polemikaoživovat, nebo pitvat?INZERCEčasopis pro literaturu a čtenáře,Ve <strong>Tvar</strong>u č. 2/<strong>2007</strong> vyšla recenze Petra Horyna výběr veršů Vincence Furcha Sépiovémalby (Dokořán, 2006), kde hovoří o trapnémobsahu, vykrádání básníkova světaa jeho mrzačení. Dál navrhuje, že se jednáo vědomý literární podvod, a kritizuje mojeprabídné literární schopnosti. Tón recenzeje natolik nekompromisní, že se k ní musímvyjádřit.Furcha jsem pro sebe objevil přednějakými dvaceti pěti lety, brával jsem si jejs sebou na Vysočinu a málokdy jsem zapomnělnavštívit jeho hrob v Telči. Několik letjsem oslovoval své přátele a kolegy básníkya pracovníky různých nakladatelství, že bybylo zapotřebí jej znovu vydat, protože ve20. století vyšel jen dvakrát (1917 a 1974)a vždy v mizivém nákladu. Vydávat veršepozapomenutého básníka 19. století senedělá pro slávu ani peníze, ale z vděčnostia touhy, aby určitý díl krásy nebyl zapomenut.Edice Mocca nakladatelství Dokořán jezaměřena hlavně na mladé čtenáře, kteří sibudují svoji knihovnu i vztah k poezii. Jejíknihy jsou laciné a přitom dobře ilustrované.Když se podíváme na podobné, např.anglické edice starší poezie určené propodobný typ čtenáře, zjistíme, že v závěrečnépoznámce, obvykle dlouhé jen jedenči dva odstavce, je napsáno, jak a proč bylrukopis modernizován. Cíl je vždy podobný– poezie, která chce žít, musí být čtena, a takje vhodné pro začátek zmírnit jazykovébariéry, vlákat čtenáře do básníkova světaa nechat jej, aby si objevil kritické vydání.Tak je to i ve Furchově sbírce uvedeno.Pan Hora se vysmívá tomu, že básníkakladu do určité krajiny – v tomto případěVysočiny (výraz Českomoravská vrchovina,který vědecky doporučuje používat,byl zaveden uměle a do jisté míry násilnětehdejším Geografickým ústavem ČSAV).Spjatost díla a místa je legitimním tématemevropské literatury nejméně od časůPlatóna, který hovoří o tzv. „inkubaci“, tedyspaní na určitých místech a pozorování,jaký druh snů přinášejí. Značná část literatury19. i 20. století začíná díkuvzdánímrodnému kraji, který básníky a spisovatelesytil svými obrazy a imaginací. Jak úzká jevazba mezi J. Demlem a Tasovem, V. Nezvalema Vysočinou, B. Reynkem a Petrkovem!Pokud na záložce knihy uvádím v oblastiVysočiny zákres „bermudského poetickéhotrojúhelníku“, kde se dějí vědecky nevysvětlitelnébásnické jevy, myslím to doslova,protože nahromadění básníků, navíc určitéholyricky-meditativního náboje, v maléoblasti kolem Telče mi přijde pozoruhodné.Mám přitom pocit jako ze StevensonovaOstrova pokladů, že podávám tajnýnákres cesty k pokladu. Sleduji však dalšídva motivy – prvním je poetická turistika.Pokud chce vnímavý člověk něco krásnéhozažít, tak ať jede na Vysočinu a v Počátkáchsi čte O. Březinu, na Třebíčsku Nezvala čiDemla, v Telči Furcha, v polích za PetrkovechReynka. Pochopí tyto básníky a jejichkraj v jiné hloubce a zaujetí. A také jsem rád,když lidé místo velkých a slavných lokalittaké navštěvují chudá a zapomenutá místaa utrácejí své peníze tam, kde to je víc zapotřebí.První ohlasy: kolega jede na víkend toulatse do lesů a bere si s sebou právě toto„trapné“ vydání Furcha. Vrací se a září, protožepříroda umocnila zážitek četby a četbaodkryla nový tón přírody.Při psaní se snažím sledovat kritériumnějaké vnitřní upřímnosti. Jedna věc veFurchově vydání balancuje na samotné hranicipravdy. Jsou to ilustrace. Jednalo se mio paralelní vzkříšení jiného zapomenutéhomístního umělce – S. Máchala, který senarodil v Třebíči. Několikrát jsem navštíviljeho píseckou pozůstalost, dvakrát měnilP. Růt grafický návrh knihy (nevím, kteréRadlas 5, 602 00 Brno, 545 212 747, www.hostbrno.cz, redakce@hostbrno.czLiterární časopis s názvem Host začal vycházet v Přerově v roce 1921. Doroku 1929 vycházel v Brně a Praze. V letech 1954–1970 vycházel v Brnělegendární Host do domu. V roce 1985 zde vznikla samizdatová revue Host,která od roku 1990 vychází oficiálně.jiné nakladatelství by do takto náročnéakce vůbec šlo!). Nakonec jsme nepoužiliMáchalovy sépiové kresby, ale hlavně listyz náčrtníku, který si vedl v roce 1918–1920za ruské revoluce. Ilustrace tedy nezpodobňujínemocí zlomeného básníka, ale krajinua skutečné oběti té doby. Souzní s textemzejména v jeho slavjanofilské orientaci(Máchal se na Magistrále učil rusky), ale jsouvíc věcné než Furchova hvězdná poezie.Věda, a to i literární věda, je jen součástíširší oblasti vědění, do kterého patří literatura,hudba či výtvarná umění. Věda jakopodmnožina pole vědění není a nemůže býtschopná vysvětlit takové záležitosti, jakoje intuice, imaginace či poezie. Pan Horamožná o Furchovi ví vše, ale neudělal proněj nic. Tam, kde svým diletantským způsobemoživuji jeho dílo, on pitvá mrtvoly.Jsem amatérem z nutnosti, protože jinak byFurch nejspíš další desetiletí nevyšel, jehohrob by upadal ve zmar a Telč by se nemohlapyšnit svým básníkem. Předávám dál jiskru,kterou jsem od Furcha dostal, protože tímse pro mne naplňuje poezie. Zatímco tímtovydáním veršů prokazuji, že jsem v tomhorším i lepším případě amatérem, PetrHora svojí recenzí dokazuje, že v určitýchvědních oblastech, jako je český jazyk 19.století a literární historie, je skutečnýmodborníkem, ale jinak že se s podstatou literaturymíjí.Václav Cílek· · ·Aniž bych chtěl dělat arbitra mezi recenzentemHorou a editorem Cílkem, dost mě zasahujeproblém, kterého se Horova recenzevýznamně dotkla, a sice takzvaná jazykovámodernizace starších textů, modernizacezdůvodňovaná tím, že k poezii starší budoupřitáhnuti čtenáři mladší. (To, že se podobné„zesoučasnění“ dělá v Anglii, je podivný arguvincencfurchinspirujícíZačněme ve vzdáleném čase. 8. srpna 1817se narodil moravský postromantický básníkVincenc Furch. Pro současného čtenářeje Furchova poezie možná vzdálená, ale prohistorika české literatury je Furchovo dílopřece jen nepřehlédnutelné, např. již prozajímavou reflexi v tvorbě Františka Halase.Vincenc Furch pochází z Krasonic u Želetavy.Otec byl hospodářským správcem natamním zámku. Později žila rodina v Telči,kde budoucí básník navštěvoval základníškolu, odkud přešel na gymnázium v Jihlavě.V Brně studoval filozofii. Stal se úředníkemstátní správy. Jeho kariéra končila nadost vysokém místě ve Vídni. V revolučnímroce 1848 se na čas uchyluje do Telče, záhydo Veselíčka u Přerova. Po uklidnění situacese vrací do Vídně a žije tam až do své smrti(5. 1. 1864). V roce 1928 byly Furchovypozůstatky převezeny z vídeňského hřbitovado Telče.První báseň Furchovi uveřejnil A. V. Šemberave spise Vpád Mongolů do Moravy. O dvaroky později (1846) vyšly u A. Škarniclav Olomouci dva svazky Furchovy poezie.Furchovo dílo se setkalo s dobrým přijetím jižza autorova života a dlouho po něm. V roce1917 vychází Furchova tvorba v náročnéOttově Světové knihovně. V roce 1974 bylov neoficiálních literárních kruzích sympatickypřijato vydání výboru z Furchovytvorby (Plná luna, Blok, Brno 1974) AntonínBartušek, zasvěcený znalec Furchova životament. Překládají do moderní angličtiny takéShakespeara? Nevím, ale rozhodně jeho hryběžně inscenují v původním znění a anglistémi vyprávěli, že dnešní Angličané jim rozumějívelmi obtížně, někteří pouze zpola.)Česká literatura 19. století přece jen nenízas tak jazykově vzdálena od naší doby. Převedlněkdo do současné češtiny Máchův Mája pak ho vydal? I kdyby ano, pochybuji, žez takového pokusu vzešlo něco kloudného.Máj jistěže je možno přebásnit do dnešníhojazyka, ale pak vznikne jiné, tj. samostatnéliterární dílo – podařené, nepodařené, to užbude záležet na konkrétním textu, kterývšak následně za Máchův Máj nikdo považovatnemůže. Mácha je holt pantáta všechčeských básníků, na něj si nikdo nepřijde…Furch, pravda, není Mácha. Platí pro nějtedy jiný režim zacházení?Lze namítnout, že při překladech básníz cizího jazyka do češtiny (ale i při překladechzmiňovaných Shakespearových her) si takovéotázky příliš nepřipouštíme, byť dobrý překladatelse určitě zamýšlí i nad tím, jak zprostředkovatdobu vzniku originálu. Ovšem jakzaznělo (mimochodem v témže čísle <strong>Tvar</strong>u,v němž vyšla Horova recenze) od MichaelyJacobsenové: Úplně adekvátně poezii překládatnejde, což nepochybně platí i pro překlad„z češtiny do češtiny“. A je pak slovo do pranice,zda to, co se ztratí onou neadekvátností,bude lze dohnat při osvětové činnosti.Je to takový dnešní trend – ber kde bervycházet vstříc konzumentovi. Masíčkomusí být co nejkřehčí, rýže co nejnelepivější,jogurty co nejsametovější, aby to všeckomohlo hladce klouzat do bachoru, abychomse moc neunavili. Má se však takový přístupuplatňovat i v jazyce? Koneckonců o těchnejzákladnějších věcech se lze domluvit zapomoci cca dvou set slov – s pusou ucpanoumasem a jogurty jich stejně víc nepotřebujeme.Lubor Kasala díla, začleňuje Furchovu milostnou poeziik nejkrásnějším básním na prahu novodobéčeské poezie. A je tu ještě Furch inspirující.Mám na mysli několik drobných poznámekke genezi Halasových Starých žen.Všeobecně je známo básníkovo vyjádření,čím byla báseň Staré ženy inspirována – básníkovoubabičkou. To je jedna stránka věci.Ale je tu ještě „pravda poetická“. Najděme siFurchovu báseň Stará žena. Základní motivyHalasových Starých žen už známe: oči, ruce,vlasy, klíny, tváře – starých žen. Motivy u Furcha:tělo, údy, ruce, líce – staré ženy... U Furchamá její tvář barvu hrudy, u Halase jsouruce starých žen žlutší jílu pod rakví. Úděl jevyznačen velmi příbuzně: už nic nelze hledat.Mohli bychom srovnávat dále. Furch:Nad hvězdy se zvedáš / divné srdce moje…Halas (ve sbírce A co?): proti přitažlivosti zemskédo výšky volím pád… Odkud FrantišekHalas Furchovu poezii znal? V roce 1917vyšel Furch v již vzpomenuté Ottově Světovéknihovně, která v Píšově významnémknihkupectví nechyběla. František Halas setam od roku 1916 učil. Nitky spojů vedou ažk Furchovým Malbám sépiovým.To všechno už dávno věděl František Hrubín.Františku Halasovi napsal: „(…) a jaképoklady umíš najít v knížkách zapomenutýchbásníků. Tak třeba v tisíci nečitelných veršíchVincence Furcha najdeš dvojverší takové krásy,že mi už věčně bude znít hlavou.“Bohumil Marčáktvar 05/07/14
Z PŘÍTMÍ ZÁMECKÝCH KNIHOVENpohádkové knihy na pohádkových zámcíchVětšina šlechtických zámeckýchknihoven měla původněencyklopedický charakter,jsou to vlastně předchůdkyněpozdějších veřejných knihoven.Většinou sloužily nejenpanstvu, ale i vzdělané vrstvě jejich zaměstnanců– vzdělaným vrchnostenským úředníkůmči domácím vychovatelům, kterými častobyli přední vzdělanci, jimž místo na zámkuzajišťovalo existenci a poskytovalo dostatekčasu k bádání, a šlechtičtí majitelé nejednouochotně své knihovny otevírali věhlasnýmučencům. Zámek býval zároveň centremšlechtického velkostatku, hlavního zdrojeobživy šlechty. Proto se v zámeckých knihovnáchpravidelně setkáváme s literaturouhospodářskou, s knihami o pěstování plodini chovu domácích zvířat. Modernizace společnostise projevovala i v zámeckých knihovnách.Aristokracie se účastnila průmyslovéhopodnikání a chtěla být informována o nejnovějšímtechnickém vývoji ve světě. Literaturao architektuře a nových trendech ve stavitelstvíumožňovala majitelům zámků spřádatsvé sny o nových sídlech. K tradičním zábavámšlechtické společnosti patřil lov, stejnětak koně a dostihy bývaly neodmyslitelnousoučástí života evropské šlechty.V zámeckých knihovnách převládají knihyv němčině, latině a francouzštině – jazycích,kterými se šlechta domlouvala. V menšímmnožství jsou zastoupeny knihy v angličtině,italštině a španělštině, vyskytují se i knihyv ruštině, skandinávských jazycích, maďarštině.Českých knih není mnoho, ale pochopitelnězde také nechybí. Hojně byla nazámcích čtena poezie i próza. Antičtí autořiv řeckých a latinských originálech, stejně jakov německých a francouzských překladechjsou součástí téměř každé zámecké knihovny.Součástí zámeckých knihoven bývala i albazachycující rodinný život aristokratickéspolečnosti, a pokud byly na zámku děti,byla budována i dětská knihovna se spoustoupohádek. Ty jsou často psány v různýchjazycích, aby si děti od útlého věku osvojilyschopnost hovořit jazyky užívanými v šlechtickéspolečnosti. V tomto směru vynikáobzvláště zámecká knihovna hrabat Coudenhove-Kalergiv západočeských Poběžovicích– mladší větev rodu, které zámek patřil, setotiž poněkud vymyká obecnému průměrustředoevropských aristokratických rodin.Poběžovický statek a zámek v roce 1864zakoupil zakladatel této rodové větve FrantišekKarel Coudenhove (1825–1893). V roce1857 se oženil s Marií z Kalergi (1840–1877),ženou z jednoho z nejstarobylejších evropskýchrodů, pocházejícího z Kréty – podleněkterých pramenů odvozovali Kalergiovésvůj původ od byzantské císařské dynastieFókasů. Marie se však překvapivě nenarodilana slunečném jihu, ale v Sankt Petěrburgu.Její otec John žil převážně v Angliia svatba s Františkem Karlem Coudenhovemse konala v Paříži. Prastarý původ jménaKalergi měl pro rodinu takovou vážnost, žeIlustrace Gustava Dorého sbírky pohádek Charlese Perraulta uspořádané Moritzem Hartmannem (knihovna Wilhelma von Offenheim)Giana Anguissola: Il Carretto del Mercante(zámecká knihovna Poběžovice)oba synové požádali na počátku tohoto stoletío spojení jmen, takže od roku 1903 užívalititulu hrabě Coudenhove-Kalergi.František Karel založil v Poběžovicíchzámeckou knihovnu, jeho manželka ji obohatiladědictvím po svém dědovi z matčinystrany, hraběti z Nesselrode ze starého německéhošlechtického rodu naturalizovanéhov Rusku. Po smrti Františka Karla se stal majitelemPoběžovic jeho syn Jindřich Johann(1859–1906), doktor práv a filozofie, kterývěnoval většinu svého života politické kariéře.V rakouských diplomatických službáchpůsobil nejprve v Athénách, později v Rio deJaneiru, v Istanbulu, Buenos Aires a naposledv Tokiu, kde se v roce 1892 oženil s JaponkouMitsu Aoyama (1874–1941), která byla podlepozději rozšířené legendy v příbuzenskémpoměru s japonskou císařskou rodinou. Veskutečnosti pocházela Mitsu sice z významné,ale „pouze“ samurajské rodiny.Na poběžovickém zámku zavládl na přelomu19. a 20. století exotický duch Orientu.Mitsu, buddhistka, se dala pokřtít, aleevropským poměrům nepřivykla a naopakpřenesla svůj orientální způsob života dorodiny Coudenhove-Kalergi. Exotičnostzámku ještě zvyšovali četní návštěvníci učenéhoJindřicha, přijíždějící ze všech světovýchstran. Jindřich se stal terciářem řádutrapistů, a tak k němu přicházeli jak arabštía turečtí muslimové, tak japonští a indičtíbuddhisté, židovští rabíni i katoličtí a protestantštíkněží. Přesvědčený katolík Jindřichpřijímal názory a zásady, jež považovalza správné, ze všech kultur a náboženství.Vlivem buddhismu se například zřekl lovu,jenž mu kdysi činil velké potěšení. Pacifistickyuvažoval do té míry, že zakazoval svýmdětem hrát si s cínovými vojáčky, aby v nichnemohlo vzklíčit semínko militarismu.Se svou ženou Mitsu měl čtyři syny a třidcery a sám je vyučoval, zpravidla v ruštiněa maďarštině, aby si děti zvykaly užodmalička na rozdílnost jazyků a dokázalyse pohybovat v moderním světě. Ve znalostijazyků viděl též možnost zmenšovánířevnivosti mezi národy, zvláště v mnohonárodnostnímhabsburském soustátí.Proto mezi literaturou pro děti nacházímev zámecké knihovně Poběžovice jak francouzské„módy pro panenky“ La POUPEEmodele vydané v Paříži v letech 1883–1884,tak anglickou knihu pro nejmenší TheDream of Little Hazy Cream and other Rhymesby Lady Arthur s ilustracemi CatherineFrances Frere, vydanou v Londýně roku1909, či italskou dětskou knížku Il Carrettodel Mercante vydanou v roce 1939 v Miláně.Její autorku Gianu Anguissolu (1906–1966)patrně nevíce proslavila její adaptace Pinocchiovýchdobrodružství pro italskou televiziv roce 1959. V Poběžovicích však překvapivěnejsou zastoupeny pohádky HanseChristiana Andersena, které jsou v ostatníchzámeckých knihovnách běžné.V řadě zámeckých knihoven se také setkávámes pohádkovou tvorbou WilhelmaHauffa (1802–1827). Tento autor patřímezi německé romantiky podobně jakobratří Grimmové, ale celé své dílo, čítající třivelké romány, sedm novel, verše a čtrnáctpohádek, napsal v rozpětí pouhých tří let.Do srdcí malých i velkých čtenářů se zapsalpředevším třemi almanachy pohádek Karavana(Die Karavane, 1826), Šejk z Alexandriea jeho otroci (Der Scheik von Alessandria undseine Sklaven, 1827) a Hospoda ve Špesartu(Das Wirtshaus im Spessart, 1828).Luboš Antonín,Oddělení zámeckých knihovenKnihovny Národního muzeatvar 05/07/15
Change language