Tvar 5/2007

Kolář v mnohém reflektuje i působenínacistické zlovůle na obyčejné lidi a v denícíchsi uchovává svědectví o vlivu nacismuv jakési univerzalizující podobě zla. Dodeníků se tak také stále promítá zkušenostz druhé světové války a působí zde o to silnějiv konfrontaci s tupostí a tyranií událostí50. let. Jiří Kolář především využívásvé deníky programově a v intencích uměleckéstylizace (například konfrontaceautentického záznamu s poezií) a vydáváje tak většinou ještě za svého života jako„hotová“ umělecká díla. Výbor autentickýchnebo kvaziautentických záznamů je napříkladv knize Prométheova játra konfrontovánse stylizovaným čistě fikčním textemo utrpení a dehumanizaci doby a osamocenost,uzavřenost subjektu tak vystupujemnohem výrazněji ve svém svědectví vůčidobě. A dále například i u Hanče se objevujenespočet záznamů, nejen ze sportu – lehkéatletiky – jeho druhého zaměstnání, kteréobviňují lidi z nemorálního chování podvlivem totalitní moci. „Únor 1948. Mrzne ažpraští, lidové milice jsou v pohotovosti, komunistickáavantgarda tvoří akční výbory vevšech občanských, uměleckých, hospodářskýchi vzájemně se podporujících korporacích. Takévelevážená instituce Boženy Němcové a JanaNerudy Umělecká beseda vytvořila akční výbor,ve kterém zasedl i zmíněný ak. malíř FrantišekGross. Ještě několik dnů předtím rozplýval senadšením nad Listy pro umění a filozofii, kterévydával náš společný přítel Jindra Chalupecký.V únorových dnech bylo mu však socialistickýmzázrakem sejmuto bělmo a prohlásil je,k překvapení a zděšení celého akčního výboruUmělecké besedy, za doklad anarchismu, nihilismu,oportunismu a podobné hniloby.“ (Hanč,Jan: Události, Praha 1995, str. 226) Stejnětak i Ivan Diviš, vedle dalších zápisků, předkládánelichotivé záznamy svého svědectví:„V Riegrově semináři jsem zažil trojí: zaprvéepileptický záchvat spolužáka, zadruhé otázkuRiegrovu, položenou studentovi: jste členemstrany?, přičemž ten vstal a drze opáčil: a které,pane profesore? máme čtyři – dále, jak se přednašima očima profesor Rieger během šestineděl z kritického realisty masarykovské proveniencepřepekl na dorůžova křehkého marxistu.“(Diviš, Ivan: Teorie spolehlivosti, Praha 2002,str. 418)Takové zapisování může mít patrně smyslv oné pasivní rezistenci, o které se zmiňujeLyotard. Autoři deníku si v tomto smyslumohou vytvářet svůj tajný svět. Tak zároveňslouží jako svědectví dění pro potenciálníhočtenáře i pro jeho vlastní paměť. „Tahle faktastačí uvést vedle sebe, jakýkoliv komentář jepřebytečný.“ (Zábrana, Jan: Celý život, Praha2001, str. 751) Tento záznam z Celého životaJana Zábrany dokládá potřebu dokumentárníhozaznamenávání. Právě obliba těchtodeníků po roce devadesát je často spojenas dokumentární hodnotou deníků. Píšeo tom například Sylvie Richterová: „ÚspěchZábranových záznamů z let 1948–1984 můžebýt příkladem toho, že i čtenář hledá v denícíchzkušenost, která se blíží jeho vlastnímu životnímuosudu a kterou sám nemohl v daných společenskýchpodmínkách prožít otevřeně. To, žev podmínkách režimu byla cenzurována samahistorická a společenská skutečnost, je zvláštnostíne-li dějinnou, tedy aspoň literárně historickou.Literární deníky totiž obvykle opomíjejívnější události, byť třeba převratné a drastické,protože autor nepokládá za zajímavé ani zanutné zapisovat, o čem všichni vědí a mluví,čeho jsou plné noviny, ale věnuje se neveřejnýma bezprostředně nezveřejnitelným obsahůmsvého nitra.“ (Richterová, Sylvie: Prostor č.24/1993) Můžeme v tom spatřovat jeden zezpůsobů četby těchto děl, jejichž nepostradatelnousložkou je určitá stylizace, ke které,dalo by se říci, byli donuceni vnějšími okolnostmi.Mnohdy tak i deník slouží jako prostředekpro obhajobu činnosti v kontaktus totalitní mocí, neboť zápis je psán v pravděsubjektivního diskurzu, a deník tak má síluosvobození deníkového subjektu od participovánína způsobu života v totalitní společnosti.Deník je vykoupením z hrůz totalitarismu,ze ztráty „normálního“ života a z vlastníviny: „Kdybych si nemyslel svoje, musel bych sipřipadat jako jeden z těch ometálovaných generálů,jejichž hrudníkům se říká hvězdná obloha.(…) Nikdy jsem ale žádnou cenu neodmítl, protožejsem věděl, že v policejním státě je potupnécenu přijmout a nebezpečné odmítnout.“ (ibid.,str. 457) Určité rozpory, které Zábranovivznikaly v tomto „policejním státě“, si vždyvysvětluje a obhajuje v deníku, který se stávájeho druhým životem; jakýmsi svědomím,vnitřním exilem.Dějiny a subjektivní zápisZáznamy drobných uzavřených událostítak stojí v konfrontaci k dějinám a vytvářejídokumentární hodnotu běžného životapod vlivem „velkého příběhu komunistickéideje“. U Zábrany je například znatelnápotřeba uchování utrpení vlastního a utrpeníjeho rodičů pro paměť příštím čtenářůmjako jistý druh pomsty komunistickémuzřízení a lidem, kteří mu zničili život.(viz Cieslar, Jiří: Život v zastoupení. In.: Hlasdeníku, Praha 2002, str. 339) Ve světle zmíněnýchskutečností se ukazuje, že literárnídeník je vhodným příkladem konfrontacedrobných subjektivních diskurzů vůči velkýmmetanarativním příběhům. Konfrontacenejednoznačnosti, roztříštěnosti, tj.textů, které otevírají všemožné alternativyvnímání světa a černobílého vidění světa,kde neexistují alternativy. Svět, který jetotalizující a objektivizující, naproti subjektivnímuvidění deníkového subjektu.Petr Fidelius tuto tezi demonstruje namluvě totalitní moci, která proměňuje skutečnostv intencích své ideologie a dopouští setak násilí na běžné řeči a myšlení: „»Totalita«,o kterou zde běží, toť právě ona falešná, předčasnájednota, plod nedočkavosti a »zběsilosti«lidského ducha. Podívejme se blíže, co to vlastněznamená. Zajisté je to duchovní kapitulace.Kapitulace před pluralitou a ambivalencí světa.Zároveň je to nevyhnutelně »řešení« násilné:neobejde se bez myšlenkového násilí vůči skutečnosti.Nastolená »totalita« je arci pouhounáhražkou a karikaturou oné konečné jednoty,po níž člověk touží, jinak tomu ani být nemůže;je to jen absolutizovaná částečnost, a této absolutizacimusí ovšem padnout za oběť notnýkus našeho nepolepšitelně rozmanitého světa.“(Fidelius Petr: Jazyk a moc. Arkýř, München1983) Literární deník můžeme číst v konfrontacik této totalitě, kde pouze jednacesta je správná, kde musíme volit mezi„buď – anebo“, mezi zlem a mezi dobrema kde „jako refrén přitom vždy znovu zaznívá:»třetí cesta není«. Na ničem si totalitní propagandanedává tak záležet jako na tom, abynám vsugerovala, že můžete volit vždy jen zedvou možností“ (ibid.). Jazyk totalitní mocise dostává do zjevného rozporu s pravdou,přinejmenším je mu alespoň velice obtížnéuvěřit. A většinou tak přikládáme většíváhu své vlastní zkušenosti. Absurdnosttéto mluvy totalitní propagandy zaznívái v jednotlivých textech deníku. (Napříkladu Jana Zábrany, který si mnohdy zaznamenávárůzné věty z „oficiálního“ rozhlasu:„»Všechno má své dobré a špatné stránky...,«říká jakási stranická pracovnice (v rozhlasovébesedě 26. září, 11 hod. 30 minut).“ (str. 558)„Nejmilejší vzpomínka pohraničníka: jak mupes jménem Don nachcal do boty“ (str. 678,viz Zábrana, Jan: Celý život, Praha 2001)Vedle takových záznamů pak stojí „obyčejné“záznamy, které jako by navracely slovo tam,kam by mělo patřit – skutečnosti, realitě,kterou deníkový subjekt prožívá a o kterépodává své svědectví. Jestliže jediným cílemtotalitního jazyka je „dosáhnout úplné nezávislostina skutečnosti“ (Bělohradský, Václav:O reálné demokracii, in: Fidelius Petr: Jazyka moc. Arkýř, München 1983), tak deníkovétexty se snaží realitu nějakým způsobemuchopit v plynutí času a proti tlaku totalizujícíchjazykových praktik komunistickéideologie.Všechny deníkové texty se snaží vždynějakým způsobem zaujmout postoj vůčidominantní ideji ze svého subjektivníhopohledu. Deník je totiž vhodným prostorempro pozorování cizí úzkosti z vrženosti dosvěta. Úspěch Zábranových záznamů můžebýt příkladem toho, že čtenář hledá v denícíchzkušenost, která se blíží jeho vlastnímuživotnímu osudu a kterou sám nemohlprožít otevřeně. Jak tvrdí Vladimír Papoušek:„Vztah subjektu a dějin je problémem,jenž opakovaně a v mnoha variacích vyvolávátvůrčí úzkost českých prozaiků zhodnocenouv mnoha podstatných literárních výpovědích,stejně jako je ostatně úzkostným tématem prokaždého, kdo uvažuje o světě mimo prostouperspektivu vlastní přítomnosti.“ (Papoušek,Vladimír: Konfrontace osobních dějin a velkéhistorie, Tvar č. 12/2001) Jako by zobrazováníběžného života, drobné sentence,komentáře měly demaskovat lež a odhalittak mravní selhání doby. Jak píše VladimírKarfík: „Není v české poezii dílo, které byvydalo tak autentické a tak výsostné svědectvío dramatech této doby.“ (Karfík, Vladimír:Kolářův mravní imperativ, Literární noviny č.2/1992). Uzavřenost deníkového subjektu,která je tak transparentní ve výše jmenovanýchdílech ve vztahu k totalitním mocím,je jedním z nezanedbatelných prostředkůliterárního deníku. Vůči odcizování, kterépřichází z vnějšku, dává pisatel deníku jakoprotiklad onen „vnitřní prostor“, kterýsvědčí, který demaskuje a který promlouváo subjektu na pozadí dějin.Tato studie vznikla za finanční podpory grantuGA JU v rámci projektu č. 59/2005/H-PFFRANCOUZSKÉ OKNOO AKTUALITÁCH Z FRANCOUZ-SKÉHO KULTURNÍHO ŽIVOTAREFERUJE LADISLAVA CHATEAUPaříž 2007: Beaubourg, nejnavštěvovanějšíbudovaLetos v únoru uběhlo třicet let od slavnostníchvíle, kdy prezident Giscard d’Estainga tehdejší předseda vlády Jacques Chiracslavnostně inaugurovali Centre Pompidouřečené Beaubourg; budovu, která se brzy stalajednou z nejnavštěvovanějších ve Francii.Už v roce 1969 se Georges Pompidou rozhodl,že vybuduje otevřené a kulturní místouprostřed Paříže. Nápad nepochybně vzešelz pohnutých studentských událostí na jařeroku 1968, později Beaubourg inspirovali Modern Gallery v Londýně a stal se stejněvýznamným jako MONA v New Yorku.O úkol na výstavbu takové budovy soutěžiloněkolik stovek umělců-architektů,v těžké konkurenci zvítězila dvojice mladýchumělců: Richard Rogers a Renzo Piano,kteří přišli s projektem industriální podoby;Pařížané však brzy začali jejich stavbě říkatplynárna nebo ropná rafinérka, podobně jakokdysi přezdívali slavnou Eiffelku andělemsebevraždy.V útrobách Beaubourgu se ukrývajískvosty současného umění, díla P. Picassa,G. Braqua i F. Légera stejně tak i H. Matisse,M. de Vlamincka a dalších významnýchumělců; své místo tady našli i čeští tvůrci J.Zrzavý, J. Bauch, F. Tichý i Toyen.Nápad vytvořit kosmopolitní místo přístupnévšem si přivlastnila pravice, tvrdí uždlouho nahněvaná levice, která je přesvědčenao tom, že se jedná o její původní myšlenku.Pojetí stavby rozhodně neodpovídáklasickému ideálu a vkusu, který GeorgesPompidou vyznával, ale až do konce svéhoživota zvolenou koncepci hájil a podporoval;po jeho smrti v roce 1974 se věrnou ochránkynídíla stala jeho žena Claude Pompidouová.Beaubourg se tak stal jakousi výzvou propříští francouzské prezidenty k vybudovánídalších architektonických unikátů: ValéryGiscard d‘Estaing se proslavil stavbou Muséed‘Orsay, François Mitterrand ohromil světhned několika stavbami, Vítězným obloukemna Défense, skleněnou pyramidou nanádvoří Louvru, Operou na place de la Bastillea monumentální novou francouzskouBibliothèque nationale; Jacques Chirac pakvyužil svého prezidentského období k podnikuneméně významnému – ke stavběMuzea umění Asie, Afriky a Ameriky nanábřeží Branly v sedmém pařížském okrsku.V Beaubourgu jsou nejen výstavní prostory,ale také rozsáhlá, stále ještě bezplatnáknihovna, kino, Muzeum moderníhoumění, středisko designu, filmotéka, cent­rum experimentální hudby, butiky, kavárnya šesté patro nabízí restauraci U George,včetně úžasné vyhlídky na celou Paříž,na střechy a kostely přes Notre-Dame ažk Sacré-Coeur; bohužel, dnes už není možnévyjet si zadarmo po eskalátorech až nahoru,jak tomu bylo původně, ale za poplatek šesteuro. „To už není stavba pro lidi, tak jak jsmeji zamýšleli,“ prohlásil před šesti lety jedenz jejích tvůrců Richard Roger. Zavedenívstupného vyvolalo několikadenní stávkuzaměstnanců. Nic nepomohlo. Časy semění…Centre Pompidou zahájil svůj multikulturníprogram v letech 1978 až 1981 několikavýznamnými expozicemi: Paris–Berlín,Paris–Moskva a Paris–Paris, slavný tanečníkMaurice Béjart zde uvedl v roce 1980 premiérusvého baletu Casta Diva. Později zdeproběhly výstavy o surrealismu i o jehopapeži André Bretonovi, v minulém roce seuskutečnila i rozsáhlá výstava dadaismu. Kesvým třicátým narozeninám si Beaubourgdopřál výstavu, která je průsečíkem malířství,fotografie, sochařství, designu i uměleckýchčasopisů; výstava byla zahájenazačátkem února. Vystavená díla vypovídajío posloupnosti a vývoji různých uměleckýchsměrů. A 14. března bude zahájena výstavas názvem Samuel Beckett, která potrvá do25. června; vystaveny budou dopisy, rukopisyi dosud nepublikované fotografie; sou­částí výstavy bude i film s Busterem Keatonemz roku 1964, jediný, který Beckettnatočil. Samuel Beckett, nositel Nobelovyceny za literaturu, byl představitelem Nouveauthéâtre, filozofie absurdity a bezvýchodnostilidské existence; čeští diváci znajízejména jeho Čekání na Godota.Denně navštíví prostory Centre Pompidouvíce než 16 tisíc návštěvníků; 59 tisíc zpřístupněnýchuměleckých děl z něj činí jednuz největších evropských galerií a druhou největšína světě. Jen provoz budovy přijde na104,4 milionu eur ročně, jak v lednu uvedldeník Le Monde. A zvídavé návštěvníky zdekdysi prováděl i známý český básník a esejistaPetr Král, jak o tom píše Radim Kopáčv knize Úniky a návraty, vydané v minulémroce.V architektuře stavby přiznávající svéútroby, které bývají v klasických stavbáchskryty ve zdech, podlažích a stropech, stavbypřipomínající průmyslový stroj s pestrýmitrubicemi, kovovou konstrukcí a eskalátory,počátkem osmdesátých let šokující a vyvolávajícívlnu kritiky, lze spatřovat i jemnouironií na společnost, která se nekritickyklaní technickému pokroku.Navzdory všemu – času, změněné atmosféřei podmínkám – však zůstává CentrePompidou stále živým kulturním místema jednou z nejnavštěvovanějších budovv Evropě i na celém světě.tvar 05/07/13