrana, Jan:Celý život, Praha 2001, str. 680) Zábrana,jako syn rodičů aktivně působících v politiceza národněsocialistickou stranu, vychovanýv prvorepublikových tradicích, komentujepřemoudřele a místy až komicky politickousituaci nelehké historické doby. „Den voleb.Prvních nedemokratických voleb v ČSR. … Myslím,že Beneš neřekl poslední slovo. Celý svůjživot zasvětil práci pro mír, vydobyl si u národaoblibu a teď by se měl chovat tak, aby byl jednouv opovržení?“ (ibid., str. 25) Přesto všaklze ještě vycítit určitou naději do budoucnaoproti pozdějším zápisům, kde zůstávápouze samota v jeho vnitřním vězení, kdeuž není naděje: „A najednou se mi zastesklopo nedělích z 50. let, kdy jsem ráno časně vstávala jezdil za mámou či tátou na návštěvu dokriminálu, po zvláštní atmosféře těch nedělí. Jeto bláznivé, že se člověku může zastesknout potomhle… Ale byli naživu, jakási šálivá nadějev dálce, v nedohlednu pořád byla.“ (ibid., str.666) Nebo: „Otec i matka jsou mrtvi – a jáINZERCEdál, snad opravdu navždy v tom egyptskémzajetí, v osidlech expertů na šťastnou budoucnost.“(ibid., str. 647) Pouze v jedné situacise vyznává z touhy po sebevraždě, po „útěku“z tohoto vězení, jedná se o milostnou situaci,nemající velkou souvislost s tíživou situacíodvrženého básníka. Jinak můžeme čístspíše úvahy, kde dominuje myšlenka čekánína smrt, ve které můžeme spatřovat nejsilnějiZábranovo utrpení. „V noci se mi zdálo,že jsem mluvil s Palachem. Ve snu jsem muříkal: ‚Víš, co je zoufalství? Vědět o sobě, žeza tebou nedokážu přijít, ačkoli v tomto světě,mezi těmahle lidma, kteří tu zbyli, už nedokážužít…´ Byl jako na té známé fotografii, mluvil namě, ústa se mu pohybovala, ale nerozuměl jsemani slovo.“ (ibid., str. 325)Utrpení, které se vrývá do stránek z jednotlivýchzápisů orámovaných pláčem nadjeho vlastním životem uzavřeným v prostorubez východiska. „Vím, že před sebounemám víc než deset let života. Spíš jen šestsedm. A ještě líp vím, že mě v nich nečeká nicnež hořkost, jedna hořkost za druhou.“ (ibid.,str. 594) Je to čekání na smrt, bez nadějev bolesti. Smrt je vykoupením, ale Zábranajako by měl pocit, že musí pasivně žít pro svéutrpení; pro svědectví o tomto utrpení.Stejně jako Kolář, který si zaznamenáváviděné, aby svědčil o prožité věci „Jsme přinucenimlčet, ale na druhé straně jsme nebezpečnísvým mlčením; jako kdyby cítili, co ses námi děje, že nám není třeba mluvit, abychomřekli své, že nemusíme publikovat, aby účinektajně napsaného, třeba pohřbeného ve stole,vydal tolik síly a tolik pravdy jako ty tištěnétak svobodně.“ (Kolář, Jiří: Prométheova játra,Praha 1990, str. 130)Stipendia Nadačního fondu Františka Topiče pro rok 2007Nadační fond Františka Topiče, založený r. 1998 v Praze z iniciativy Milady Blekastad-Topičové,vnučky jednoho ze zakladatelů českého moderního nakladatelskéhopodnikání, chce navázat na široké kulturní aktivity s tímto jménem spjaté.František Topič vybudoval svůj podnik z malého knihkupectví na dnešní Národnítřídě (osudy Topičova domu představila v roce 1993 výstava autorského týmuvedeného A. Zachem). Jeho úsilí zaujalo od počátku nejen moderní nakladatelskoua knihkupeckou strategií, nýbrž i soustavností, s níž sledovalo osud českéknihy jako kulturního díla. Pochopil úlohu výtvarné knižní úpravy a záhy spolupracovals předními výtvarníky, grafiky a ilustrátory, kteří jednak pozvedli Topičovyknihy i v laciných vydáních pro nemajetné čtenáře na velmi kvalitní úroveň, jednakvytvořili mnohé exkluzivní publikace. Ke knihkupectví a nakladatelství se záhy připojilavýstavní síň Topičův salon, vydávání časopisů, přistoupilo zprostředkováníširokého kontaktu se zahraničními revuemi a literaturami (mezi nejznámější překladovéedice patřily Topičovy bílé knihy) a byla tu i starost o vzdělání lidí, kteřís knihou pracují (F. Topič se podílel na založení knihkupecké školy). V započatémdíle pokračoval jeho předčasně zesnulý syn Jaroslav i snacha Milada, která vytrvalave vydávání Topičovy edice až do nucené likvidace roku 1949.Nadační fond je zřízen pro podporu mladých rozvíjejících se osobností, zabývajícíchse českou literaturou, historií a filozofií, resp. oblastmi téhož druhu, jakobyla působnost podniku F. Topiče.Podpora může být rovněž poskytnuta mladým editorům připravujícím odborněnebo nakladatelsky náročné edice. Stipendia jsou určena pro dokončení rozpracovanýchprojektů (např. na dopsání studie, eseje, dokončení edičních prací), přinášejícíchideové či tematické obohacení v daných oblastech. Se jménem F. Topičebyly vždy svázány projekty svou ideou zasahující a sjednocující více kulturnícha společenských zájmů. Účelem je proto podporovat takové práce, které svýmmyšlenkovým podnětem či pojetím tématu přesáhnou úzké oborové hranice, aťuž k jiné kulturní oblasti, nebo k obecnějším otázkám, rozšiřujícím český kulturnía duchovní život.Nadační fond Františka Topiče vypisuje jako každoročně tříměsíční stipendiana rok 2007 pro dokončení myšlenkově podnětných projektů se vztahemk českým dějinám a literatuře nebo filozofii pro uchazeče do 35 let.Bližší informace obdrží zájemci na adrese Nadační fond Františka Topiče, JanaMasaryka 56, 120 00 Praha 2–Vinohrady. Žádost musí obsahovat charakteristikua časový rozvrh projektu (a půlstránkové resumé v angličtině), curriculumvitae, dokumentaci charakterizující rozpracování projektu, resp. ukázku dosavadníuchazečovy činnosti. Veškerá dokumentace musí být zaslána ve vytištěnépodobě na výše uvedenou adresu a rovněž v elektronické podobě na adresunf.frantisektopic@seznam.cz.Uzávěrka žádostí pro rok 2007 je 31. března 2007.tvar 05/07/12