Tvar 5/2007

RECENZEKDYŽ SE ŘEKNE IBSENHenrik Ibsen: Hry I, IIPřeložili Josef Brukner, FrantišekFröhlich, Josef VohryzekDivadelní ústav, Praha 2006Když se řekne Ibsen, vybaví se člověkunejspíš Peer Gynt, Nora či Divoká kachna,někomu možná i Heda Gablerová. Jednaromantická hra a pak řada těžkých kritickýchher, navíc prodchnutých symbolikou.Loňské kulaté ibsenovské výročí připomnělDivadelní ústav v Praze vydáním rozsáhléhodvousvazkového výboru dramatikových herv nejnovějších překladech. Kritéria výběru,zdá se, byla dvě: existence moderního překladua hratelnost, resp. hranost danéhokusu. Samotný výběr asi čtenáře v zažitépředstavě utvrdí, překlad nejspíš ne.Henrik Ibsen (1828–1906) svou tvorbouprotkal celou druhou polovinu 19. stoletía nesmazatelně se zapsal do dějin moderníhosvětového dramatu. Dvacet pět her,které za padesát let dramatické činnostinapsal, se vyznačuje značnou různorodostí,sahající od raných romantických her přes hryoznačované za realistické až po pozdní ibsenovskéodrůdy symbolismu. Ibsenovy ranéhry na různé historické náměty, u nichž jepatrné hledání vlastního výrazu projevujícíse nejrůznějšími výpůjčkami ať už od Shakespeara,Eugèna Scriba či dánského romantikaAdama Oehlenschlägera aj., jsou psanéve verši a zůstávají zcela mimo nejnovějšíčeský výbor. Toto období vrcholí uvedenímnárodně romantického historického dramatuNápadníci trůnu (1863) v Kristianskémdivadle. Za hru odehrávající se v Norskutřináctého století a tematizující boj o mocIbsen vůbec poprvé sklidil nezpochybnitelnýúspěch. Tou dobou už měl ale naplánovanoucestu do Říma. Ibsen šel pryč a do sebe.Přes dvě dekády zůstal v exilu, kroměŘíma se zdržoval mimo jiné v Drážďanecha v Mnichově (v zemích českých se podlevšeho nikdy neukázal) a jal se norskou společnostbez servítků analyzovat: Uchopilimaginární kladivo a mlátil jím do nabubřelýchNorů a jejich samolibých národní mýtůtak dlouho a s takovou vervou, až mu milíNorové na oplátku toto kladivo nechali posmrti vyrýt na náhrobek. Hned první hrapsaná v zahraničí, dramatická báseň Brand(1866), vzbudila nebývalý rozruch a pouvedení Peera Gynta o rok později bylo navýsost zřejmé, že Ibsen našel svá témataa svůj výraz. Po formální stránce se ještějedná o hry veršované, vůbec už se alenejedná o snahu po národně romantické hře,naopak, Ibsen se národnímu romantismuironicky vysmívá. Peerem Gyntem náš výborzačíná. Jedná se o kompletní český překladhry, který nevypouští – oproti zvyklostem– čtvrtý akt (z pěti). Na rozdíl od překladupředchozího z pera Bohumila Mathesia,podtrhujícího romantické prvky (jevištněčasto navíc umocňované Griegovou hudbou),usiluje tento nový překlad o moderníčeskou reprodukci hry v jejím rozporuplnémironickém šklebu, jejž Ibsen nastavujenorskému národnímu romantismu.Brand, který představuje logický a velmizdařilý předstupeň Gynta, bohužel chybí.Pravděpodobně proto, že je určen spíše kečtení než k inscenování, a také proto, žechybí vhodný moderní překlad. PřevodBřetislava Mencáka, jenž vyšel v opožděněvydaném druhém svazku Ibsenových Spisův roce 1975, by dnes již kvůli nepoetickédoslovnosti obstál stěží a v kontextu tohotovýboru by působil jako pěst na oko. Překladatelschopný nového přebásnění Brandase bohužel zatím nenašel. Peer Gynt je takjedinou veršovanou hrou ve výboru a takéjedinou hrou přeloženou dvojicí Brukner– Vohryzek. František Fröhlich se soustředilvýhradně na hry psané v próze a patří muzbytek dvousvazkových Her, jež jsou takz překladatelského hlediska vlastně předevšímjeho dílem.Chronologicky vzato byla do výboru zahrnutaveškerá Ibsenova dramatická tvorbapo Peeru Gyntovi s výjimkou tří kusů, kterénapsal bezprostředně po Gyntovi. Vynechánaje komedie Spolek mladých, kterázájmem o současnost předznamenávábudoucí Ibsenovu tvorbu. Nebyla zahrnutaposlední Ibsenova historická hra Císařa galilejský (1873), již sám Ibsen označilza jedno ze svých stěžejních děl, ale kteráje také určena spíše ke čtení. Dramatik seneomezoval ani délkou (v inscenovanépodobě cca 10 hodin)ani výpravností (masové scényatp.), a tak je hra vždy uváděna– pokud vůbec – ve značně seškrtanépodobě. A vynechána jetaké hra Opory společnosti (1877),jež představuje první z dvanáctiher běžně označovaných „zesoučasnosti”. Ve své době radikálníhra, avšak z dnešníhohlediska utápějící se v hlubokétemnotě stínu, jejž na ni vrhají hry následující.Postavy ještě nedosahují psychologickéhloubky pozdějších dramat a vůbeckus působí poněkud šablonovitě. Tato třidíla, stejně jako hry historické, očividněnejsou nijak lákavým soustem ani pro českédivadelníky, ani pro překladatele FrantiškaFröhlicha. To však neznamená, že nejsouhodna pozornosti. Moderní český překladBranda či Nápadníků trůnu by jistě své čtenářenašel a v případě hry posledně jmenované,která se plně vyrovná např. historickýmhrám Shakespearovým, by se možnánašel i odvážný inscenátor, jenž by českémudivákovi nastavil neprávem pozapomenutoutvář Ibsena. Výbor totiž zahrnuje nejpopulárnějšía nejhranější Ibsenova dramataa čtenáře převážně utvrzuje v tom, že Ibsenavlastně zná. A to přesto, že obsahuje i méněznámé Ibsenovy pozdní hry, jako je např.Eyolfek či dramatický epilog Když my mrtvíprocitneme, které se ale akcentem morálky,nesmiřitelným hledáním pravdy i rozboremživotních lží na převážně komorním půdorysucelkovému duchu her ze současnostipříliš nevymykají.Samotný výběr her příliš nepřekvapí, novýje hlavně překlad. A čtenář si toho všimnehned u první hry psané prózou: Nora neníNora. Je to Domeček pro panenky. FrantiškuFröhlichovi záleží zjevně na dvou v zásadětěžko slučitelných věcech. Jednak usilujeo mluvnost textu. Snaží se dostát Ibsenovupřání, aby postavy v jeho hrách mluvilyzcela přirozeným jazykem. A to není pouzezáležitostí režisérského vedení, podklademk tomu musí být již samotný text. Za druhéFröhlich usiluje o co nejpřesnější zachovánívýznamových a stylistických nuancí, což jezvláště ve hrách prosycenýchsymbolikou úkol nesnadný.Vezměme si jako příklad samotnýnázev Nory, v norštině Etdukkehjem, značící jednak Domečekpro panenky, hračku pro děti,jednak Domov loutek, domovs nepříjemnými a ponurými autoritářskýmikonotacemi. Názevje problematický také proto, žese doslovně a zcela samozřejměněkolikrát opakuje v samotnémtextu hry a ani jeden z těchto významů senehodí všude. Tápání se projevilo už při prvnímpřevodu koncem 19. století, kdy překladatelkaEliška Pešková zvolila název Vánoce,upomínající na období, v němž se kus odehrává.Od té doby se objevovaly různé tituly,mezi nimi i nejznámější a vcelku nekonfliktníNora. Zda se uchytí Fröhlichovo řešení, kterénejblíže odpovídá současným výkladům hry,ale které obsahuje hned dvě zdrobnělinya může působit nechtěně komicky či nepřílišpřirozeně, je jen těžko odhadnout. (Na okrajpodotkněme, že by tak na smyslu ztratilaCimrmanova mužská verze Nor.) Dobře jena něm ale patrná obtíž, s jakou se Fröhlichvyrovnával s napětím mezi stylovýmia významovými prvky her.Nejsilnější je Fröhlichův překlad v prvnězmíněném oboru, v mluvnosti. Repliky jsoupřesné a věrohodné, dokonce místy velmizdařile odkrývají tolik opomíjenou ironickourovinu mnoha textů, viz např. překladHedy Gablerové. Poněkud nuceně však vyznívajípřekladatelsky náročná místa, v nichžse Ibsenova výrazová prostota snoubí sesymbolickou hloubkou. Nejpatrnější je toasi v dramatickém epilogu Když my mrtvíprocitneme, do něhož prosakují mnohá předešláIbsenova dramata, která již tak markantnísymboliku dále násobí.Za povšimnutí stojí, že všechny hry jsouvybavené závěrečnou poznámkou. Sepsalaje Helena Fröhlichová a obsahují základníinformace o vzniku hry, vybraných českýchpřekladech a o inscenacích na českých jevištích.Nechybí ani stručná studie o životěa díle Henrika Ibsena z pera uznávané norskéibsenoložky Vigdis Ystadové.Ondřej VimrKNIHY ZASLANÉ TVARUPOVĚSTI Z ORLICKÝCH HOREva Koudelková:Babiččina vyprávění.Lidové pověsti z Orlických horArbor vitae – Nakladatelství Bor,Praha 2006Pracovnice liberecké pedagogické fakultyEva Koudelková se už několik let zabývápověstmi z východních a severních Čech.Vydala již celou sérii knih, v nichž zachytilalidová vyprávění pocházející z Náchodska,Hronovska, Červenokostelecka, Broumovska,Liberecka či Jablonecka. Nedávnok těmto svazkům přidala obsáhlý souborpověstí z Orlických hor, přibližující folklorněkdejších německých obyvatelů tohotoregionu. Jde o první kompletní překladknihy Grossmutter erzählt, která vyšla roku1940 v Lanškrouně a představovala dílokolektivu místních učitelů.Je třeba říci, že i nová edice této knihy jedílem povýtce kolektivním, neboť ze spisovnéněmčiny ji přeložili Michal Beckerts Pavlem Fraňkem a z německého dialektuEva Schediwá, poté Eva Koudelková přeloženétexty převyprávěla, zredigovalaa opatřila doslovem, ediční poznámkoua vysvětlivkami. Za zmínku stojí i předmluvaZdeňka Zahradníka, jakož i soupismístních a pomístních jmen, který sestavil– společně s dvěma rejstříky – Jan Hégr.Vnější podobu řečeného souboru výrazněovlivnila Eva Švankmajerová svými sytěbarevnými ilustracemi.Jádro souboru tvoří sto sedmdesát sedmpověstí, rozčleněných do patnácti tematickýchbloků. První z nich obsahuje různézkazky o bezhlavých strašidlech, potompřicházejí na řadu pověsti, v nichž figurujívodníci, čarodějnice, divoženky, kouzelníci,čarodějové a čerti. Další oddíly pojednávajío hradech a zámcích, o ukrytých pokladecha jejich hledačích, o kouzelné moci zvířata rostlin i o válkách a hladomoru. Následujícípověsti vysvětlují původ místníchjmen, popisují všelijaká strašidelná zjevenía připomínají osudy potrestaných darebáků.Dva bloky ze zbylé trojice spojuje tematikasmrti a loupežných přepadů, zatímcoposlední oddíl zahrnuje pověsti o kostelech,kapličkách a pomníčcích.Z lokálního hlediska se tato vyprávěnívětšinou váží k oblasti sahající od Olešnicev Orlických horách ke Králíkám. Mají charaktertradičních lidových pověstí, ale častose mezi nimi vyskytují krátké texty, kterépřipomínají spíše zprávy. Dokumentuje tonapříklad Muž bez hlavy: „Matka Fr. Blümelapotkala bezhlavého muže u velkého buku nastaré pěšině mezi Zdobnicí a Kamencem. Hrůzouse nemohla ani hnout, a tak bezhlavec prošelkolem ní tak těsně, že ji ovanul ledový chlad,který z něj vycházel.“Vystupující nadpřirozené bytosti vesměsznáme i z českých lidových pověstí. Mnohéz nich jsou pozoruhodné svou variabilitou(mezi bezhlavými strašidly se vyskytujímuži, ženy, jezdci či psi, rozmanité jei společenství vodníků, divoženek neboohnivých mužíčků), jiné však mají základníznaky shodné. Některá zjevení představujívýtvory takřka surrealistické ražby, coždokládá třeba pověst Sud s ohnivýma očima:„Jednoho večera šel jistý člověk po staré cestěz Mladkova domů do Petroviček. Náhle předsebou spatřil sud s ohnivýma očima, uhnultedy na cestu do Českých Petrovic, ale sud bylzase před ním a vydával hudravé zvuky. Mužzačal hledat po kapsách, jestli u sebe nemáněco svěceného, a měl štěstí – v kapse našelrůženec. Rychle ho po nestvůře hodil, a ta hnedzmizela…“Leckteré narace evokují dávnou minulost(případně se vyznačují mytickým bezčasím),jiné jsou však situovány do devatenáctéhostoletí (Zázračný doktor z Velké Zdobnice,Drak, Strašidlo na mostě), ba i do století dvacátého(viz třeba pověst Vodník z roku 1931).Úhrnem záslužně přibližují část německélidové slovesnosti na našem území, a tudížmohou přispět i ke kultivaci dnešních českoněmeckýchvztahů. Velmi cennou součástíknihy Babiččina vyprávění je doslov EvyKoudelkové, která v něm detailně komentujejednotlivé pověsti a navíc je zařazujedo patřičného kontextu. V ediční poznámcemimo jiné informuje o rozličných jazykovýchproblémech a také o skutečnosti, žeEva Švankmajerová před svým skonemnestihla vytvořit všechny ilustrace, takžebylo nutno použít kresby z její pozůstalosti.Takto vzniklý výtvarný doprovod někdekoresponduje s textovou stránkou knihyjen částečně, ale celkově značně zvyšuje jejíhodnotu.Jiří PoláčekPoeziePaul Verlaine – Ženy a muži (dybbuk)Jan Válek – Rozkřídlil se pták na trnce plané(Malina)Petr Čichoň – Pruské balady (Host, Vltavín)Petr Král – Svědek stmívání (Host)PrózaJosef Holcman – Trvalá bydliště. Deník2003/2004 (Archa)Juan Marsé – Ještěrčí ocásky (Odeon)Luther Blisset – Q (Dokořán)Dagmar Halasová – Druhý hlas (Archa)Per Olov Enquist – Kniha o Blanche a Marii(Host)S. T. Quincy – Insida (Host)Odborná literaturaFernando Aínsa – Vzkříšení utopie (host)ed. A. Cosentino, M. Jankovič, J. Zumr– Hrabaliana rediviva (Filosofia)Imre Kertész, Péter Esterházy – Příběh(Academia)ed. M. Balowski, J. Svoboda – Český jazykaa literatura v interakci (Pro)Jitka Bednářová – Josef Florian a jeho francouzštíautoři (CDK)Igor Hájek – Prokletá i požehnaná (Dokořán)Dětská literaturaLudvík Aškenazy – Pohádky čtyř větrů(Mladá fronta)…a jinéLabyrint Revue č. 19–20tvar 05/07/20